Mají za hranicemi zájem o českou literaturu?

Aleš Knapp

Problematický export našeho písemnictví
Je v zahraničí zájem o českou literaturu? Na první pohled se zdá, že ano. Milan Kundera si už v době, kdy psal česky, zasloužil Nobelovu cenu. V roce 1984 slavilo ve Francii úspěch vydání jeho Nesnesitelné lehkosti bytí a počítalo se navíc s tím, že nejvyšší literární vyznamenání obdrží český autor. Nobelovku však českým literátům vyfoukl na dlouhá desetiletí dopředu ve světě zcela neznámý Jaroslav Seifert. Soudě dle ohlasů v zahraničním tisku, v 90. letech ve Francii a Španělsku zabodovala Vieweghova Výchova dívek v Čechách, knížka, za kterou domácí kritikové naopak autorovi nasazovali psí hlavu. Kundera zaznamenává úspěchy v Japonsku a poslední dobou zejména v Číně, o českou tvorbu se zajímají Nizozemci.
Přesto se však zdá, že nejkratší cesta do světa přece jen vede přes území německy hovořících sousedů. Jak se daří českému písemnictví v zemích jazyka Goethova?
Vídeňan Pavel Kohout neskrývá, že je v německé jazykové oblasti domestikován, totéž o sobě rád prohlašuje nedaleko Mnichova žijící Ota Filip. Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále je pro německé literární fajnšmekry lahůdkou, k zájmu o Josefa Škvoreckého se nakladatelé v Německu naopak rozhoupávali tak dlouho, až se autora ujal vídeňský nakladatelský dům Deuticke a kritikové nešetřili chválou. Po rozpačitém přešlapování německých nakladatelů projevil Deuticke zájem rovněž o Michala Viewegha. Danielu Hodrovou a Jiřího Kratochvila pečlivě obhospodařuje nakladatelství Ammann v Curychu. Nad německým vydáním Muže s břitvou od Jaroslava Putíka se jeho nakladatel v Kolíně nad Rýnem smutně podivoval, proč o toto skvělé dílo projevili čtenáři jen malý zájem. Z tvorby generačně mladších autorů zaujal v Německu román Ivy Pekárkové Péra a perutě, možná i díky atraktivnímu anglickému názvu Stop-Truck-Rainbows. Se zgruntu transformovaným titulem Pomsta stavitelů a s obchodnickou notickou, že jde o strhující akční detektivku s historickým pozadím, prezentoval německý nakladatel román Sedmikostelí Miloše Urbana.
Podobnou šarádu naopak nebylo třeba provádět s Indiánským během Terezy Boučkové. Začátkem 90. let jako reklama bohatě stačilo, že vlivný časopis Der Spiegel (29. 11. 1993) v rubrice Hrdinové knížku charakterizoval jako zúčtování dcery se slavným otcem Pavlem Kohoutem. Překlad románového tlustospisu Jáchyma Topola Sestra, v Čechách dodnes řazeného mezi veledíla polistopadového písemnictví, měl zaujmout hlavně tím, že jedny frankfurtské noviny autora představily jako bývalého undergroundového disidenta, jenž po sametové revoluci hodlá sekat latinu a stát se spořádaným hochem. Mezi knižními novinkami se na německém trhu nenápadně mihl titul Kytovna umění od Ivana Binara, německé vydání knihy Nebe pod Berlínem od Jaroslava Rudiše si jistě nachází čtenáře mezi autorovými spřízněnci a vrstevníky. Zájem o poezii a hlavně výši honorářů za autorská čtení si v Německu pochvaloval Petr Borkovec. Potěší, že do Německa se dostala též u nás neprávem pozapomenutá tvorba Zbyňka Havlíčka v souboru Způsob šedesátý třetí a sbírka Doupě latinářů Ivana Wernische, kterého němečtí kritikové úctyhodně srovnali s Christianem Morgensternem. Po úmrtí Libuše Moníkové, která do Německa zprostředkovávala ucelenější povědomí o české kultuře, však v Německu neexistuje osobnost odpovídající významem a vlivem třeba překladatelce a prozaičce Monice Zgustové, žijící v Barceloně, jíž noviny El País s respektem označily za velvyslankyni české kultury ve Španělsku.
Co se ale dnes dozví německy mluvící čtenář o české literatuře jako celku? Nakladatelství Deutsche Verlagsanstalt v právě dokončené edici Česká knihovna, na jejíž problematický obsah upozornil už v roce 2001 německý odborný časopis Bohemia a rok poté v rakouském sborníku Sprachkunst literární vědec Jiří Holý, představilo třeba Vladislava Vančuru románem Pekař Jan Marhoul, který zdaleka nepatří mezi nejlepší díla tohoto jinak geniálního autora. Německy mluvící čtenář se tedy dozví asi tak málo, jak málo reprezentativní je na opačné straně hranice výběr děl německy píšících autorů překládaných do češtiny. Ano, česky vycházejí knihy vzdělané Juli Zeh, citlivé Judith Hermann, bystré Tanji Dückers, sympatického Inga Schulzeho, prominentního Thomase Brussiga, talentovaného Daniela Kehlmanna. Nakladatelství Labyrint představilo ve dvojjazyčné čítance tvorbu hlavně mladých německých autorů. A v češtině si lze přečíst dokonce knihy německy píšícího berlínského rockera z Ruska Vladimira Kaminera, který je ovšem spíše než spisovatelem jakousi diskotékovou literární kuriozitou. Zato žijící klasik Hans Magnus Enzensberger, ve světě neméně významný než laureát Nobelovy ceny Günter Grass, je v překladech do češtiny zastoupen stále ještě velmi, ale opravdu velmi chudičce. A nic na tom nemění ani loňské záslužné vydání knihy Matematický čert a básnické sbírky Jed, která vyšla díky péči Festivalu spisovatelů Praha a Nakladatelství Vlasty Brtníkové, tedy víceméně jako interní materiál, jen minimálně distribuovaný do knihkupectví.

Instituce zvaná lektor
Proniknout do tajuplné kuchyně nakladatelů by bylo složitým úkolem i pro Sherlocka Holmese. A pro člověka, jenž si v rámci profese literárního publicisty přivydělává jako nakladatelský lektor, se klíč, podle něhož nakladatelé rozhodují o vydání té nebo oné knihy, stává nerozluštitelnou záhadou. Čeští nakladatelé jednou o lektorské zhodnocení zahraniční knihy požádají, jindy nikoliv. A nejsou-li mocni příslušného jazyka, často rozhodnou pouze na základě doporučení překladatele. Instituce zvaná lektor, která je v Německu samozřejmou, významnou a respektovanou součástí vydavatelského provozu, v Čechách jako taková de facto neexistuje. Ovšem i zahraniční nakladatelé se občas projeví jako složité bytosti a nebývají vždy s to sdělit na rovinu své vážné obavy z prodejního neúspěchu literárních děl české provenience.
Otázka zní: Mám vůbec právo se jako lektor rozčilovat, že kniha i přes mé doporučení nakonec v zahraničí nevyšla, když jsem v Čechách učinil podobnou zkušenost a situace je zde v mnohém ohledu ještě nepřehlednější?
Matoucím kritériem při sestavování edičního plánu překladové literatury může být ohlas, který to či ono dílo vyvolalo v autorově domovině. Odpovídá snad mediální humbuk rozpoutaný v Čechách kolem románové prvotiny Petry Hůlové Paměť mojí babičce jejím skutečným literárním kvalitám? Mohu jako lektor nabídnout s čistým svědomím zahraničnímu nakladateli svazky Magorova suma a Magorovy dopisy jen proto, že zvítězily v anketě Lidových novin Kniha roku? Nehrozí nebezpečí, že jednou budou do zahraničí jako výkvět české literatury exportováni autoři, klonovaní v týmech porotců literárních cen? Anebo ti, o nichž se na poradách kulturních redakcí novin rozhodne, že je třeba je zviditelnit?
Malý příklad z oblasti divadla: Jáchym Topol, který si na chválu ze strany českých kritiků nemůže stěžovat, obdržel v sezoně 2005/2006 od Schauspielhausu v Düsseldorfu zakázku vytvořit v rámci projektu Nová Evropa divadelní hru. Anabázi do porýnské metropole na premiéru jeho hry Cesta do Bugulmy s ním absolvovala svita přátel z Česka, od které jsme se pak dozvěděli v Divadelních novinách všechno, jenom jedno ne. A sice, že düsseldorfské publikum nadšeně zatleskalo skvělým německým hercům i mladému německému režisérovi Gustavu Ruebovi, nicméně Topolova hra vyvolala u německých kritiků značné rozpaky: „Kdo je romanopisec, nemusí být automaticky dobrým dramatikem,“ napsal s dávkou eufemismu o Jáchymu Topolovi bonnský deník General-Anzeiger. A jiný doušek z divadelního soudku: Dušan David Pařízek působil jako režisér i v Schauspielhausu v Kolíně nad Rýnem a kdo nevěří, že jeho inscenace Lessingova Moudrého Nathana kombinovaná s kusem The Believer byla opravdu uspávající, může nahlédnout do kritik zveřejněných 30. 9. 2006 v listech Kölner Stadt Anzeiger a Kölnische Rundschau. Tři čtvrtiny obecenstva byly nuceny z Pařízkovy inscenace o přestávce odejít, neboť následující část dvojpředstavení se hrála v hledišti (!) – podle zmíněných novin však nebylo čeho litovat. Německé obecenstvo, které na rozdíl od českého netlumívá své spontánní reakce, zatleskalo spíš ze slušnosti, možná s cílem povzbudit „mladého režiséra z Prahy“, jak o Pařízkovi stojí v tištěném programu. Režisér, o němž list Die Welt (7. 6. 2007) v ohlédnutí za rýnskokolínskou činoherní sezonou napsal, že jeho inscenace znamenaly jeden propadák za druhým, však sklízí v Čechách respekt jako vyspělý kumštýř, reprezentující českou kulturu v zahraničí. Jinými slovy: doma se radujeme z toho, že za hranicemi je publiku trapné vyprovodit hosta z ciziny bučením.
II
Co tedy vyvážet?
Co do kvantity je v německé jazykové oblasti zastoupena česká literatura slušně, přestože nad výběrem autorů, kteří v poslední době osobně přijíždějí jako vývozní artikl na knižní veletrh do Lipska, zůstává občas rozum stát. Existuje aspoň tucet knih z doby po roce devětaosmdesátém, jež snesou srovnání v celoevropském kontextu a kterým byla cesta do zahraničních nakladatelství dosud odepřena?
Což takhle Zlaté nebe nad Berlínem od Jaromíra Bosáka, jenž jako televizní komentátor loňského mistrovství světa ve fotbale v Německu napsal pozoruhodný cestopis o zemi našich sousedů? V zahraničních knihkupectvích si lze představit i soubor Divoká jízda (18 erotických povídek), který by českou tvorbu dobře reprezentoval vedle množství antologií erotické literatury z jiných jazykových oblastí. Českou obdobu ironického bestselleru Thomase Brussiga Hrdinové jako my, tematizujícího události roku 1989, představuje román Jiřího Kamena Za všechno může kocour. Cynické příběhy, alespoň vzdáleně srovnatelné s Kunderovými povídkami Směšné lásky, vypráví v knize Pánské historky Alex Koenigsmark. Prózu Opilost z hloubky Lubomíra Martínka na téma emigrace a návratu by si měl přečíst každý, koho zaujal francouzsky psaný román Milana Kundery L’ignorance. Náladu ve dnech sametové revoluce bezprostředně po ní zachytil ojedinělým způsobem Jan Novák v knize Samet a pára, neprávem zastíněné Vieweghovým bestsellerem Báječná léta pod psa. V zahraničí by nejspíš zaujal i odvážný pohled na milostný vztah dospělé ženy a nezletilého chlapce v románu Ireny Obermannové Matky to chtěj taky, stejně jako psychologická próza Jana Poláčka Spánek rozumu plodí nestvůry, dosud nejlepší z těch, které získaly Cenu Knižního klubu. Antonínu Raškovi by sice pomohlo, pokud by nakladatelství obesílal menším množstvím textů, nicméně jeho román Dobrovolník Wanke výstižně zachycuje německou mentalitu na příkladu žen bojujících za vítězství Wehrmachtu a zdá se být jako šitý pro německého čtenáře. Jednou z mála českých knižních novinek z poslední doby, zařaditelných do mezinárodního kontextu, je próza Davida Jana Žáka Axe Africa, formálně navazující na principy nového románu Alaina Robbe-Grilleta. Pozoruhodným fenoménem je novinář a politolog Martin Daneš, kterého programově ignorantský postoj recenzentů k jeho knize Pokusy o lásku, pokusy o rozkoš přiměl konvertovat k francouzštině a svůj nový román s homosexuální tematikou svépomocí nabízet nakladatelům v zemi galského kohouta.
Závěrem nelichotivá perlička: Přesně v době, kdy loni v Německu probíhalo MS ve fotbale, internetový Portál české literatury blazeovaně sepsul antologii české poezie s fotbalovou tematikou Tak dobrá je to hra. Němečtí nakladatelé a knihkupci měli maximální snahu představit literární tvorbu zemí účastnících se šampionátu, Česko bylo jednou z nich. U příležitosti mistrovství se tak v německých knihkupectvích objevilo množství literárních děl z celého světa, věnovaných fotbalu. Nemělo snad Ministerstvo kultury ČR, které ony internetové stránky provozuje, využít situace a radši se postarat, aby česká fotbalová antologie vyšla v němčině?
P. S.:
Tato úvaha o reflexi současné české literatury v německé jazykové oblasti a dosud nepřeložených dílech, které ji včleňují do evropského kontextu, vznikla na objednávku editora literární přílohy Salon deníku Právo. Z již hotového textu měly podle editora Z. Pavelky zmizet veškeré kritické soudy o českém literárním životě a jména některých osob. Autor stati za těchto podmínek publikování studie v Právu zakázal a nabídl ji k otištění časopisu Host, v jehož říjnovém čísle vyšla.