Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Matka a kmotr „justiční mafie“

Zdeněk Jemelík

Přes čtyřletý časový odstup je trestní věc „katarského prince“ stále evergreenem mediální pozornosti a bohužel také dráždidlem pro soudcovskou ješitnost. Přestože exministr spravedlnosti Pavel Němec v dubnu r.2005 předal trestní stíhání do Kataru, kde je generální prokurátor zastavil s tím, že třináctiměsíční vazba je dostatečným trestem, pražští soudci se opět hlásí o slovo a chtějí v řízení pokračovat. Nejvyšší soud ČR v srpnu r.2005 rozsudkem potvrdil zákonnost rozhodnutí exministra Pavla Němce a naopak kvalifikoval soudní řízení u pražských soudů jako nezákonné. Rozhodnutí pražských soudů z r.2005, jimiž byl okrajový člen katarské královské rodiny Hamad al Thani odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu třiceti měsíců, se tak staly neúčinnými. Nemají větší význam než listy zašpiněného papíru. Úkon katarského generálního prokurátora je srovnatelný se zastavením trestního stíhání státním zástupcem podle §172 našeho trestního řádu, které je legitimním nástrojem trestního práva. Jde o podobný postup, jakého použil státní zástupce Arif Salichov (dř. normalizační prokurátor, nenáviděný disidenty) k záchraně bývalého expremiéra Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho případu, nebo nověji státní zástupce VSZ v Praze Ladislav Letko (dř. vojenský prokurátor) k zastavení trestního stíhání Libora Procházky v kauze České pivo (pozn.:trestní stíhání manažerů Nomury kvůli vyvedení akcií společnosti České pivo z majetku IPB). V našich poměrech má takový úkon po jeho ověření nejvyšším státním zástupcem na základě zvláštního oprávnění podle §174a tr. ř. význam nezvratného uzavření kauzy, které nelze napadnout ani stížností ministra pro porušení zákona.

Myšlenka pokračování v nezákonném soudním řízení je pro mne nepochopitelná a navíc mám pochybnost o účelnosti jejího uskutečnění. Na to, aby se vrátil do českého xenofobního prostředí, šel znova do vazby, čelil další mediální štvanici našeho bulváru a postavil se před zjevně podjatý soud, by „katarský princ“ musel nejdříve zešílet. Bude tedy nejspíš stíhán jako uprchlý. Pak na něj možná soud vydá mezinárodní a evropský zatykač, jejichž účinku se může poměrně snadno vyhnout. Soudní řízení tak nebude mít jiný význam než jako divadlo pro bulvár a nástroj k ukojení raněné profesní ješitnosti soudců, jimž Nejvyšší soud ČR v r.2005 nemilosrdně ukázal, že jejich nezávislost končí tam, kde začíná zákon a zákonná pravomoc ministra. Uskutečnění marného soudního procesu odčerpá neužitečně prostředky z rozpočtu podfinancovaného resortu spravedlnosti a navíc popudí proti České republice vlivné arabské monarchie, jež se zcela určitě budou solidarizovat s katarskou královskou rodinou. Velkorysejší plýtvání státními financemi si sotva lze představit: je předem známo, že účelu soudního řízení nebude dosaženo.

Kromě záměru pokračovat v nezákonném procesu z r.2005 také jiné úkazy nasvědčují tomu, že někteří lidé se s porážkou v této kauze dosud nesmířili a zejména nepochopili, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR je závazný pro všechny a je třeba se mu podřídit ne-li v myšlenkách, pak aspoň v činech. K dozvukům případu patří především soustavné pomlouvání exministra Pavla Němce, místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery a někdy i soudců senátu, který ukázal rozhodnutí pražských soudců v pravém světle. Znova zaznívají ve známém řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni, exprokurátorce Marii Benešové, odkud se přenášejí dále: kromě Krajského a Vrchního soudu v Praze se jimi musel zabývat Ústavní soud ČR a ze soudních jednání pronikají do médií. Patří k nim mediální útok soudkyně Moniky Křikavové na soudce Nejvyššího soudu ČR, kteří kvalifikovali její postup v kauze „katarského prince“ jako nezákonný. Ze strany soudkyně, usvědčené Nejvyšším soudem ČR z nezákonného jednání, to byla neskutečná drzost. Naposled byly příčinou nevraživého útoku ombudsmana Otakara Motejla na exministra Pavla Němce v Otázkách Václava Moravce dne 25.října 2009.

Je paradoxní, že někteří právníci, současní nebo bývalí vysocí ústavní činitelé v resortu spravedlnosti, kteří jinak opakovaně poučují lid obecný o nutnosti úcty k nejvyšším soudním institucím a respektování jejich rozhodnutí jako o nezbytném poznávacím znaku právního státu, ve styku s kauzou „katarského prince“ na své zásady zapomínají, ztrácejí soudnost a sami sobě udělují výjimku z povinnosti, kterou požadují od ostatních, stavíce sami sebe na roveň bohům (neboť nad Nejvyšším a Ústavním soudem ČR žádná pozemská odvolací instituce neexistuje). Mám především na mysli advokátku Marii Benešovou, která od r.2005 nepřetržitě pokračuje ve štvaní proti exministrovi Pavlu Němcovi, jako by rozsudku Nejvyššího soudu ČR nebylo. S poněkud menší intenzitou vystupuje ve stejném duchu ombudsman Otakar Motejl. Oba tak zneužívají svého vlivu na veřejnost k podrývání její důvěry k nejvyšším autoritám resortu spravedlnosti, které v tomto případě jednaly v souladu se zákonem.

Protože případ se zřejmě bude i nadále vracet před oči veřejnosti, dovolím si několik poznámek na okraj. Zabývám se jím od počátku soudního řízení a měl jsem možnost sledovat v soudní síni celý proces včetně jeho neveřejné části. Proto jsem se vždy odlišoval od většinového popisu věci novináři, kteří lapali střípky informací po chodbách soudu, nicméně vystupovali jako držitelé jediné veřejností uznávané pravdy. I dnes mám pochybnost o spravedlivosti cáru papíru, zvaného rozsudek. Je pravda, že „princ“ požíval úplatných sexuálních služeb šestnácti nezletilých dívek, z nichž čtyři byly v době činu mladší patnácti let. Trestní zákon takové počínání kvalifikuje jako pohlavní zneužívání, a je to závažný trestný čin. Je ale sporné, zda popis skutkové podstaty trestného činu v trestním zákoně plně odpovídá sémantickému obsahu pojmu „zneužívání“přiměřeně tomu, co se v „princově“ bytě odehrávalo. Dívky, které k němu přicházely se zištným úmyslem, byly na tento „obchod“ připraveny dřívějším životem. Některé ho dokonce vyhledávaly samy, a byly nespokojeny, když ho nezastihly doma. Vydělané peníze většinou použily k obohacení svého šatníku nebo jinému přilepšení, ale některé je odevzdaly rodičům. Jejich mravnost neutrpěla žádnou újmu. Škoda, kterou „princ“ způsobil svým jednáním, tak spočívá pouze ve formálním porušení zákazu. Za to byl potrestán nepodmíněným trestem v trvání třiceti měsíců. Jeden z hlavních kritiků postupu Pavla Němce, ombudsman Otakar Motejl, byl za usmrcení člověka potrestán odnětím svobody na dvanáct měsíců s odkladem na osmnáct měsíců. Z porovnání hodnoty lidského života a formálního porušení zákazu pohlavního styku s nezletilými vyvozuji, že nezákonný rozsudek senátu Moniky Křikavové byl nepřiměřeně tvrdý.

Stojí za zmínku, že ani tisk, ani státní zastupitelství neuvažovaly nad případnou trestní odpovědností rodičů, kteří nechali své dcery zpustnout až na úroveň příležitostných prostitutek. Také tato okolnost snižuje spravedlivost procesu proti „katarskému princi", neboť nebyl jediným viníkem souzeného trestného činu.

V souvislosti s nezákonným procesem proti Hamadu al Thani se stále diskutuje o hranicích nezávislosti moci soudní a obráceně o odpovědnosti soudců a dalších představitelů resortu spravedlnosti za nezákonné jednání. Nejvyšší soud ČR rozsudkem v této věci připomněl všem, kdo chtějí rozumět, že obecnou zásadou evropského práva ve věci dělby moci mezi justicí a exekutivou je pravidlo, že o tom, kdo stane před soudem, rozhoduje moc výkonná. Ve chvíli, kdy ministr spravedlnosti začal jednat podle §448 tr.ř. v tehdy platném znění, se stal orgánem činným v trestním řízení a jeho pravomoc rozhodnout o předání věci do ciziny nebyla ničím omezena. Zákonnost jeho postupu pak posvětil Nejvyšší soud ČR. Na tom nelze nic změnit, takže debaty o všech podružnostech kolem předání „princova“ stíhání do Kataru jsou jen mlácením prázdné slámy. Pro úplnost je třeba dodat, že §448 tr.ř. v dané podobě se dostal do trestního řádu v souvislosti s přijetím acquis communautaire a někteří státní zástupci a soudci o jeho existenci tehdy ještě nevěděli, ač měli. K předání „katarského prince“ došlo krátce po novelizaci trestního řádu a bylo prvním případem použití §448 tr.ř.

Otevřená stále zůstává otázka odpovědnosti soudců, kteří soudili, ač věděli, že jim to zákon neumožňuje, a způsobili škodu: na dobu pěti měsíců připravili „prince“ nezákonně o osobní svobodu a nebyli ani voláni ke kárné odpovědnosti, ač možné by bylo i trestní stíhání. Vedlejším následkem bylo vytvoření podmínek pro pozdější uplatnění „princova“ nároku vůči státu na odškodnění za nezákonnou vazbu. Jednali při plném vědomí, hnáni pouze snahou prosadit svou důležitost malých lidí proti autoritě ministra. Bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, která při nejmenším nepřímo podporovala soudkyni Moniku Křikavovou v nezákonném jednání, a navíc vyvolala obtěžování ministra a jeho spolupracovníků orgány činnými v trestním řízení, byla aspoň odvolána z funkce. Ale pokračuje v kverulaci a navíc její osudy po odchodu z úřadu vyvolávají podezření, že zuřivost jejích útoků na exministra Pavla Němce mohla mít jiné než čistě právní důvody. Neodpovědnost jejího počínání v r.2005 zvyšuje skutečnost, že následky procesu s „katarským princem“ byly stejně hrozivé pro stabilitu vlády Jiřího N. Paroubka, jako o dva roky později pro Topolánkův kabinet celý proces s bývalým vicepremiérem Jiřím Čunkem a jeho předání z Přerova do Jihlavy zvlášť. Tlak na exministra Pavla Němce hrozil vyvoláním odchodu ministrů US-DEU z vlády, tedy pádem koaliční vlády, kterou by bez spoluúčasti komunistů nebylo možné obnovit. Stejně tak Mirek Topolánek musel počítat s nebezpečím rozpadu koalice a pádu vlády, bude-li pokračovat Čunkovo trestní stíhání. Marie Benešová tak v r.2005 zneužila svého postavení nejvyšší státní zástupkyně k ohrožení stability vlády, aniž by dosáhla jakéhokoli kladného posunu ve věci trestního řízení proti „katarskému princi“ nebo jiného zlepšení poměrů v resortu spravedlnosti s výjimkou svého plně zaslouženého pádu do propadliště. V obou kauzách její jednání svědčilo naději komunistů na účast ve vládě.

V každém případě obě dámy svým počínáním zpochybnily nárok České republiky na označení právním státem. Dělba moci v právním státu není jen horizontální, tj. nezahrnuje jen její rozčlenění mezi tři sloupy státní moci podle středověkých představ barona de Montesquieu, ale je i vertikální, tedy jednotlivé vrstvy v pyramidě státní moci mají své vymezené oblasti působnosti, do nichž si vzájemně nesmí zasahovat mimo působení shora dolů v případech, vymezených zákonem. Pokud je vládě, popř. ministrům, zákonem přiznáno právo rozhodovat ve věcech mezinárodních vztahů v justici, nemůže do něho zasahovat namyšlený soudce na nejnižším stupni soudní soustavy. V tomto směru utrpěl náš právní řád újmu v důsledku mediálního štvaní, rozněcovaného Marií Benešovou & spol.: částí populistických legislativních úprav v rámci Pospíšilovy pseudoreformy justice byly oklestěny přirozené pravomoci moci výkonné vůči justici, které zkomplikují exekutivě výkon jejích úkolů a zvyšují ochranu soudců před postihem za zneužívání pravomoci. Dnes se např. nemůže ministr spravedlnosti odpovědně vyjádřit k žádosti cizího státu o předání trestního stíhání do zahraničí, dokud pokorně nepožádá o souhlas třeba i soudce z Horní Dolní. Tam, kde dříve na selhání předsedy soudu bylo možno odpovědět jeho okamžitým odvoláním, dnes nastupuje vyžadování souhlasu kárného senátu, čímž je okamžitá odveta za nepřístojnosti vyloučena a případně nahrazena několikaletým soudním sporem, během něhož hříšník může nerušeně dále škodit.

V souvislosti s vysvětlením Pavla Němce v Otázkách Václava Moravce, že předáním „princova“ trestního stíhání do Kataru vyhověl žádosti exministra zahraničí Cyrila Svobody, ombudsman Otakar Motejl neprávem zpochybnil závažnost státního zájmu Kataru na předání trestního stíhání „prince“, když tvrdil, že se věc netýkala státu Katar nijak než právě jeho osobou. Projevil nepochopení pro reálné poměry: ve státním zřízení Kataru je ochrana posledního příslušníka královské rodiny předmětem vrcholného státního zájmu. Ostatně ochrana občana, jenž se v cizině dostal do potíží s orgány činnými v trestním řízení, orgány jeho vlasti se obecně považuje za povinnost každého slušného státu. Ctění této zásady není cizí ani České republice: nebýt snahy Václava Klause, dva čeští pašeráci drog by shnili v nelidském thajském žaláři a bez diplomatické dovednosti Petra Pitharta by dva čeští političtí dobrodruzi možná dosud dýchali vzduch cezený mřížemi kubánského vězení.

Za daných okolností by bylo nejšťastnějším řešením pro všechny, jichž se kauza týká, její vypuštění z programu úředních jednání a mediálních přestřelek. Jediné, co by bylo na místě, je veřejná omluva Marie Benešové a Moniky Křikavové exministrovi Pavlu Němcovi, soudcům Nejvyššího soudu ČR a Hamadu al Thani.



Zdeněk Jemelík
člen spolku Šalamoun
 
  Přístupy: 10702 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA