Liberální xenofobie

Jefim Fištejn

revuepolitika 9/2007

V Evropě propukl nový karikaturní skandál značně připomínající loňskou válku pravověrných proti Dánsku. Tentokrát je na ráně sousední Švédsko. V srpnu provinční deník Nerikes Allehanda otiskl obrázek známého karikaturisty Larse Vilkse, na němž je zobrazen pes s hlavou proroka Mohameda. Několik švédských výtvarných galerií předtím z bezpečnostních důvodů odmítlo obraz vystavovat. Deník však svým gestem dal najevo, že je mu svoboda uměleckého projevu nade vše a že autocenzuru nepřipouští.

Další průběh jakoby opakoval události loňského roku. Ozvali se pohoršení švédští muslimové, protestní nóty zaslaly vlády islámských zemí, odsuzující rezoluci schválila organizace Islámská konference. Švédský předseda vlády Fredrik Reinfeld se vyvaroval chyby svého dánského kolegy, který s odvoláním na nezávislost tisku příliš dlouho otálel s omluvou. Reinfeld okamžitě pronesl něco smířlivých slov a přijal zástup vyslanců islámských států. Avšak zastavit lavinu se nepodařilo – islámské organizace spustily celosvětovou kampaň, zazněly výzvy k bojkotu švédských výrobků. Irácká odnož Al-Kájdy vypsala odměnu na hlavu Vilkse a šéfredaktora novin. Služba národní bezpečnosti na každý pád schovala Vilkse do úkrytu, ježto hrozbu pokládá za navýsost vážnou.

Lze dlouze rozjímat o tom, čím je Lars Vilks ve skutečnosti – nezodpovědným provokatérem, nebo obráncem svobody? Obě dvě tvrzení je možné docela přesvědčivě prokázat. Mně však připadá zajímavější jiný aspekt skandálu: v současné Evropě se před našima očima utváří zásadně nová obměna ideologie, dříve nazývané xenofobní. Xenofobie není nic, co by nám nebylo důvěrně a odpradávna známé. Tažení proti cizákům bylo vždy součástí konzervativní politiky. Ostražitost nebo odpor vůči všemu cizímu tradičně doplňovaly jiné povinné atributy: nacionalismus, tradicionalismus, kulturní a ekonomický protekcionismus, antisemitismus. Otázky, jež krajní pravice nastolovala, mohly být sebeožehavější a neprávem zanedbávané (patří sem třeba problematika přistěhovalectví a vzájemného působení různých etnických skupin ve společnosti). Avšak reálné činy a skandální prohlášení je vždy dočista znehodnocovaly. Pro politiky tohoto ražení byly typické úvahy o tom, že téma holocaustu je v Evropě nadužíváno, anebo že v hitlerismu bylo určité „zdravé jádro“. Vyznačují se také neodolatelným tíhnutím ke kamarádíčkování se s diktátorskými režimy, jako byl Saddámův Irák nebo Libye Muammara Kaddáfího. Tomuto pokušení nikdy neodolali ani vůdcové, kterým se podařilo protlačit se do vládnoucího establishmentu, jak o tom svědčí příběh Rakušana Jörga Haidera nebo Francouze Jean-Marie Le Pena. Ve výsledku nehoráznost jejich chování diskreditovala vcelku důležité téma – nutnost vypracování důsledné evropské politiky vůči lidem jiných kultur a konfesí. Dělicí mez byla zřetelná a nepřekročitelná: krajní pravice oslovovala nejkonzervativnější složku voličstva, zatímco liberálně naladěná část společnosti nechtěla mít s xenofobií a nacionalisty co do činění. Dnes se situace razantně mění.

V nejsvobodnějších a tradičně nejtolerantnějších zemích Evropy – v Dánsku, Švédsku, Nizozemí – se utváří fenomén, který bychom mohli nazvat liberální xenofobie. Jeho filozofickým východiskem není zavržení cizáků kvůli jejich cizosti, nýbrž nutnost obhájit vymoženosti soudobé západní společnosti – její otevřenost, snášenlivost a různorodost.

Muslimové, kteří se usadili v evropských státech, jsou zde vnímáni coby nositelé agresivního a netolerantního tradicionalismu. Místo toho, aby se kochali právy a svobodami, jež jim jsou nabízeny, snaží se vnutit nové domovině vlastní představy o správném společenském zřízení. Tyto představy jsou pro mnohé evropské liberály ztělesněním tmářství a zpátečnictví. Nejenže se snaží zamezit integraci svých soukmenovců do západního prostředí, ale co více – chtějí změnit chování Evropanů, kteří se po staletí propracovávali k ideálům humanismu a snášenlivosti.

Prototypem „liberálního xenofoba“ byl Holanďan Pim Fortuyn, zavražděný levicovým fanatikem před pěti lety. Politik a univerzitní profesor, jenž volal po „studené válce proti islámu ohrožujícímu naše hodnoty“, v ničem nepřipomínal tradičního kazatele protiimigrantských idejí. Jeho obraz přiznaného homosexuála s bohémským způsobem života, jenž hlásal zároveň odzbrojení, eutanázii, sňatky osob stejného pohlaví a liberální drogovou politiku, zdánlivě neladil s jeho snahou omezit přistěhovalectví do Holandska. Pim Fortuyn měl za to, že záplava nositelů jiných kultur reálně ohrožuje široký konsenzus Holanďanů v otázkách lidským práv a svobod. Přitom kategoricky odmítal jakékoli srovnání s ultrapravicovými politiky v jiných evropských zemích – třeba s již zmíněnými Le Penem a Haiderem.

Aktivista Hnutí na ochranu zvířat Volkert van der Graf, který Fortuyna zastřelil, prohlásil v soudní síni, že svým činem chtěl zastavit nástup xenofobů k moci. Ve volbách „Seznam Pima Fortuyna“ zvítězil drtivě, avšak bez svého lídra se strana rychle rozdrolila a ztratila na významu. Nicméně jeho vliv na holandskou politiku, jak se ukázalo, zůstal trvalým: všechny strany přehodnotily své postoje vůči imigraci, v zemi platí nejpřísnější přistěhovalecké zákony v EU. Trend se ještě více prohloubil poté, co v roce 2004 islámský extremista zavraždil režiséra Thea van Gogha, tvůrce filmu odsuzujícího islámský vztah k ženám. V témže roce veřejnoprávní televizní kanál vyhlásil Fortuyna „největším Holanďanem tisíciletí“.

Jaká by měla být naše reakce na příliv přistěhovalců, který bude i nadále sílit? Hledání odpovědi na tuto výzvu se stane nejspíše nejzávažnějším společenskopolitickým úkolem Starého světa na nejbližší léta a desetiletí. Otázka není triviální: hledá se základ, na němž se bude utvářet to, co bychom mohli pojmenovat „evropskou identitou“. Bude takovým základem konzervativní křesťanský tradicionalismus reprezentovaný starými protiimigrantskými stranami a hnutími? Nebo se ona „evropská identita“ opře o liberální ideologii, kde tón udávají zásady demokratické snášenlivosti, jež je každý povinen respektovat? Jediné, co je Evropě absolutně kontraindikováno, je tvářit se tak, jakoby problém vůbec neexistoval.

Jefim Fištejn