Podepsal

Jana Dědečková

3.11. 2009 v 15hod. jsme podle Václava Klause definitivně přišli o suverenitu. V tuto chvíli pravděpodobně podepsal Lisabonskou smlouvu, což nám jen tak - jakoby mimochodem - sdělil prezident v závěru tiskové konference, na které ostře kritizoval včerejší výrok Ústavního soudu. Akt, na který napjatě čekala celá Evropa, se nedočkal světel kamer a slavnostní chvíle, a oznámení že se tak již stalo, novinářské pozornosti téměř uniklo.

Podpis v tichosti a bez jediné fotografie, dramatické prohlášení o ztrátě suverenity a prezidentův tragický výraz, to bylo jistě divadlo shakespearovsky působivé, nicméně ani tímto výstupem nemůže pan prezident zakrýt skutečnost, že ve svém nepříčetném boji o „vlast“ dal přednost pragmatismu. Tou hlavní message včerejška, přes veškeré doprovodné náznaky smutku, bolu, vážností chvíle, je totiž jediné: PODEPSAL a NEREZIGNOVAL , což bych u člověka tak hlubokých zásad očekávala.

Ten prezidentův, v tichosti učiněný podpis LS, však není možné stejným způsobem přejít, ač by si to jistě přál. Vždy jsem tvrdila, že na svém odporu vůči LS postavil prezident svůj boj o vliv v ODS, která se mu pod vedením Mirka Topolánka vymkla z kontroly. ODS nikdy nedisponovala většinou euroskeptických členů, a už vůbec ne voličů. I ti nejkritičtější odpůrci LS sami sebe označovali za eurorealisty, kandidovali do EP a vnímali moc dobře, že přijmeme-li členství v nějakém společenství, musíme se vzdát i části své suverenity. Být Václav Klaus předsedou vlády, nejednal by jinak než Mirek Topolánek.

Václav Klaus však byl prezidentem. Neměl možnost, tak jako dříve, konfrontovat a tříbit své názory s oponenty ve vnitrostranické diskusi. Obklopen jen svými poradci (jichž se zbavoval, pokud mu nerozuměli, jak by on sám chtěl), a věrnými stoupenci v ODS, kteří z důvodů nenaplněných vlastních ambicí posilovali jeho odpor k Topolánkovi až k absurdní představě o ukradené ODS, měnil se pomalu Václav Klaus ze státníka v zákulisního politika. Účelové vyvolávaní obav z benešových dekretů bylo tím nejhorším, čím mohl českým občanům přispět k posílení vlasteneckých citů.

Včera podepsal. Z výšky své prezidentské důstojnosti může shlížet na roztříštěnou pravici, vystrašené obyvatelstvo, poškozené mezinárodní vztahy. Ani včerejší černý šat a smutek v očích však nezabrání tomu, aby spousta lidí neocenila jeho vlastenecký zápal poznáním, že s jeho odkládaným podpisem to bylo asi podobné jako ve vtipu, kde honí kohout v milostném roztoužení slepici a ta si říká: „ještě dvě tři kličky, aby si nemyslel, že jsem lehká holka.“

Jana Dědečková
Bývalá členka Rady ČT v období tzv. televizní krize. Šéfredaktorka Virtually a místopředsedkyně a mluvčí Občanského sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů