Když soudci nedůvěřují soudcům

Zdeněk Jemelík

Částečným vyhověním ústavní stížnosti Ivy Brožové, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, proti rozhodnutí jí podřízených soudců o předání kárného řízení proti jejímu zástupci Pavlovi Kučerovi k Vrchnímu soudu v Praze Ústavní soud ČR zpestřil dosti chudé prázdninové menu vzrušujících zpráv. Na rozdíl od uměle vyvolaných afér s fotografiemi prominentů tato nemá spojitost s předvolebními masážemi vědomí voličů a má skutečně zajímavý věcný obsah. Na okraj podotýkám, že prvotní mediální ohlas události mimoděk odhalil hloubku bulvarizace zpravodajství. Jak polední zpravodajství ČT, tak tisková zpráva ČTK oznámily nejen vyhovění stížnosti Ivy Brožové Ústavním soudem ČT, ale přinesly také zkratové tvrzení o pravděpodobnosti, že kárné řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlovi Kučerovi proběhne u Vrchního soudu v Olomouci. Zrušení usnesení kárného senátu Nejvyššího soudu ČR o delegaci případu z Olomouce do Prahy ale takovou možnost pouze hypoteticky otvírá, samo o sobě ji nečiní pravděpodobnější než ponechání v Praze.

Ze zprávy ČTK není zřejmé, proč Ústavní soud ČR usnesení zrušil a nemá smysl se dohadovat důvodů. Je to nezměnitelná skutečnost, s kterou se musí vypořádat všichni, jichž se týká, bez ohledu na odůvodnění. Jasnější jsou kořeny vedlejší větve rozhodnutí, tedy vyloučení Ivy Brožové ze soudcovského rozhodování o novém přidělení věci. Bude to mít důsledky pro případné rozhodování o nepodjatosti kárného senátu Nejvyššího soudu ČR a jeho členů před novým posouzením Kučerova návrhu na přesun řízení do Prahy. Současná úprava věcné příslušnosti soudu nepočítá totiž s možností, že by se předseda Nejvyššího soudu ČR mohl dostat současně do postavení kárného žalobce a odvolacího orgánu proti usnesení kárného senátu. Do tohoto postavení se naopak dostala Iva Brožová, která je žalobkyní proti Pavlovi Kučerovi, když jako předsedkyně soudu rozhodla o vyloučení soudce Jiřího Pácala pro podjatost z funkce předsedy kárného senátu a ustanovila jeho nástupcem soudce Miroslava Galluse. Nepřípustnost jejího dvojího postavení spočívá v tom, že žalobkyně ovlivnila složení senátu, jenž měl rozhodovat v jí žalované věci, popřípadě si je přizpůsobila „k obrazu svému“ . Protože zákon při přísně pozitivním výkladu neposkytuje návod k řešení takové situace, nezbývá než překročit hranice jeho ustanovení a rozhodovat na základě ústavních principů. Ústavní soud proto v podstatě stanovil, že v případě opakování podobné situace by Iva Brožová musela příslušnou část své pravomoci předsedy soudu přenést na některého z předsedů kolegií Nejvyššího soudu ČR, který by pak ve věci rozhodl místo ní.

Na okraj podotýkám, že k shodnému názoru s Ústavním soudem ČR dospělo laické občanské sdružení Šalamoun již v lednu r.2009 a doporučilo exministrovi spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi, aby kvůli zasahování do složení kárného senátu podal kárnou žalobu na předsedkyni Nejvyššího soudu ČR. Právní názor osloveného i paní předsedkyně byl jasný: v zaujímání dvojrole předsedy soudu a kárného žalobce nenašli nic nepřístojného. Ústavní soud je oba vyvedl z omylu.

Okolnost, že nejvýše postavená soudkyně soustavy obecných soudů v zápalu tažení proti svému zástupci sklouzla k jednání, které nemá oporu v zákonech a zejména v ústavě, oživuje vzpomínky na pochybnosti prezidenta republiky a exministra spravedlnosti Pavla Němce o únosnosti jejího působení v čele Nejvyššího soudu ČR.

Ve prospěch pochybností svědčí ostatně i další okolnost, které si média nevšimla: Iva Brožová se musela obrátit proti svým soudcům stížností k Ústavnímu soudu ČR. Nelze to vyložit jinak než tak, že pro soudce Nejvyššího soudu ČR není tou první mezi rovnými, vysokou autoritou, jejíž rozhodnutí podřízení dobrovolně ctí, protože jsou právnicky čistá a současně jsou v souladu s dobrými mravy.

Na přetahování o příslušnost kárných senátů k řízení proti Pavlovi Kučerovi je nejhorší skutečnost, že napadají v kořenech důvěryhodnost soudcovského stavu. Dva nejvyšší představitelé soustavy obecných soudů dávají otevřeně najevo nedůvěru v nezávislost a nestrannost svých kolegů. Pavel Kučera by se neměl znepokojovat kvůli tomu, který kárný senát ho bude soudit: mezi profesními a mravními kvalitami soudců obou vrchních soudů by přece neměl být rozdíl. Mělo by se mu dostat spravedlivého soudu, nechť ho soudí kdokoliv. Stejně tak lhostejná by měla být Iva Brožová. Oba vysoce postavení soudci ale dávají najevo, že nevěří ve všeobecné rozšíření soudcovských ctností a připouštějí, že senát lze ovlivnit v neprospěch jejich záměrů. Sotva lze vystavit soudcovskému stavu horší vysvědčení, neboť oba soupeři mají dlouholetou praxi a o zákulisí rozhodování soudů vědí své. Na první pohled se zdá, že Pavel Kučera má důvod se znepokojovat, protože u olomouckého vrchního soudu došlo ke změně v osobě předsedy kárného senátu neobvyklým způsobem. Kdo má se soudcovskou nezávislostí špatné zkušenosti, mohl by to považovat za varování a předzvěst svého špatného osudu. Nedošlo ale k žádné události srovnatelné povahy, která by měla vyvolat pochybnosti Ivy Brožové o nestrannosti přístupu pražských, olomouckých či brněnských soudců. Na druhé straně Pavel Kučera by měl zůstat klidný: nechť ho soudí kdokoli, jako starý trestní soudce by měl vědět, že v slušně vedeném řízení nemůže obstát žádný z důkazů, jež proti němu může předestřít žalobkyně. Důvody ke starostem by ovšem mohla mít Iva Brožová, protože je snad soudná a ví, že předkládá obvinění, jež stojí na vodě. Pokud se však kvůli příslušnosti soudu dělají vrásky na čele žalobkyni i obžalovanému, vysílají občanům zprávu, že naše justice jim nemůže poskytnout jistotu spravedlivého, nestranného rozsudku. Nebo jim v roce 20.výročí pádu diktatury ukazuje, jak daleko jsme ušli na cestě od socialistického bezpráví k demokratickému právnímu státu.

Včasné stažení kárné žaloby by bylo pro prestiž soudcovského stavu lepší než další rozdmýchávání mediálně sledovaných bratrovražedných sporů.