Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Proti svobodné společnosti, za pomoci lží a překrucování

Luboš Zálom

Myšlenka přirozených práv jednotlivce, tržní svobodné společnosti a čistého laissez-faire kapitalismu není zrovna tématem, o němž by se dnes psaly desítky a stovky článků. Není zapotřebí bibliografické analýzy, abychom podíl publikovaných článků na téma klasického liberalismu a svobody v tištěných i elektronických médiích byli nuceni označit za takřka mizivý. A to i přesto, že tváří v tvář probíhající hospodářské krizi a enormnímu nárůstu moci viditelné ruky státu počet lidí, kteří si uvědomují, že se současným etatistickým systémem je něco v nepořádku, není zcela zanedbatelný. Bohužel, když už se podaří narazit na text věnující se svobodě jednotlivce, mnohdy jde pokus odsoudit tyto myšlenky jako zpátečnické, nefunkční a nemorální. Naprostá neinformovanost a neznalost, mylné představy, směšné překrucování je často to, co mají takové pokusy společné.

Jako například článek, který se minulý týden objevil na blogu jungwirth.blog.respekt.cz, jehož autorem je Tomáš Jungwirth, "student pražské právnické fakulty se zájmem o politiku a mezinárodní dění, člen strany Zelených, [...] a sběratel zážitků." , Čtení článku s názvem "Libertarianismus - to pravé opium lidstva" je skutečně silným zážitkem.

Autor v úvodu vyjadřuje politování, až zděšení, že se v naší společnosti, zejména mezi mladými lidmi, nebezpečně rozšířila zhoubná, zvráceně utopická droga, nazývaná libertariánství či neoliberalismus.

Předně je potřeba uvědomit si, že libertariánství je velmi složitý pojem. Ideologie libertariánství vychází v mnohém z klasického liberalismu, ekonomicky se opírá zejména o rakouskou školu. Co se týče pohledu na společnost a existenci státu, představuje poměrně široký mix, do něhož lze počítat jak minarchisty, kteří hájí minimální stát omezující se jen na ochranu práv jednotlivce, tak i anarchisty, kteří stát odmítají zcela a jakoukoliv existenci státu pokládají za ohrožení svobody. Dále v politicko-kulturním prostředí Spojených států, odkud libertariánské hnutí vzešlo, se mezi libertariány často počítají i mnozí konzervativci a konstitucionalisté.

Podobně je ideologie libertariánství v podstatě nejednotná v tom, jak odvozuje svá politická stanoviska a teorii práv. Mnozí libertariáni odmítají jakýkoliv objektivní pohled na morálku a vidí pojmy dobro a zlo jako subjektivní. Princip, na jehož základě formulují politická stanoviska, je, stručně řečeno, omezen na pouhé odmítání násilí. Požadavek na zákaz iniciace síly však neodvozují z etiky, ale nakládají s ním jako s něčím, co je automaticky dáno. Veškerá práva definují jako práva majetková - čili právo na život je zde právem na vlastnictví sebe samého, právo na jakékoliv jednání je právem na nakládání s právoplatně získaným majetkem.

Na druhou stranu jsou do množiny libertariánů začleňováni i zastánci objektivní morálky, kteří veškeré názory na fungování společnosti odvozují z objektivních etických principů, tedy na základě toho, že je možné určit, co je dobrem a co je zlem. Objektivní morálka je založena na rozpoznání nezměnitelné reality, jejíž součástí je i člověk. Morální stanoviska se tedy odvozují na základě racionálně rozpoznaných potřebách lidské bytosti, jejichž naplnění jí umožňuje žít životem v souladu s její identitou volního a rozumem vybaveného tvora. Práva jsou aplikací etických principů ve společnosti, přičemž primární je právo na život, a práva na svobodu a majetek slouží k jeho zajištění. Tento pohled, (zastávám jej i já) je vlastní stoupencům filozofie Objektivismu, která je dílem americké spisovatelky a filozofky Ayn Randové (1905-1982).

Objektivismus v zásadě nesouhlasí s libertarianismem jako politickým hnutím, tedy tak, jak je prezentován v Americe a hlasitě se od něj distancují. Odmítá názor, že společnost je možné změnit politickou cestou, a místo toho upřednostňuje kulturní a filozofické působení. Svou roli hrají též osobní rozpory vyprovokované mimo jiné i tím, že mnozí američtí libertariáni přebírali společensko-politické názory z pera Ayn Randové, aniž by řádně citovali (např. Rothbard), a zároveň přitom odsuzovali objektivistickou etiku, z níž společensko-politická stanoviska vycházejí.

Jsem toho názoru, že pro potřeby obecné diskuze na téma svobody jednotlivce a kapitalismu zde v evropském prostředí je možné rozpory mezi různými formami libertariánství, které jsou snad v americkém prostředí patrné a živé, přehlédnout - vzhledem k tomu, že v Evropě neexistuje žádná skutečně významná libertariánská strana, a svoboda zde nemá (snad až na Anglii) tak hlubokou tradici, jako v USA.

Nic z toho si však autor článku na blogu Respektu neuvědomuje a odsuzuje libertarianismus jako celek. Očividně nikoliv proto, že by se mu například myšlenka "stateless society" zdála být mylná, ale proto, že je mu veskrze odporná myšlenka svobody jednotlivce a trhu. Jeho článek se opírá o flagrantní neznalost problematiky a jako hlavní zbraň zde slouží nestydaté překrucování faktů, které má odsoudit přirozená práva jednotlivce jako taková.

Pan Jungwirth se domnívá, že svoboda podle libertarianismu znamená jednání na základě libovůle, , "která nebere v potaz svobodu druhého"., Za hlavní motivaci lidského jednání považuje hédonistické, "sledování vlastního požitku", které jde "proti přirozenému zákonu, a proto se ukázalo jako neživotaschopné".,

Toto je buď výplod čiré fantazie, nebo bohapustá lež. Žádní zastánci svobody jednotlivce nesoudí, že svoboda znamená jednat libovolně, třeba i ve smyslu porušování svobody někoho jiného. Svoboda je vždy principem, a rozdíl je následně v tom, jak jednotlivé proudy svobodu odvozují a jak ji hájí. Ani subjektivističtí libertariáni nevidí jednání, kde by člověk porušoval svobodu někoho jiného, jako přípustné.

Je možné, že subjektivisté skutečně vidí jako cíl lidského jednání uspokojování vlastního požitku. Objektivisté naopak tvrdí, že člověk má jednat na základě svých racionálně rozpoznaných hodnot, které vedou k naplnění osobních potřeb a požitků. Jejich naplnění zde není nějakým přelétavým a krátkozrakým hédonismem, ale je pevně zakotveno v dlouhodobém hodnotovém žebříčku. Svobodu má člověk mít právě proto, aby mohl své racionálně rozpoznané hodnoty sledovat a používat je k získání nebo uchování hodnot vyšších, které postupně, hierarchicky, vedou ke sledování primární hodnoty - lidského života. Pominout tento pohled je od autora obyčejným argumentačním faulem.

Bohužel, autor se nezmiňuje, co míní oním, "přirozeným zákonem"., Vzhledem k tomu, že jde o člena strany Zelených, je možné jen neurčitě usuzovat, že snad má na mysli jakýsi mystický zákon Matky Země, který je sledováním lidských hodnot systematicky překračován...

Pan Jungwirth se zmiňuje o problematice morálky v ideologii libertarianismu. , "Podle libertariánů nepřísluší státu, aby rozhodoval o tom, co je dobré a co je špatné, měl by toto rozhodování nechat na jedinci. Ten by pak uvažoval na principu dobré=kladný užitek, špatné=záporný užitek. To by mohlo fungovat jen v absolutně morální společnosti, kde by zásadní hodnotou užitku byla například pomoc druhému či péče o všem společné životní prostředí. Taková společnost je přirozeně utopická, naopak se mi zdá, že taková praxe by vedla k definitivní "materializaci" společnosti." ,

Samozřejmě má autor pravdu, že žádný zastánce svobody jednotlivce nepřipouští, že by o tom, co je dobré a co je špatné, směl rozhodovat stát. Znovu zde však překrucuje. Předně pokládá za morální takovou společnost, kde by lidé nemysleli pouze na své potřeby, ale hodnotou by pro ně bylo obětování se pro bližní nebo pro záchranu deštných pralesů. Následně z toho samozřejmě plyne, že jestliže dnes lidé tak "morální" nejsou, musí tuto morálku vynucovat stát (o němž se patrně autor domnívá, že bude narozdíl od jednotlivců morální podle jeho gusta). Na to mohou adekvátně reagovat pouze zastánci objektivní morálky. Prvním krokem musí být definice toho, co je skutečně morální, a co ne. Standardem morálky je lidský život. To, co prospívá lidskému životu, v souladu s jeho identitou, je morální, zatímco to, co mu škodí, je nemorální. Obětování jakékoliv své hodnoty, její výměna za hodnotu menší nebo žádnou, je tedy nemorální, protože jako princip, aplikovaný na celý žebříček hodnot, vede v konečném důsledku k obětování vlastního života. Jak mnohokrát vysvětlila Ayn Randová, morálka sebeobětování, altruismus, je v principu morálkou smrti. Morální je naopak sledování vlastních hodnot, na základě jejich racionálního rozpoznání, protože v konečném důsledku vede k zachování vlastního života. Jako princip se takováto racionálně egoistická morálka nijak neslučuje, jak si snad někteří myslí, s bezskrupulózním omezování a zneužívání ostatních lidí.

Žádný zastánce svobody jednotlivce netvrdí, že snad lidé nemají pomoci tomu, kdo je v nouzi a pomoc si zaslouží. Takováto solidární pomoc však nijak nezvyšuje morální kredit. Je nepodstatnou, výjimečnou velkorysostí - které jsou lidé ve značné míře schopni, jestliže žijí ve společnosti, která ve významné míře ctí individualitu lidské bytosti. Státem vynucovaná solidarita, řízení společnosti, a všeobecné pošlapávání svobody naopak schopnost vzájemné solidarity ničí.

Konečná materializace společnosti, před kterou autor varuje, je pak známým strašákem, využívaným hlavně environmentalisty. Tvrdí, že jestliže budou mít lidé plnou svobodu, budou se orientovat jen na hmotné statky, bezprostřední uspokojování "nízkých" potřeb, a přestanou se zajímat o "vyšší" hodnoty. Soudí, že je zapotřebí moudrého státu, který bude lidi k těmto "vyšším" hodnotám motivovat. Autor si neuvědomuje, že to, co mu umožňuje zajímat se o ochranu přírody, nebo o všechny možné jiné hodnoty, které považuje za ušlechtilé, je právě materiální zabezpečenost, která je tím vyšší, čím je vyšší svoboda. Jestliže chce absolutně nemateriální společnost, měl by se podívat do skanzenu, jenž nese jméno Severní Korea, kde panuje naprosto katastrofálně nízká úroveň materiálního zabezpečení. Domnívá se snad, že tamní lidé mají vůbec čas a sílu zabývat se nějakými "vyšším" duchovními nebo intelektuálními hodnotami? Já si to nemyslím.

Naopak - je zřejmé, že čím vyšší svoboda a tedy i materiální zaměření společnosti, tím lepší jsou podmínky pro sledování nemateriálních hodnot. Je naprosto povýšená a směšná představa, že jestliže zabráníme lidem sledovat "nízké" materiální hodnoty podle jejich uvážení, stanou se z nich milovníci poezie a krásné literatury...

Samozřejmě, autor se, jak je zvykem, pozastavuje i nad všeobecně překrucovaným a parodovaným výrokem, že "trh vyřeší vše"., "Až nábožensky založená představa o tom, že trh spasí jedince, a že žádných intervencí není třeba, má povážlivé trhliny. Nejen, že nelze očekávat, že trh bude poskytovat flexibilní ochranu přírodních zdrojů a životního prostředí, nejen, že by na něm s největší pravděpodobností vzniklo několik všemocných monopolů s vyděračským potenciálem. Především je evidentní, že bez státních zásahů, bychom zde stále měli obchod s otroky, s bílým masem či bující obchod s lidskými orgány. Sami bychom byli nejspíš obětí této diktatury trhu, která jde proti všemu, co dělá člověka člověkem." ,

Povážlivé trhliny, o nichž pan Jungwirth píše, existují jen v jeho hlavě. Je to naopak trh, co umožňuje účelné využívání přírodních zdrojů a zamezuje plýtvání. Právě majitelé jsou těmi, kdo má o efektivní a smysluplné využívání svého majetku ten nejlepší možný zájem. Naopak státní úředník, kterému etatisté, jakým je i autor, přisuzují jakési nadpřirozené schopnosti, nejenže není schopný poznat potřeby, jaké na trhu převládají, ale navíc nemá žádnou motivaci chovat se při využívání zdrojů efektivně. Plýtvání a produkce nesmyslů jsou hlavními aspekty státních regulací.

Stejně tak představa, že svobodný volný trh by umožnil vzniknout monopolům, je pouhým mýtem, který pramení z naprosté neznalosti. Monopol je vždy výsledkem státních intervencí, kdy je určité vyvolené firmě dána exkluzivní, vládou posvěcená, výjimka. Všechny monopoly, které kdy v moderních dějinách vznikly, byly a jsou výsledkem státu. V čistém kapitalismu naopak skutečný monopol nemá šanci vzniknout. Žádná firma v takovém systému nemůže za pomoci zákona vytlačit své konkurenty z trhu. Ano, může skupovat okolní firmy, ale nikdy nezabrání tomu, aby nevznikly další.

Ekonom Murray Rothbard se ve své knize Zásady ekonomie zmiňuje o známém mýtu, který panuje o údajných monopolistických tendencích J.D.Rockefellera a jeho společnosti Standard Oil. Traduje se, že se Standard Oil snažila oslabit konkurenty intenzivním snižováním cen, následně tyto firmy skupovala za zlomek jejich dřívejší ceny, a poté ceny opět zvýšila nad původní úroveň. Této praxi pak musel zamezit až teprve moudrý stát. Ve skutečnosti, a o tom se kritici volného trhu nezmiňují, tato taktika nefungovala, protože Standard Oil nabízela při koupi tak zajímavé ceny, že prodávající posléze založili novou naftařskou společnost, s cílem opět ji v budoucnu Rockefellerově Standard Oil prodat. Rockefeller sám nakonec od této taktiky musel ustoupit. To je jen příklad toho, jak podmínky svobodného trhu ve skutečnosti konkurenční prostředí chrání a monopolním snahám zamezují.

Představa, že svoboda a volný trh umožňuje obchodování s otroky a bílým masem, je zcela falešná. Podobně jako žádný zastánce svobody jednotlivce, ať už se řadí k jakémukoliv proudu, neobhajuje možnost svévolného jednání porušující svobodu ostatních, neexistuje žádný teoretik individuálních práv, který by hájil možnost otroctví nebo nucené prostituce. Jestliže autor někoho takového zná, měl by být fér a řádně jej citovat. (Student práv, pokud není z Plzně, by měl určitou citační morálku přece jen ctít, a rozhodně nepodsouvat svým oponentům vymyšlené argumenty.)
,
"Domnívám se, že je proto nezbytné, aby existoval stát s dostatečnou autoritou, který vytváří právní a institucionální rámec vycházející z přirozeného práva, a který je schopen dohlížet na dodržování základních regulativů." ,
Tato věta naprosto ilustruje myšlenkový zmatek, v němž se autor nachází. Zmiňuje jakési přirozené právo, aniž by vyložil, co si pod ním představuje. Zastánci svobody jednotlivce samozřejmě přirozená práva znají, a vlastně celá argumentace je o těchto právech. Jsou to práva, která jsou člověku vlastní, jsou neodmyslitelně spjata s lidskou bytostí. Je to právo na život, svobodu a majetek. Ovšem pan Neuwirth, jako oponent zastánců svobody jednotlivce, přece tato práva neuznává. Co tedy těmi "přirozenými právy" myslí?

Je skutečně pravda, že existence státu je nezbytná a zastánci "stateless society" se pletou. Stát má být garantem práv jednotlivce, a jeho polem působnosti má být pouze policie, armáda a soudnictví, včetně formulace příslušných legislativ. To je, stručně řečeno, jediný institucionální rámec, který je ve vztahu k přirozeným právům možný. Cokoliv dalšího, jakékoliv další institucionální struktury, které známe dnes z reality sociálního státu, jsou vůči přirozeným právům v rozporu.

Rozhodně není pravda, že by se, jak se domnívá autor, "stát blahobytu osvědčil." Netroufám si odhadnout, zda jde o vědomou lež nebo jen dětskou naivitu. Neosvědčil se, nýbrž postupně zahnívá a jeho soukolí stále víc rezaví. Pouze nesmírné bohatství, které bylo vyprodukováno během období laissez-faire kapitalismu, je důvodem, že sociální stát má i dnes, po mnoha desetiletích, stále z čeho brát a na co navazovat. Okřídlená věta, že "zdroje jsou a peníze budou", je jen iluzí - sociální stát na sebe bude nabalovat víc a víc regulací, stále mocnější intervence trhu, a v konečném bodě nás nečeká nic jiného, než všeobecná stagnace, nevýkonnost, mizerná produktivita, úpadek kvality života, a k tomu všemu ještě stále patrnější nesvoboda a morální marasmus. Politika sociálního státu, která se podle autora tak osvědčila, jednoho dne nebude mít kde brát - zdroje a peníze proste jednoho dne dojdou. To je jeden z hlavních důvodů, proč , "nyní všechno bourat", a pokusit se znovu navázat na tradici laissez-faire kapitalismu, tentokrát s řádným filozofickým a etickým ospravedlněním.

Je pravdou, že jestliže by se obhajoba svobody jednotlivce vydala cestou anarchistického libertarianismu, a kdyby jejím hlavním ideologickým východiskem byl pouze morální subjektivismus, nešlo by o tu nejlepší cestu. Autora však toto vůbec nezajímá, vůbec nebere zřetel na různé myšlenkové proudy. Vybral si pojem libertariánství (aniž by se jej pokoušel podrobněji studovat), aby vystoupil proti individuální svobodě jako takové a označil ji za zpátečnické a zhoubné opium lidstva a mezi řádky tak vyjádřil stanovisko, že pouze v silné ruce moudrého státu (nejlépe asi pod vedením Zelených) spočívá ta pravá cesta k všeobecnému blahu. Doufám jen, že tento můj článek není jen vyjádřením úsloví "jít s kanónem na komára", a že neznamená věnovat textu jednoho zeleného studenta práv větší pozornost, než si zaslouží. Nikdy snad není na škodu poukázat na argumentační impotenci, kterou oponenti svobodné společnosti trpí.



Luboš Zálom
 
  Přístupy: 14516 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA