Rozhovor s Milanem Balabánem o jeho otci
a o dětství prožitém na Volyni

Josef Mlejnek


Mám Volyň svých předků uchovanou v paměti zprostředkovaně, pouze v bodech, nikoli prostorově. Teprve s podrobnou mapou v ruce bych si mohl udělat jakous takous představu o vzdálenostech, které dělily od sebe obyvatele jednotlivých obcí a enkláv, ale já ji nemám, pouze jakousi kartu s černými tečkami, menšími a většími, s názvy jednotlivých obcí. Vím tak, že Boratín, přesněji Český Boratín (polsky Boratyn Czeski) se nacházel nedaleko okresního města Lucka. Ze Sklíně, České Sklíně, kde se narodil můj otec, to bylo do Lucka na tamní poměry také kousek - prý nějakých dvacet pět, třicet kilometrů. Otec byl o tři roky starší než Milan Balabán a teoreticky se mohli v tom Lucku i setkat. Ale s Milanem jsem se skoro o padesát let později setkal až já v Praze. Hluboce vzdělaný starozákonní teolog a chartista se tehdy živil jako uklízeč a po večerech vyučoval hebrejštině. Volyňští Češi byli většinou pravoslavného vyznání, které však přijali až po příchodu na východ. Původně byli často katolíky a změna jim vzhledem k analogické podobě hierarchie i administrace svátostí obou církví patrně nepřipadala nijak překotná. Svou roli ve druhé polovině 19. století sehrála i myšlenka slovanské vzájemnosti. Kromě boratínských evangelíků byli jednou z výjimek katolíci z obce Teremno, vzdálené od Lucka zhruba stejně jako Boratín, ale jiným směrem, kteří podle polského kronikáře zůstali i přes nátlak ruské vlády věrni katolicismu. Nebyla to asi žádná legrace, když museli „gubernátora Trepova prosit na kolenou, aby si mohli ponechat svou víru“.


***
Jak se tvoji rodiče dostali na Volyň?
Synodní rada Českobratrské církve po první válce zjistila, že trpí nedostatkem odborně vzdělaných kazatelů, kteří by prošli vysokou školou, to znamená nějakou teologickou fakultou, buď tady nebo ve Vídni nebo některém jiném městě. A proto dala podnět k vytvoření tzv. diakonátu. K němu byli získáváni lidé, kteří neměli odborné, ale pouze základní nebo střední vzdělání. Byli vzděláváni v Misijním ústavě se sídlem v Olomouci. Po několik let tam bylo zhruba deset lidí různého povolání a zaměstnání školeno odborníky. Většinou to byli faráři, ale vyprofilovali se jako znalci Starého nebo Nového zákona nebo církevních dějin.
Ti učitelé byli z Čech, nebo také z ciziny?

Pouze z Čech. Ale synodní rada s nimi měla záměr, že mohou jednak sloužit zde, ve staré vlasti, a nebo, že budou vysláni mimo republiku. Což se také stalo. Tehdejší Polsko bylo pouze jednou z oblastí, kam byli diakoni vysláni, ale také do Rumunska a jinam.
Jaké bylo otcovo původní povolání?
Můj otec Antonín Balabán vzešel z velmi nuzných poměrů a měl velmi tvrdý život. Poněvadž nebylo na živobytí, musel vstupovat do různých nahodilých služeb, ale nakonec se uchytil jako učeň u jednoho podnikatele v Novém Městě a vyučil se stolařství. To později praktikoval i jako farář, občas vyrobil skříň, stůl nebo jakýkoliv nábytek.
A jaké měl duchovní zázemí v rodině?

Výchova byla evangelická, ale velmi formální. Obec Křídla, kde se otec narodil, spadala pod Nové Město na Moravě. Záhy byl ovlivněn pietistickým hnutím, které mělo u nás různé formy. Jak ukazuje slovo pietas, bylo hnutí založeno na prožívání, šlo tedy nejen o recepci, formální účasti ve sboru, nýbrž o účast na životě Ježíše Krista.
To nebylo v tehdejší evangelické rodině v určitém smyslu samozřejmostí?

Otec se tím dostal do trošku jiné zóny. S ním i jeho bratři, kteří hnutím také prošli. Už předtím pociťoval velký nedostatek hloubky náboženského vzdělání, nedostatek skutečného ponoru. Proto se uchyloval ke své babičce, která byla katolička, byla mysticky zaměřená a denně se modlila mystickým způsobem, meditovala, a otec byl tímto jevem velmi uchvácen - hovoří o tom i ve svých Vzpomínkách. Zatímco jeho rodiče byli oficiálními, řadovými evangelíky, kteří byli přesvědčeni, že tím prvním a posledním je správné evangelické učení vyprofilované proti učení katolickému. Pietisté měli zato, že nezáleží tolik na církvi jako na vztahu každého k Ježíši jakožto osobnímu Spasiteli. Z toho otec vyšel a zčásti to potom aplikoval i jako diákon.
Co všechno obnášel takový diakonát?

Povolání a poslání jakéhosi externího kazatele. Synodní rada otce vyslala do velmi mu vzdálené oblasti, o které měl pouze jakési mlhavé reference. Bylo od něho velmi odvážné, když roku 1927 sedl na vlak a odjel do jakési vísky ve východní části tehdejšího Polska. Musel cestovat velmi dlouho. Tam už měl vyjednáno, že ho někdo do těch míst odvede.
Odjel úplně sám? Vaši maminku poznal až tam?
Byl už ženatý, ale jeho manželka Anna rozená Trojanová s ním neodjela. Přijela za ním až o rok později. Musel se tam etablovat a rozhlédnout samostatně. Ale byl obklopen řadou věřících lidí, zvláště sester. Sestry, ženy byly horlivější než muži - otce obklopily natolik, že matka, když dostávala reference, jak tam všechno krásně pokračuje, propadala trochu jakési puritánské žárlivosti, že by ty sestry na něho mohly mít i jiný vliv než duchovní. Za rok přijela do Boratína i ona a v roce 1929, dva roky po otcově vstupu na neznámou půdu, jsem se narodil jako první z dětí.


Jací byli obyvatelé Boratína?
Většinou šlo o skutečné evangelíky, kteří znali svou tradici. V první generaci šlo o samostatně uvažující osobnosti, které neměly dost možností se uplatnit na hospodářském a zemědělském trhu ve své vlasti. Proto se vystěhovali za hranice - do obce, která jim byla poskytnuta, aby v ní realizovali své touhy a uplatnili své schopnosti. Boratín našli v dosti zpustošeném stavu, ale rok co rok zvyšovali a zvětšovali svůj hospodářský i kulturní potenciál, takže v době příchodu mého otce byla vesnice už velmi zkultivovaná. Duchovně však byla obstarávána odjinud - v jejich případě z Lodže - bez českého kazatele. Po příchodu do Boratína otce promyšleně měsíc po měsíci, rok po roku budoval a vybudoval velmi prosperující obec. Prosperující po stránce zemědělské, takže výnosy byly obrovské.
Jeden polský kronikář píše, že už v roce tvého narození - 1929 - Boratín skutečně hospodářsky neobyčejně prospíval.

Ale šlo o obec prosperující i po stránce kulturní, poněvadž otec uvedl tamní obyvatele do kulturních kontextů českých dějin. Jeho linie se v podstatě shodovala s hlavní tendencí Palackého, který byl pokládán za národního velikána číslo jedna, Masaryka, z něhož byly zdůrazňovány některé prvky, jako je pravdivost, statečnost a otevřenost. Otec vlastně v této obci vybudoval několik kulturních a náboženských institucí. Zaměřil se na výchovu dětí, a ty byly vzdělávány jednak v českých dějinách, které nešlo na polské škole vyučovat, dále v českých tradicích, v divadle, literatuře, básnictví a podobně.
Vzpomínáš na tatínkova kázání?

Kázal velmi prostě, bylo mu rozumět a každý věděl, co říká. Celé obci dominoval kostel, který jsme jako děti zbožňovali. V jeho okolí jsme pořádali některé své zábavy, i ty skryté a tajné. Děti byly vůbec vyzdviženy na prestol, řečeno učeně, tedy jako to první. Mohly už od počátku zdravě růst a přinášet i náboženské a kulturní ovoce. Velký důraz se kladl na zpěv a hudbu. Měli jsem tam učitele, který hrál na několik nástrojů, především pak na housle. Laici měli velmi vysokou úroveň, zvláště ženy, které dovedly vyučovat zpěvu. Věděly, co zpěv znamená, že nejde jen o nějaké prozpěvování, nýbrž kultivovaný promyšlený proces, kde záleží na každém tónu, na každém nadechnutí a vdechu.
Problémy s polskými úřady nebyly?

Otec trpělivě doplňoval nedostatky spojené s polskou školou, protože učitel si nemohl dovolit překročit určité meze. To se velmi přísně hlídalo. Místy skoro stejně jako později u nás za bolševika. Ale občas se dostal do politických potíží. Jednou mu například v kázání ujelo, že žádný člověk není nesmrtelný, ani Piłsudski. Udavač, který se bohužel v našem společenství našel, běžel na příslušná místa prásknout, že „ksiąndz Balaban“ podrývá autoritu Piłsudského, a tím i jeden z pilířů polského národního mýtu. Otce vyhledaly policejní orgány a zatkly ho. Byl uvězněn, ale jeho přátelé se orgánům snažili vysvětlit, že otec svým výrokem nikterak nemínil znehodnocovat dílo velikého Piłsudského, naopak, vyřkl přece něco, co svědčilo v Piłsudského prospěch. On byl ve své obrovské velikosti natolik skromný, že věděl, že není nesmrtelný.
Meziváleční polští národní bůžkové…

Byli jsme v Polsku, obec se musela řídit polskými zákony a nebýt v rozporu s polskou národní ideologií. To se samozřejmě prosazovalo dosti tvrdě. Dalo se jen uhýbat, ale prostřednictvím domácí výchovy šlo docílit i jiných výsledků, než chtěla dosáhnout polská vláda u těch, kteří tam byli vnímáni jako vetřelci: Jsou tady, musíme je respektovat, ale jinak pozor na ně. Orgány se daly přesvědčit a otce potom pustili. On to krátké věznění snášel velmi špatně - nezažil pozdější časy svých potomků, kdy se vězení stalo něčím zcela obvyklým a někdy i roztomilým. Jeho autorita v Boratíně byla obrovská a byl to i vrchol jeho života. Vrcholy života nemusejí nutně být na konci. Zastávám názor, že někteří lidé dospějí ve svém kulturním rozmachu ve dvanácti letech a to, co dělají potom, je už spíše dekadence. Takže otec sice potom pokračoval úspěšně jako diákon na různých místech v České republice, ale to heroické, nadšenecké a přitom jakoby intuitivně promyšlené patřilo do první fáze jeho diakonické činnosti, která byla mimo vlast.

Nebyl Boratín něco jako evangelický kibuc?
Zanechal v nás všech velmi blahodárný základní dojem. Protože jsme vskutku vyrůstali v jakési rodině té obce. Ne pouze v pokrevní rodině Balabánů, ale v širší rodině obce Boratín. Měli jsme proto několik matek a něco málo otců, podle Ježíšova: Kdo jsou mí bratři, kdo je moje matka? Vy tady. To šlo vzít zcela doslovně.
Co z boratínského odkazu považuješ za trvalé a nadčasové?

Šlo o transfer především určitého náboženské dědictví, které tady bylo potom povýšeno jako by do šlechtického stavu, do trochu vyšší roviny. Týkalo se to především písní. Z hlediska odborníků to byly kýčovité zpěvy, ale z pohledu vstřícných sociologů šlo o písně, které mohl zpívat každý. V Boratíně se zpívalo i na poli, to už je dávno pryč. Při práci se zpívaly pobožné písně z Cesty života a z Lyry siónské. My jsme si toto dědictví hluboce osvojili: ještě dnes, když se probudím, tak mi často v uších znějí staré písně jako Kam poutníčkové, kam kráčíte v ruce hůl a proč ten spěch… S Ježíšem chci věrně každou chvíli putovati světa údolím… Od těchto písní se nakonec částečně distancoval i otec. Jednak prošel teologickým vývojem, jednak musel projít i velkými hádáními s vlastními dětmi: Tatínku, co tady učíte, je v podstatě kýčovité nebo příliš pietistické, my to tak nemůžeme.
Jaká byla jeho reakce?

