Obrázek doby

Pavel Landa

Fejeton



Na někdejším okraji Prahy, což je dneska už vlastně uvnitř velkoměsta, mají přízemní domek dva důchodci. On býval strojvůdcem na lokomotivě, ona kuchařkou v mateřské škole. Paní se rozhodla, že jejich domek už nesmí dělat ostudu okolí, a tak si sáhli do celoživotních úspor (zhruba asi tak měsíční příjem dnešního ministra). Stavení dostalo novou omítku, parapety nátěr na tmavohnědo, nově byly natřeny i rámy oken a dveří. A aby toho nebylo dost, na parapety přišly košíčky s květinami. Krása, řekl bych jak z obrázku Josefa Lady. Když bylo všechno takhle pěkně dokompletováno, tihle dva staříci se jednoho dne ráno probudili, zase vyšli před domek potěšit se pohledem na to, jak jejich domek už neplodí ostudu okolí, a ke svému zděšení zjistili, že celé jejich stavení je hnusně počmáráno nesmazatelnými klikyháky. Nebyli rozčilení, vůbec ne. Jen jsem je zažil se slzami v očích. Proč, ptala se zoufale ta hodná, nešťastná paní, oběť útoku vlastně teroristického, proč nám tohle někdo udělal? Vždyť my se přece vůbec s nikým nehněváme?

Obávám se, že tato zlovůle, bezcitnost, hulvátství, neúcta člověka k člověku, k lidské práci vůbec a jak to všechno ještě nazvat, jde – bohužel – shora. A nahoře, mysleme si o nich cokoli, jsou pro mnohé lidi vědomě či podvědomě vzory: svou arogancí vůči malým a bezmocným, takže se chovají přesně podle těchto vzorů. Hulvátsky, bezcitně, zlomyslně. A protože moc těch malých, nejmenších dole je omezena pouze jejich malými možnostmi, vezmou do ruky sprej a ve skrytu tmy alespoň něco zničí. Pomstí se tak za svou bezmoc. A to všechno, bodejť ne, v dobách, kdy rozumná debata je nahrazena spíláním, urážkami a jedovatou ironií, kdy, slovy básníka, na rytířskost číhá leda smyčka katí, a tupost, tupost, tupost vrchovatí, kdy zloba se na nás valí ze všech stran a hrst bankovek je víc než čest či aspoň dobré jméno, bodejť ne.

„Napsal jste poměrně docela slušné kázání,“ pravil uznale zvěrolékař doktor Žaket, violista Amatérského symfonického orchestru, když dočetl až sem. A poté, co zatáhl z krátkého doutníčku, ještě dodal:
„Předpokládám, že vy sám dobře víte, k čemu vlastně takováto kázání jsou.“
Tož tak.
Pokoj lidem dobré vůle !

Pavel Landa
Pavel Landa je spoluautorem knih Encyklopedie pro milovníky Švejka (I. a II. díl) a Vojenská kuchařka, a autorem knih Dějiny budou od útery, Ženy, ženy, ženy