Jan Schwippel: Tibet aneb internacionální pomoc po čínsku

Tibet aneb internacionální pomoc po čínsku

Jan Schwippel

Poslanecká sněmovna na své schůzi dne 1. dubna 2008 přijala velkou většinou (pro hlasovalo 79 ze 103 přítomných poslanců) "Prohlášení u příležitosti 49. výročí povstání v Tibetu". Vyzvala v něm k takovému řešení, které respektuje zájmy a přání Tibeťanů, propuštění "vězňů svědomí" a apelovala na představitele ČR, aby při jednáních s ČLR obranu lidských práv v Číně i v Tibetu aktivně hájili. Přijetí usnesení aktivně podpořily strany koalice, ČSSD ho umožnila a pouze KSČM byla proti.

Proti navrženému usnesení aktivně vystupovali pouze zástupci KSČM (kteří někdy přejímali argumenty čínské komunistické propagandy) a Zdeněk Jičínský (ČSSD). Na jeho podporu se naopak vyjádřilo kromě zpravodajky Kateřiny Jacques (Strana zelených) i několik poslanců ODS a také předseda Zahraničního výboru PS PČR Jan Hamáček (ČSSD). Poslanec Paroubek, který v minulých dnech vydal k situaci v Tibetu svérázné prohlášení, nebyl projednávání tohoto bodu přítomen.

V debatě vystupovali komunisté s obvyklou drzostí (zejména soudruh Grebeníček), když se označovali za obhájce parlamentní demokracie a jediné pravé obhájce lidských práv (zejména v Iráku a v Guantánamu na Kubě). Vojtěch Filip tvrdil, že ČR se stává poslušným nástrojem politiky USA (!). Takové obvinění je velmi zvláštní od nástupkyně strany, která byla - jak nedávno publikoval jeden bývalý člen ÚV KSČ - "převodním kolečkem mezi naší zemí a Sovětským svazem".

Komunisté opět využili celý arzenál prostředků od manipulací, zkreslování, dezinformací až po vyložené lži. Vystoupení Miroslava Grebeníčka ve stylu "vy zas u vás v Americe lynčujete černochy" nepostrádalo jako obvykle ani humorné prvky (jako např. když Petra Uhla označil za "uznávaného komentátora"). Podle něj Západ a zejména "Velký satan" USA se snaží ostatním diktovat pojetí lidských práv a vyvážet demokracii způsobem, který nemá v dějinách obdoby. V tom se ovšem pan Grebeníček mýlí. Hovoříme-li o Číně a jejím komunistickém režimu, pak se sluší připomenout, že to byli bolševici a jmenovitě Trockij, kteří hovořili o "exportu revoluce" a svoje paradigmata vždy ostatním vnucovali velice vehementně.

Kateřina Konečná pro změnu tvrdila, že Tibet byl "již od třináctého století tím či oním způsobem spojen s Čínou" (!), což pokládám za pěkný příklad politické manipulace.
K tomu se totiž dá říci, že "tím či oním způsobem" byl (dnešní) Tibet s (dnešní) Čínou nepochybně spojen odedávna a tento způsob se jmenuje geografie - tyto oblasti spolu zřejmě od ustálení kontinentů vždy sousedily.

Jinak se ovšem jedná o klasickou ukázku čínské propagandy, neboť ve skutečnosti Tibet ve 13. století neobsadili Číňané, nýbrž Mongolové (kteří odtud do své země importovali tibetský buddhismus), a to ještě předtím, než ovládli i celou Čínu (a vládli jí v období dynastie Yüan). Podobně i dynastie Čching, za jejíhož císaře Kchang-si-ho v 18. století vznikla v Tibetu čínská suzerenita (tj. Tibet se v podstatě stal vazalskou zemí Číny), byla nečínského (mandžuského) původu. Lze to přirovnat k situaci, kdy by si Česká republika nárokovala Maďarsko, neboť mu přece odedávna vládli "naši králové" (totiž rod Habsburků v rakousko-uherské monarchii).

Logika "bylo to tak vždycky" má ovšem jeden vážnější kaz: nikdo se totiž neptá, zda si to ovládaní takto přejí. Poslankyně Konečná pouze suše uvedla, že "Tibet byl tak či onak spojen s Čínou" a že "některé tibetské frakce si to přály, jiné nikoli". Máme v této věci ostatně osobní zkušenost, neboť jsme se - podobně jako Tibeťané - stali obětí "internacionální pomoci" (tj. vpádu vojsk Varšavské smlouvy) a i u nás se jistě našly "frakce", které to uvítaly (například autoři zvacího dopisu). Většině z nás (možná s výjimkou poslankyně Konečné a jí podobných) by se ale asi moc nelíbilo, kdybychom se v roce 1989 při snaze dostat se ze sféry sovětského (ruského) vlivu dozvěděli: "ale ne, vždyť vy jste už čtyřicet let pod vlivem Ruska, tak či onak spojeni, některé frakce to u vás schvalují, tak proč bychom to měnili".

Podobně se ve vystoupení poslankyně Konečné objevila data z čínských statistik (například o úžasném nárůstu HDP Tibetu za čínské nadvlády), k nimž lze přistupovat s oprávněnou nedůvěrou. V jedné věci se však mýlila zcela určitě: v údaji, že 90% obyvatel Tibetu tvoří Tibeťané. Statistiky ČLR totiž do těchto čísel nezahrnují vojáky v činné službě a vzhledem k tomu, že na 2,5 milionu obyvatel Tibetské autonomní oblasti (která je menší než původní Tibet, protože čínskou politikou je „rozředit“ Tibeťany do sousedních provincií Čching-chaj, Kan-su a S´čchuan) připadá odhadem na půl milionu vojáků Čínské lidové armády.

V jedné věci velmi zarážející bylo i vystoupení Zdeňka Jičínského, který citoval levicový německý deník Zeit (který ovšem označil za "liberální") s tím, že Čína "vyřešila problém hladu" a je v tomto směru údajně úspěšnější než Indie. K tomu je dobré připomenout, že plošné hladomory způsobené v období "velkého skoku vpřed" (počátek padesátých let 20. století) jsou považovány ze nejničivější v historii a za oběť jim v celé Číně padlo podle odhadů až třicet milionů lidí. Pokud je pravda, že dnes fenomén hladu v Číně mizí, lze to jistě jen uvítat, avšak je třeba důsledně připomínat, že se tak stalo až po neuvěřitelně zničující "přechodné fázi", která přinesla smrt milionům lidí.

Pokud jde o údajnou pomoc Číny Tibetu (mluvila o ní například poslankyně Konečná), lze poukázat na vyjádření, které během své návštěvy ve Lhase v roce 1980 poskytl pozdější generální tajemník ÚV KS Číny Chu-Jao pang. Podle něj místní úřady Peking klamaly a situace v Tibetu není ve skutečnosti o nic lepší, než byla v roce 1959. "To jsme mohli ty miliony stejně dobře vyhodit do řeky tekoucí kolem Lhasy", měl prý říci. Lze se rovněž ptát, komu čínský vzestup pomáhá (respektive kam plynou čínské miliony a kolik z nich jde na udržování armády v Tibetské autonomní oblasti) a zda je materiální dostatek dostačující podmínkou ke štěstí a spokojenosti, zvláště v případě tibetských buddhistů.

Lze ovšem souhlasit s dalším tvrzením Jičínského, že Čína si nenechá nic vnucovat zvenku a že období, kdy byla ovládána cizími mocnostmi již "překonala". Západní mocnosti ostatně nemají zcela čisté svědomí ani pokud jde o samotný Tibet. Británie například provedla v roce 1904 invazi do Tibetu (což zmínila i poslankyně Konečná), údajně z obavy, aby oblast neovládli Rusové a kvůli zajištění severních hranic Indie. Čtrnáctý dalajláma ovšem v jednom z rozhovorů uvedl, že tato skutečnost nepřímo vyprovokovala Čínu k vpádu do Tibetu (1950), neboť byla iritována představou, že by oblast ovládla jakákoli jiná mocnost. Je také skutečností, že CIA financovala až do roku 1972 ozbrojený tibetský protičínský odboj, když však Kissinger a Nixon realizovali sblížení s Čínou, ponechali tento odboj bez prostředků a ten se stal snadnou kořistí Číňanů.

Především však jde o čínské strategické zájmy a nelze rozumně očekávat, že by se Čína Tibetu snadno vzdala. V této souvislosti lze připomenout slova našeho předního tibetanisty Josefa Kolmaše, že změna poměrů v Tibetu může nastat jen ve čtyřech případech: 1. válka s Čínou (což si jistě nikdo nepřeje), 2. dohoda USA a Ruska na sjednoceném tlaku na Čínu, 3. povstání celotibetských rozměrů, nikoli omezené na Lhasu a 4. demokratizace Číny. Žádný z těchto předpokladů není v současnosti realistický a je jistě pravda, že ani usnesení, přijaté Poslaneckou sněmovnou, na tom nic nezmění.

Pro schválení rezoluce nakonec hlasovalo 79 ze 103 (formálně) přítomných poslanců a pouze dva byli proti. Levicové strany zvolily rozdílnou taktiku, vzhledem k tomu, že o usnesení se hlasovalo po jednotlivých bodech (odstavcích). V ČSSD na závěr hlasovali pouze ti, kteří usnesení podporovali a ostatní (fakticky více než dvě třetiny klubu) se hlasování nezúčastnili (což vlastně - snížením kvóra - odpovídá umožnění přijetí). KSČM podpořila některé dílčí body (např. obecnou podporu lidských práv) a v závěrečném hlasování pouze dva "jestřábi" (Václav Exner a Miroslav Grebeníček) hlasovali proti. Lze si ovšem položit otázku, jak by hlasování dopadlo v případě přítomnosti Jiřího Paroubka, našeho vyznavače "politiky všech azimutů".

Přijetí tohoto usnesení dle mého soudu znamená posun České republiky směrem k jisté linii zahraniční politiky, která respektuje principy a zásady, krátce řečeno k zahraniční politice férové, principiální a slušné, jak to uvedl Cyril Svoboda (KDU-ČSL). Jde o etapový úspěch, nikoli totální vítězství (viz dle mého soudu kontroverzní názor sněmovny na Kosovo). Proto je přijetí usnesení nepochybně významné i pro občany České republiky a je dobře, že k němu došlo. Nejen kvůli Tibeťanům, ale i kvůli nám samým.