Pořadům typu Reportéři či Na vlastní oči nevěřím

Jiří Krejčí

blog.lidovky

U nás neexistují hranice, které vymezují prostředky a způsoby, které může novinář při své práci používat. O malé omezení se postaral zákon zakazující uveřejňování odposlechů a dobře si pamatuji, jaký se stihl kolem toho pokřik. Proto se nedivme, že tyto pořady vyvolávají na jedné straně obdiv ze strany senzacechtivého obecenstva (čtenářů, posluchačů a diváků) a na druhé straně silný odpor ze strany postižených.

Naši žurnalisté všeho druhu si osobují právo překračovat zákony a nerespektovat soukromí lidí. Tajně natáčejí své schůzky s různými lidmi a prověřují životy kdekoho; především politiků a jejich poradců. Dokonce se neštítí nastražit past, do které „viník“, aniž by cokoli tušil, spadne. Tajně kopírují důvěrné listiny a za úplatu získávají přísně tajné materiály.

Vše potom dovedně zpracují a sestříhají tak, že se vytvoří ne pravdivá, ale virtuální situace, kterou podávají jako svůj objev. Jejich práce je postavena na falešné skutečnosti, neexistujících souvislostech, případně paranoidních vizích. Není možné se proto divit, že na takovou „investigativní žurnalistiku“ diváci, posluchači i čtenáři, toužící po senzacích, naletí.

Novinářská etika jsou pro ně prázdná slova. Vysloví bez důkazů nebo pomocí zfalšovaných důkazů podezření, že určití lidé zásadně ovlivnili policejní vyšetřování vrcholného politika, z něhož takové pošpinění nikdo nesmaže, i kdyby se tisíckrát ukázalo, že si vše vymysleli. Stále platí, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Proto si myslím, že za přestoupení zákona by měli být po zásluze potrestáni nejen finanční pokutou, ale i vězením.

Píšící novinář má větší možnosti udržet se v pomyslných mantinelech slušnosti a solidnosti, zatímco televizní reportér se musí přetrhnout, aby dostal na kameru nějaký důležitý obličej nebo obálku s penězi. To svádí k vytváření virtuální reality pomocí různých technických fíglů. Že by se tak dít nemělo je samozřejmé, ale kdo ručí za to, že se tak skutečně neděje. Proto tomuto druhu pořadů nevěřím ani slovo.

Zajímavý zážitek jsem zažil při poslechu tiskové konference z rakouského Sankt Pöltenu k průběhu soudního procesu s Josefem Fritzlem, kde mluvčí soudu dokázal vykázat dva novináře a neslyšel jsem ani slovo protestu. Zajímalo by mne, jak by na něco takového reagovali naši novináři. To by bylo panečku rachot.