Evropský boj s větrnými oxidy
Martin Říman
09.02.2007, Hospodářské noviny
Během necelého měsíce přichází Evropská komise podruhé s projektem, jehož náklady jsou astronomické, a výsledky nejasné. Pustila se do otevřeného křížku s kysličníkem uhličitým. V lednu nejprve navrhla, aby členské země unie do roku 2020 zabezpečovaly dvacet procent svých energetických potřeb pomocí tzv. obnovitelných zdrojů.
Málokdo si pod tímto číslem dokáže představit něco konkrétního. V podmínkách České republiky, která nedisponuje prakticky žádnými jinými podstatnějšími obnovitelnými zdroji než biomasou (což je vše, co vzniká díky fotosyntéze), by to ale znamenalo, že kdybychom osadili každičký metr nezastavěné půdy takovouto energetickou plodinou, pak bychom oněch dvaceti procent skutečně mohli dosáhnout. Znamenalo by to ovšem, že veškerá produkce lesů by byla použita pro tyto účely (co na to výroba papíru, nábytku atd.?), museli bychom rezignovat na pěstování dnes běžných zemědělských plodin, přestaly by existovat parky, zahrádky, trávníky...
Nemá cenu tuto úvahu dále rozvíjet. A to ještě nediskutujeme, kolik by to všechno stálo.
V těchto dnech přichází Brusel s další iniciativou, která je na první pohled z jiného soudku, ale míří ke stejnému cíli. Navrhuje snížit emise CO2 ve výfukových plynech automobilů během příštích pěti let asi o dvacet procent (magické to číslo). Na rozdíl od předešlého návrhu tento cíl technicky splnitelný jistě je.
Samozřejmě, že ne zadarmo. Výrobci odhadují, že by to mohlo znamenat zdražení průměrného automobilu o 40 až 70 tisíc. V České republice se po uvedení do provozu automobilky Hyundai vyrobí cca jeden milion aut. Tedy jen zde půjde o náklady v řádu desítek miliard ročně...
Motivy těchto návrhů jsou stejné. Snižovat emise oxidu uhlíku do atmosféry, neboť ten je jedním z příčin skleníkového efektu způsobujícího dnes velmi známé "globální oteplování". Nechci zde diskutovat, do jaké míry jde o přirozený proces (teplota na Zemi kolísala za posledních 400 tisíc let až o deset stupňů), či zda skutečně za to může z 90 procent člověk, jak tvrdí komise OSN.
I kdyby to všechno byla pravda, stojí za to položit si otázku, zda by Evropská unie mohla těmito opatřeními situaci skutečně změnit a zda by tyto nepředstavitelné peníze nešlo vynaložit efektivněji. Pokud jde o první otazník, členské země EU se podílejí na celkových světových emisích tohoto plynu z necelých 16 procent. Už z toho je zřejmé, že bez stejného přístupu "zbytku" světa jde tak trochu o přilití cisterny vody do rybníka Rožmberk.
Druhý otazník je ještě závažnější. Jak ví každý student ekonomie, zdroje jsou vždy vzácné, a pokud se použijí někde, chybí jinde. Ve zdravotnictví, školství, sociální oblasti. Také třeba v řešení jiných globálních problémů... zásobování vodou v zemích třetího světa, odstraňování palčivé chudoby tamtéž či v ekologických projektech, které bezprostředně zlepší zdravotní stav obyvatelstva. Oxidy síry, dusíku či prašný aerosol skutečně není to, co lidský organismus miluje.
Lidé mají rádi vznešené cíle. Pro záchranu planety se lze nadchnout jistě mnohem snadněji než pro něco tak přízemního, jako je trpělivé hledání těch nejhospodárnějších a nejúčinnějších řešení. Bohužel, jsme tvorové nepoučitelní a ti, kteří ovlivňují veřejné mínění, toho vždy dokázali a dokážou využít.
