V SuperStar se rockovalo aneb Ali není Axl

Zuzka Aislerová

Na další kolo SuperStar jsem se těšila a zároveň měla i jisté obavy. Rock má být dle mých informací šálkem čaje všech pěti soutěžících, ale dokážou se ctí zazpívat kolikrát kultovní skladby velkých rockových kapel? Jak vše dopadlo, už dnes víme, tak proč si to celé ještě jednou neshrnout…

Tématicky oblečení moderátoři (konečně vypadali po čase zase trochu k světu) jako prvého soutěžícího uvedli Michala Hudčeka, který si vybral velký hit Mr.Biga „To Be With You“. Tato skladba je mimo jiné proslulá také tím, že ve vyšších polohách nejde úplně poznat, jestli ji zpívá zpěvák nebo zpěvačka, pro Michala to tedy byla docela výzva. A zatímco jiní si vybrali také náročnou píseň, kterou pro jistotu drželi v nižších polohách (k tomu se ještě vrátím), Michal se nebál odzpívat ji se vším všudy a dokonce i v místech, kde se refrén překrývá s hlavní melodií. No, nezbývá než zatleskat. Všichni soutěžící měli tentokrát za úkol poprvé zazpívat skladby rovnou dvě a to jednu českou a jednu zahraniční. V případě české už Michal laťku nasazenou předchozí skladbou nepřekonal. A troufám si říct, že to nebylo jeho výkonem, který mi přišel dokonce lepší než v originále (a myslím, že něco podobného zaznělo i z poroty), ale nejspíš jen proto, že to není ničím výjimečná písnička. Ready Kirken jsou taková obyčejná garážová kapela, která měla štěstí a tak jednoduchou melodii „Zejtra mám“ už zná z rádií celý národ. Ale kdybych mohla, doporučila bych Michalovi určitě něco jiného.

Gabriela Al Dhábba byla opět hvězdou večera a k tomu přispěl jak výběr obou skladeb, které jí sedly, tak její projev. Nejdříve zazpívala „Nebe“ Anny K., samozřejmě celkovým dojmem působila jako profesionál a umím si ji představit jako první českou SuperStar, jenom mám obavy, aby z ní později nebyla druhá Lucie Bílá. To sice není zlé přirovnání, protože mít takový rozsah a hlas jako Lucie Bílá je jistě potěšující, ale dnešní doba vyžaduje více než zpěvačku. A nejsem si úplně jistá, jestli se od české SuperStar očekává deska se skladbami, které složilo x jiných lidí a ten, kdo je pod ní podepsán, je pouhým interpretem.U Anety to prošlo, protože byla první českou SuperStar a všechno se seběhlo ve spěchu, navíc má kapelu a je tedy velká šance, že druhá deska už bude z jejího autorského pera. Ono to chce si jen uvědomit, že na tom snad nejsme tak zle, aby ani u nás a v této době nemohly vzniknout kapely a jednotlivci, co budou jednou kultovní. Každopádně Gába nezklamala ani druhou skladbou „Black Velvet“, kde se charismatickým projevem vyrovnala původní zpěvačce.

Zatímco předchozí dva soutěžící mě potěšili, s Alim Amirim přišla krize. Začalo to už první skladbou „Don‘t Cry“ od Guns’n’Roses. Porota sice byla vesměs spokojena, dokonce jmenovala tento výkon za Aliho nejlepší v celé soutěži, ale fanoušci Guns’n’Roses spolu se mnou nejspíš se zděšením zírali na obrazovku. Jediný, kdo si povšiml, jaký byl tohle krok vedle, byl porotce Eduard Klezla, něco se mu na tom nezdálo, jenom nevěděl co. No třeba to, že v originále je skladba velmi obtížná, obsahuje tak vysoké tóny, že by jistě dělaly problémy i mnohým ženským interpretkám a právě v tom je její síla. Axl Rose, zpěvák, který písničku proslavil, nejen že má obrovský rozsah, ale dal do ní navíc tu pověstnou rockovou naléhavost. A i přesto, že dnes jeho fotka visí u mnoha zklamaných fanoušků jako terč na šipky (to je trochu delší historie), na hity jako je „Don‘t Cry“ se nezapomíná a kdyby Axl slyšel Aliho, pravděpodobně by měl doma taky terč na šipky. Co předvedl Ali, byla asi pětina toho, co se ve skladbě skrývá a porovnání jeho zpěvu s Axlovým je tak propastné, jako rozdíl mezi pravým tetováním, které znamená věčný život a tím, co znamená bambusové výhonky v jisté reklamě, kde se říká něco o tom, že image je nanic. Tentokrát tedy Alimu nepomohl ani image perského prince ani sebeupřímnější projev a rockem skončila jeho cesta v SuperStar. Druhou českou skladbou si jenom zatloukl hřebík do rakve a zatímco Husákovy děti dospěly do Kristových let, Ali Amiri dospěl na Kristův kříž.

Překvapením večera byl Vlasta Horváth, zdá se, že v posledních dnech hodně zapracoval na svém rozsahu a je to znát. Tak si dokonce mohl troufnout na písničku „Země vzdálená“ skupiny BSP. Kromě toho, že jeden ze členů kapely, Ondřej Soukup, seděl v porotě, ušít si na sebe skladbu s rozsahem Kamila Střihavky chce dávku odvahy. Ale Vlasta to zvládl se ctí a získal pochvalu i od Ondřeje Soukupa. Stejně se mu dařilo i se zahraniční skladbou od švédské kapely Europe „The Final Countdown“, která také dává ve výškách pořádně zabrat. Nejenže se to dobře poslouchalo, ale mě osobně to i bavilo.

Petr Bende si také získal ovace poroty, ale já k němu budu kritičtější. Už delší dobu se mi nelíbí jeho způsob podání. Ondřej Soukup trefně poznamenal, že vždycky zazpívá písničku a pak si stoupne jako k výčepu na pivo. Fanouškům Kabátu to určitě nevadí a mnozí čeští rockeři právě tohle považují za rozervaný životní styl. Ale ryzí rock je podle mě o něčem jiném (a teď vynechejme návykové látky). Petrův, až místy laxní přístup, se mi prostě nelíbí a to se projevuje i na jeho zpěvu. A ještě jednou věcí mě zarazil – výběrem skladby „In The Shadows“ od The Rasmus, myslím, že mu vůbec nesedla. Podobně jako výše Axl, tady by se asi hodně divil Lauri Ylönen, zpěvák The Rasmus. Písničkou kapely Alice „Ani náhodou“ si Petr trochu napravil reputaci a tohle bude zřejmě i styl, kterého by se měl v budoucnu držet.

Tak a máme to za sebou, v některých případech jsem si oddychla a na ty ostatní se těším příště.

23. května 2005