Neodporoval, jen se tak trošku zamyslel, posmutněl a odešel. Ale pracoval na sobě, takže v poslední fázi, kdy se stal oficiálně farářem Církve českobratrské evangelické, měl už také trochu jiný výběr písní. Ale ty staré písně i pro mě znamenají mnoho, protože já občas bohoslovcům říkám: já jsem také pietista. Oni mě považují za velkého liberála, že mám výhrady nebo pochybnosti týkající se Svaté Trojici atd.
A ty liberál nejsi?
Já jsem pietista. Jsem pro ten až tklivý vztah k Ježíšovi. Někdy to bohoslovci pochopí, někdy nepochopí. Čili to je jeden transfer.
Niterný vztah k Pánu se snad s trojičním učením vylučuje nebo s ním nějak koliduje?
Nevylučuje, je-li Trojice chápána biblicky, starozákonně. Syn se na svět nevyslal sám, byl poslán Otcem, k němuž se podle evangelií Ježíš modlil.
Co bylo dalším boratínským přenosem a přínosem, transferem?

Modlitby. Individuální nebo kolektivní, poněvadž otec všude, kde pobýval, shromáždil tzv. modlitební kroužek. Tvořilo jej několik lidí, kteří setrvávali v modlitbách, volně pronášených, třeba dvě hodiny. Dvakrát týdně, a to už muselo pro tu duši něco znamenat. A třetím transferem byla kultura. Už z Boratína jsme věděli, že kultura, i když nebývá vždycky křesťanská, což otce jako pietistu trochu mrzelo, ale i matku, která byla mnohem přísnější jako kalvínská puritánka, patří k náboženství, že nejde jen o výlet naslepo někam jinam, do cizích krajin. A že i samo evangelium vyžaduje, aby bylo ztvárňováno. Divadelně, literárně, hudebně, ale také výtvarně.
Měli jsme zájem o umění, o poezii, a to už od počátku. O klasickou poezii. Všichni jsme psali nějaké verše, chápali jsme, že Otokar Březina je z teologického hlediska spíše New Age než mystika. Něco jiného byli ovšem katoličtí básníci, které jsme četli velmi silně.

Volyňští Češi bývají často uváděni jako příklad toho, jak se kulturní vzorce 19. století přesunuly někam jinam a v chování lidí se zakonzervovaly. Boratínu žádný skanzen nehrozil?
Nic takového se nestalo. Do Boratína za námi přijížděli nejen příbuzní mé matky, ale přijížděli i přátelé, kteří cestu za námi riskli, pobyli čtrnáct dní, přiváželi s sebou věci, které byly žádoucí, především literaturu, duchovní literaturu. Právě v enklávách je porozumění pro národní kulturu silnější než ve vlastní zemi. Právě proto, že jde o jakési ghetto, o paralelu s židovským ghettem. Na Volyni se necestovalo, cestovalo se dvacet kilometrů do sousedního města, Lucka, který byl ovládán židovskou inteligencí.

Můj děda byl muzikant, podle hodnocení z carské armády z první světové války dokonce znamenitý, byl kapelníkem. Hospodaření nezanedbával, ale se svou kapelou hrával na svatbách, pohřbech, posvíceních a jiné slavnostech nebo obřadech. A to nejenom na českých, ale také na ukrajinských, polských nebo židovských. Takže toho o okolním světě věděl víc, než bylo běžné. Jak jste vnímali židovský svět? Pro mého otce to byl svět nejen cizí, ale především podivný, jiný. Vyprávěl mi jednou, jak jako kluci těm trochu komickým lidem drmolícím cosi v nesrozumitelné řeči o svátku nazývaném „kučki“ - nejspíše stánky, sukót, vhodili do synagogy slepici…

Ve volyňské oblasti určitý mírný, latentní antisemitismus existoval vždycky. Všichni byli sice závislí na židovských lékařích, a tam se o lékaři hovořilo až in articulo mortis nebo téměř pouze v těchto případech, a na židovských obchodnících, ale důvěra k nim byla minimální. Mnoho lidí bylo u nich zadluženo, nejenom z obce Boratín, kde těch dluhů nebylo mnoho, neboť tam vesměs žili racionálně hospodařící lidé, ale především v ostatních obcích, ruských a rusínských, bylo zadluženců více. Oni potom pro svou chudobu i nezodpovědnost nebyli sto tyto dluhy splácet. Ale ti Židé dluhy vymáhali a potom i některé věci zabavovali a odváželi. Takže to obyvatelstvo zčásti zchudlo. Nebyla to pochopitelně vina Židů. Každý i dnes vymáhá úroky nebo něco podobného. Ale Židé byli také nahlíženi jako uzavřená komunita, která je téměř ne-ko-mu-ni-ko-va-tel-ná.
Ekumenismus?

Pietismus, i ten kulturní pietismus, předpokládá misijní rozměr. Misie znamená, že člověk se má vydávat dál nejenom proto, aby „ulovil“ jiné, ale by se dostal do jiných oblastí, kde Kristus - podle jména - není znám. Ale ekumenismus se po druhé světové válce ještě tolik nepěstoval. Nebo jenom v určitých vrstvách. Otec by se nejspíš vyděsil, kdyby dneska žil a viděl, jak můj asistent navazuje kontakty s buddhisty nebo džinisty. Je vidět, jak čas postupuje a nemůžeme mít lidem do minula za zlé, že některé věci pro ně byly nepředstavitelné. Tehdy něco takového nebylo ani ve vzduchu. Kdyby nebylo holocaustu, tak by možná dnešní reakce byly podobné jako předtím, ale otázka sblížení se po něm silně posunula do popředí.
Ve výčtu transferů spojených s volyňskými Čechy chybí ještě jeden, politický, ale vy jste měli ironicky řečeno tu nevýhodu, že jste se vrátili před rokem 1939 a nemohli jste zažít brutální vstup sovětských vojsk.

Z toho politického transferu jsme čerpali jen částečně. Na Volyni i Československu byla postava T.G. Masaryka považovaná za stěžejní. Autor Dějin národa českého Palacký byl pokládán za téměř andělskou bytost. Teprve později jsme si uvědomili, že tato koncepce není jediná, že existují i jiné. Nejen Pekařova, ale jen těch protestantských koncepcí bylo hned několik. Ale vědomí, že na politice záleží a že dobré politiky musíme vší silou podporovat, to jsme si přinesli už z Boratína. Nastaly tvrdé události, druhá světová válka, bolševik zavládl i u nás. To bylo něco trošku jiného. Ale otec si nikdy nestěžoval na žádné příkoří, kterého zažil velmi mnoho i ve vlastní církvi. Matka také ne. Oba zemřeli v poměrně vysokém stáří, takže jejich život byl svým způsobem idylický. Tou idyličností rozumím, že něco začneš, rozvíjíš krok za krokem, dojdeš někam a nejsi z toho zničený. Nepácháš sebevraždu a říkáš si: Všeho jsem nedosáhl, ale je to dobré. To je podle mě ideál.

Z jakých důvodů jste se vrátili už v roce 1937?
Otec tušil, i celá rodina, že se nad Evropou stahují mraky. Zní to nadneseně, ale tam to platilo doslovně. Tušil, že o Polsko bude sveden nějaký zápas. Že zcela jistě vypukne druhá světová válka a že by bylo velmi nevýhodné, abychom zůstali na polském území, proto otec v roce 1937 celou rodinu přestěhoval - dokonce i s nábytkem v různých dobytčích vagónech - zpátky do Čech a stal se správcem Sociálních ústavů v Myslibořicích. Toto správcovství spočívalo v tom, že musel vést účetnictví, být kazatelem a pedagogem a za třetí konat všechny praktické věci jako stavba nábytku, který chyběl, a trhání zubů prasatům, což nikdo neuměl.
To se naučil na Volyni?

Tam to bylo taky tak. Aplikoval primitivní volyňské zkušenosti na válečné poměry, které tady neumožňovaly příliš mnoho cest nebo legálních způsobů. Otec musel například ilegálně nakupovat mouku u sedláků a v noci ji dopravoval do myslibořických ústavů s několika muži na žebřiňáku.
Museli jste v Boratíně navštěvovat polské školy, nebo jste měli nějakou výjimku?
Sourozenci šli do školy až po návratu do Československa. Privilegium navštěvovat polské škola jsem měl pouze já. Všichni jsme po návratu do Čech chodili do obecné školy a na reálné gymnázium v Moravských Budějovicích.
Jak dlouho tvé privilegium trvalo?
Dva roky.
Bylo po návratu obtížné se adaptovat?

Nebylo to snadné, nicméně základní věci, čtení, psaní počítání mě naučil otec. Takže když jsem se vrátil do Čech, všechny tyto tři úkony jsem již ovládal, a četl jsem natolik plynně, že učitelka v Myslibořicích nade mnou přímo užasla. Ovšem nevěděla, jak otec na mně pilně pracoval, kolikrát mě zfackoval: Tak už jsi to četl dobře, a zase je to špatně!
Takže tvůj mírný otec byl na tě nakonec velmi přísný…

Velmi, a vyplatilo se to. Ve třetí třídě jsem neměl žádné potíže. Sourozenci nastoupili už do školství československého, které sice bylo omezené, nebylo ve všem skvělé, ale mělo pevnou koncepci, kterou také zachovávalo. Naši učitelé byli umírnění nacionalisté a české dějiny před námi stály jako něco poutavého, strhujícího. Litovali jsme, že jsme Masaryka neviděli živého. Slýchal jsem od starších lidí: ano, Masaryk jel kolem, kynul nám všem, viděli jsme ho. Já jsem velmi litoval, že nejsem Milan Rastislav Štefánik a že jsem nemohl být v jeho blízkosti a býval bych se rád zřítil s letadlem dolů.
Rodiče ti dali jméno po něm?
Mám nejhorší jméno ze všech sourozenců, nejenom slovanské a pohanské, ale i politické.
Ale ve volném překladu je to i jméno krále Davida…
Ano, to se také používá.
Z kolika pocházíš sourozenců? Jak se jmenovali a jaké byly jejich pozdější osudy?

Mám tři sourozence, všichni jsme se narodili na Volyni, bratr, lékař, Daniel již nežije, protože byl před dvěma roky postižen rakovinou. Starší sestra Lydie je usazena v Kyjově, je kurátorkou tamního sboru. Mladší sestra se jmenuje Květoslava, bydlí v Újezdu v Praze, byla ženou faráře, který dlouhá léta působil ve Sněžném, dříve Německém, v blízkosti Nového Města na Moravě. Starší ze sester nesměla studovat - zasadily se o to určité orgány včetně tajné policie. Přitom byla z nás všech nejnadanější a mohla studovat všechno.
Jakou sehrál roli otcův příklad, a nemyslím pouze příklad mravní, osobní, při tvém rozhodování studovat teologii, být teologem?

Měl jsem původně jiné plány. Ve svých životopisech uvádím, že jsem měl eminentní zájem studovat literaturu a malířství. Ovlivnil mne patos a étos mého otce, který čelil nejrůznějším překážkám mužně, téměř čítankově. Ale také už tehdy se u nás rozvíjela teologie všemi směry, takž jsem už v sextě začal studovat - i pod lavicí - proslulého starozákoníka a orientalistu Slavomila Daňka. Četl jsem jeho základní spis, kterému jsem sice úplně nerozuměl, ve kterém prokazoval, že náboženský život ve starém Orientu, jak se jeví v bibli, byl jiný, než se jeví optikou našeho čtení. Že například stromy nemusely být vnějšími objekty, nýbrž že to byla střediska náboženského života. Že Abrahám přijal tři hosty pod posvátným stromem - to bylo místo, kde se hosté obyčejně přijímali. Teologie mě velmi zajímala. Už v septimě jsem měl četné spory se spolužáky a někdy i s učiteli o tom, co znamená víra. Víra pro ně bylo učení, které určitá církevní instituce přijala a vyžaduje, aby bylo sdíleno všemi příslušníky. Říkal jsem, že víru nelze plést s církví a konfesí. Pamatuji se, jaké pohoršení vyvolal můj příměr: To není stejné, jako když máte před sebou talíř polívky, vy ji sníte, a hotovo. Víra stále pokračuje.

Kdy ses hlásil na studia?
Měl jsem kliku, že to bylo ještě v roce 1948, moje sestra později dopadla hůř. Problémy začaly až později - dva roky v PTP - černí baroni - a podobně. Později za bolševika práce v kanalizaci, kde jsem jednou málem ztratil život.
V čem dopadla tvá sestra hůř?
Při přijímací zkoušce, kterou dělala tady na fakultě nejen před profesory různých oborů, ale také před zástupci různých státních orgánů, jí položili otázku, která se pro stala osudnou: Jak byste uspořádala ve sboru slavnost k narozeninám J. V. Stalina? Všichni profesoři byli ztuhlí, neřekli nic.
Přesně tak. Ale moje sestra byla vychována velmi přísně a tvrdě, přímo puritánsky, vůbec se nerozmýšlela a řekla: Já bych takovou slavnost nekonala. Načež letěla. Teologii mohla nakonec dostudovat až po sametové revoluci.
Co je podle tebe pro povolání teologa nejdůležitější?

Teologie pro mě neznamenala a neznamená jen určitý přehled po skutečnostech duchovního a náboženského života, ale, a to je opět pietistický motiv, zaujetí. Teolog je člověk nejen poučený, to by měl být, ale také zaujatý, nadšený, on tou teologií žije, pro něho ta teologie je jakási sestra, skoro matka.
Je patrně třeba se jí v tom nejduchovnějším smyslu živit.
V případě teologie jde o živnou matku, které dává svému dítěti dostatek potravy k tomu, aby mohlo dobře žít.
A nejen potravu, ale určité základní obklopení, které je nenahraditelné.

Teologové i filozofové přímo hovoří o Umgebung, o obklopujícím prostředí, o tom, že člověk není sám, ale že je obklopen. To, v čem a s čím člověk žije, není ghetto, ale společenství, které stále s člověkem jde. Ghettem může být člověk sám sobě. Není jen kolektivní ghetto ale také individuální. Obklopení je něco, co člověka nejen povzbuzuje, ale skoro i nese. Někdy jde téměř o záchranný pás. A pokud církev, ekklésia, je chápána jako toto obklopení, potom je teolog na správné cestě.
Církev se ovšem neobejde bez struktury, institucionálního (za)jištění.
Jistě, jinak by se všechno rozplizlo do ztracena.

V Praze 26. června 2007

Poznámka: Název rozhovoru tvoří verš z Balabánovy delší básně Můj Boratín, kterou připsal svému otci Antonínovi.



Milan Balabán se narodil 3. září 1929 v rodině evangelického kazatele v české osadě Boratín v Luckém okrese, která jako součást Volyňské oblasti patřila do roku 1939 k Polsku. V letech 1948-1952 studoval Komenského evangelickou teologickou fakultu v Praze, kde získal doktorát teologie. V období 1952-1974 působil jako farář Českobratrské církve evangelické. V letech 1968-1979 spolupracoval na ekumenickém překladu Starého zákona. Jako jeden z prvních signatářů Charty 77 byl nucen vystřídat řadu zaměstnaní (úředník, pomocný dělník, uklizeč a jiná). Soukromě tehdy vyučoval nejen hebrejskému jazyku, ale při bytových seminářích své posluchače především systematicky seznamoval s hebrejským myšlením. Po listopadu se v roce 1990 habilitoval jako docent filozofie na Filozofické fakultě UK v Praze. Od roku 1995 je profesorem Evangelické teologické fakulty UK, kde vede katedru religionistiky. Z řady jeho

publikací uveďme alespoň Hebrejské myšlení (1993, původně vycházelo v samizdatu), Víra - nebo osud (1993), Bojovníci a trpitelé(1994). Hebrejské člověkosloví (1996) představuje shrnutí jeho příspěvků k rozvoji dialogu o hebrejskému myšleni uvnitř české křesťanské ekumeny, Cesty vzhůru (1997 společně s Kateřinou Dejmalovou), Tázání po budoucím (1998 společně s Veronikou Tydlitátovou), Putování k čirému (2006, poezie, společně s Jakubem S. Trojanem).

Poznámka: O prázdninách jsem publikoval na Virtually sérii rozhovorů s různými osobnostmi našeho kulturního života. Prázdniny sice skončily, ale na úplný závěr si pozornosti čtenářů dovoluji předložit rozhovor s teologem Milanem Balabánem, který vyšel před dvěma lety v revue Proglas. V těchto dnech se významný biblista - starozákoník dožívá osmdesáti let.

Josef Mlejnek