Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Nevina soudkyně Horváthové

Emanuel Mandler

Když jsem tentokrát čekal v restauraci Na Kahánku, uvažoval jsem chvíli o tom, jak pan Machálek projde pod tak žhavým sluncem. Ale řekl jsem si, že když jsem se Na Kahánek dostal já, dostane se on tam jistě taky. A přemýšlel jsem o tom, co jsem odpoledne četl na internetu o soudkyni Marcele Horváthové a její vině – či spoluvině – na smrti Pavla Wonky, poslední oběti komunistického režimu před jeho zhroucením.

Když přišel pan Machálek, neváhal jsem mu říct výsledky svého uvažování. Nebyly příliš radostné. Vyslechl jsem telefonní rozhovor pana Šinágla se soudkyní Horváthovou a uvědomil jsem si, že jsem tu paní vždycky bral méně jako člověka s víc jako schéma. Teprve v tomto rozhovoru, když musela čelit těžkým výtkám pana Šinágla, jsem byl nucen vzít plně na vědomí její argumentaci. Přiznávám, že se hájila dobře: konec konců neudělala nic horšího, než že vynesla rozsudek podle tehdy platných zákonů, což byla její povinnost. Přes to všechno se mi zdálo, že v její argumentaci chybí něco podstatného. A celou tu úvahu jsem se pozvolna vypovídal panu Machálkovi.

– Pan Machálek se usmál způsobem, který jsem tak dobře znal. Znamenal, že věc, o které jsem mu povídal, považuje za podstatnou. Ani nevíte, pane kolego, jak dobře to říkáte. Nemyslím, že existuje soud, který by vyřkl rozsudek, že paní Horváthová jednala po právní stránce nesprávně. To je jedna stránka mince. Ta druhá je méně radostná. Souvisí nikoli s právní odpovědnosti, ale s odpovědností lidskou. Setkáváme se s ní často v běžném životě a pokud jí někdo nedostojí, je odsuzován. – Není mi zcela jasné, čím se právní a lidská odpovědnost odlišují, namítl jsem. – Ale ovšem, odpověděl můj přítel. Představte si takovou situaci: jedete po silnici a vidíte na jejím kraji těžce se pohybujícího zraněného člověka. Můžete si toho jakoby nevšimnout, ale ovšem můžete zavolat záchranku a jet dál. Ale nic vám nebrání, abyste taky kromě toho volání přiběhl k zraněnému člověku a snažil se mu pomoci. V tom případě jste se zachoval lidsky odpovědně.

– To je ovšem příklad, , který se hodně liší od rozhodování soudce, svázaného zákony, řekl jsem upjatě; argumentace pana Machálka mne příliš nepřesvědčila.

– Tentokrát se pan Machálek neusmál, ale do široka rozesmál. Soudy a zákony, rozpovídal se, o tom se dají povídat celé ságy. Vezměte jen, když se soudí někdo, kdo je na seznamech StB a o němž spousta lidí ví, že s StB opravdu spolupracoval. Víte jak to dopadne? Neříkejte, že nevíte. Ten agent to v takových osmdesáti procentech vyhraje. To je, co? Ale vidím, že jsem vás docela nepřesvědčil, tak jeden případ těžšího kalibru. Když naposledy kandidoval Václav Havel na funkci prezidenta republiky, byla situace napjatá a šlo doslova o jeden hlas. Ten nejdůležitější – Miroslav Sládek – bylo třeba nějakým způsobem eliminovat. Šlo to hladce. Dva dne před volbou prezidenta byl Sládek vsazen do vazby. Havel byl zvolen a Sládka pustili. Inu tak se u nás pracovalo se zákony (do jaké míry to platí ještě dneska, to nevím, ale nám jde o období totality).

– Zeptal jsem se dosti prudce, co tedy měla dělat soudkyně Horváthová. Měli bychom se podle mého názoru vrátit k předlistopadovému období a k tomu, o čem jsme začali náš hovor. Měl jsem poprvé, co jsme vedli s panem Machálkem rozhovory, pocit, že můj přítel chce odbočit od tématu někam jinam.

– Snažil jsem se poukázat na to, odpověděl pan Machálek, že soudce má hodně legálních prostředků, aby obžalovanému pomohl. Ale v tomto případě i kdyby překročil zákon ve snaze Pavla Wonku zachránit, jistě bychom mu to dnes neměli za zlé. Vždyť před soudem stál (ležel) vysílen člověk, který se odhodlal využít platných zákonů k tomu, aby kandidoval ve volbách jako jediný nezávislý kandidát, tedy něco v Československu sice legálního, ale zcela neslýchaného, protože nezávislý kandidát nebyl pod kontrolou KSČ. Pavel Wonka bojoval za politickou svobodu a byl proti všemocnému režimu sám. Všichni věděli, oč jde, paní soudkyně Horváthová nepochybně taky. Tomuto člověku nepodat pomocnou ruku bylo lidsky zcela nezodpovědné a soudit ho přísně podle příslušného zákona ještě horší.
Ptáte se, co měla dělat soudkyně Horváthová. Nejsem právník, nevím, záleží to na tom, co dělat mohla. Ale z jejích dnešních slov se nezdá, že jí tehdy přišlo na mysl Wonkovi pomoci, Způsob kterým dnes hovoří o Pavlu Wonkovi, se neliší od způsobu, jakým se před listopadem 1989 hovořilo o třídních nepřátelích: způsobil si to sám (hladovku – ale kdo si hladovku nezpůsobí sám?). Dobrá, paní soudkyně věděla, že je na smrt vysílený hladovkou, která byla mimo jiné protestem proti tomu, jak s ním zacházeli, a ona ještě dnes hovoří, že jeho zdravotní stav byl takový jeho vinou, a roznáší do světa pomluvu, že spolupracoval s StB. Ještě dnes o Wonkovi hovoří spíš jako o třídním nepříteli než jako o normálním občanu.
A jaký vlastně byl tento třídní nepřítel? Byl to nesmírně statečný a mravný člověk, který ovšem vlivem okolností (a možná že poněkud i vlastní vinou) byl zcela osamocen. Bojovat s StB za svobodu v tomto osamocení bylo opravdové hrdinství. V době, kdy většina národa utíkala do chat a do chalup, on se rozhodl kandidovat ve volbách jako nezávislý kandidát. To těžko mohlo dobře dopadnout. Aby jeho záměr zmařil, použil režim represivní mechanismus. Ten nepřítele zlikvidoval spolehlivě. Jeho součásti přitom nepracovaly až na výjimky nezákonnými prostředky. Vždyť stačilo množství a způsob, jímž byly použity. Samy o sobě byly součásti represivního mechanismu „bez viny“ – a to platí také pro soudkyni Horváthovou.

Ještě jsem neskončil, mávl rukou pan Machálek, když viděl, že chci něco poznamenat. Ve sněmovně před dvěma léty tvrdili, že Pavel Wonka „měl něco společného s StB“ (je to nactiutrhání, pokud se tím nemyslí věznice), ačkoli důkladné prohledání spisů dokázalo, že jde o pomluvu. To je ostudné. Ale ještě ostudnější je, že tento hrdina nebyl dodnes vyznamenán. Jen tak je také možné, že jeho boj za spravedlnost nevytvořil tradici zápasu o svobodu.

– Co vy na to, pane prezidente?, řekl jsem.
Dnes mne pan Machálek doopravdy přesvědčil



Emanuel Mandler
autor je historik a publicista
 
  Přístupy: 17588 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA