Veřejná volba je návrat politiky do roku 1989
Martin Říman
11.02.2008, Právo
Naši novináři, komentátoři, politologové a další ovlivňovatelé veřejného mínění si trvale uplivují nad fenoménem, který nazývají "moc stranických sekretariátů". Tedy nad ovlivňováním veřejností zvolených zástupců občanů při jejich rozhodování stranickými bossy.
Proto jsou personální volby prakticky vždy tajné. V rámci politických stran, v parlamentu, ale i v mnoha dalších nepolitických organizacích.
Například funkcionáře vysokých škol, rektory či děkany akademické senáty samozřejmě volí také tajně. Má to logiku. Osobní preference vůči živým osobám jsou zatíženy emocemi daleko více než třeba rozhodování o tom, jestli se po dálnici má jezdit 120 nebo 130.
Prezidentská volba je politikum par excellence. Kvůli jejím výsledkům padají i vlády (Špidlova). Strany proto mají eminentní zájem uspět se svým kandidátem a udělají pro to mnohé. Zajistit loajálnost vlastních poslanců a senátorů je základ.
Nejsnadnější způsob, jak to udělat, je vidět jejich zvedající se ruce. Neexistuje žádná jiná metoda zajišťující takovou maximalizaci moci oněch "sekretariátů" nad jednotlivými voliteli jako právě veřejná volba. Tento způsob volby implicitně jednoznačně porušuje slib poslance a senátora, kde stojí, že se rozhoduje podle svého svědomí.
Je neuvěřitelné, jak lhostejně se k tomuto otevřenému útoku na základy parlamentní demokracie staví veřejnost a především její vždy tak bdělá část, "občanská společnost".
Kde jsou všichni ti spěchající se spacáky na Kavčí hory, aby bránili svobodu v naší zemi? Kde jsou ti zarytí kritici "opoziční smlouvy", která prý byla zásadním popřením pravidel parlamentní demokracie?
Jediné veřejné volby prezidenta po listopadu 1989 byly ty první v prosinci téhož roku. Důvod byl jasný. Donutit komunistické poslance Federálního shromáždění volit jimi nenáviděného Václava Havla. Nebyl náhodou letos ten důvod úplně stejný? Donutit své poslance a senátory volit toho, koho nechtěli?
Výsledkem tohoto tlaku jsou tři zhroucení volitelé v nemocnici. To je skutečně obdivuhodný přínos pro demokracii.
Že pro politiky typu Paroubka účel světí prostředky a pro odstranění Václava Klause jsou ochotni udělat úplně cokoliv, se nedivím. Ale poslouchat a číst všechny ty "strážce naší demokracie" v televizi, rádiu či v novinách, jak svá hodnocení podřizují úplně témuž, je opravdu smutné.
