Stabilizace špatných poměrů

Zdeněk Jemelík

Internetový deník ePravo uveřejnil 15.května rozhovor s ministryní spravedlnosti Danielou Kovářovou. V něm na otázku, jak se staví k tématu odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, odpověděla paní ministryně zcela jednoznačně: „Odvolání Renáty Vesecké nebudu navrhovat, neboť mým cílem je stabilizace rezortu, nikoli její opak.“ Její vyjádření má na první pohled svou logiku. Předpokládá se, že vláda bude působit jen krátkou dobu a není pravděpodobné, že by její ministři zůstali ve svých úřadech i po volbách. Samo odvolání nejvyšší státní zástupkyně by se asi v krátkém čase panování této vlády dalo stihnout, ale větší potíže by působil výběr a jmenování vhodného nástupce. Nehledě k tomu, že vláda s krátkým mandátem by v žádném případě neměla rozhodovat o obsazení tak důležitého místa ve státní správě. Nebylo by také dobře, kdyby paní ministryně destabilizovala soustavu státních zastupitelství tím, že by obsazení úřadu nejvyššího státního zástupce nechala svému nástupci. Následovala by tím špatný příklad Jiřího Pospíšila, který snadno a rychle odvolal krajského státního zástupce v Ústí n.L. Jiřího Křivance, ale na vyhledání a jmenování jeho nástupce se již nezmohl.

Ostatně s návrhem na odvolání Renaty Vesecké by paní ministryně ve vládě asi neuspěla, protože za nových poměrů by k takovému kroku chyběla politická vůle. Od ODS se nedá podpora pro něj očekávat, protože strana je s nejvyšší státní zástupkyní spjata účastenstvím na jejím hříchu. Zelení, kteří se dříve dožadovali jejího odvolání, se chovají stejně jako kdysi v postoji ke kauze Jiřího Čunka: mají jiné starosti, v podstatě žádný vliv, proto pustili Renátu Veseckou a její nepřístojnosti ze zřetele. A malý Napoleon z Lidového domu, který ještě před doslova několika dny podmiňoval strpění další existence Topolánkovy vlády jejím okamžitým odvoláním, si dnes „dovede představit“ její setrvání v úřadě po dobu působení Fischerovy vlády. Ani by mě nepřekvapilo, pokud se později ukáže, že v jeho sexy mozku dozrálo poznání, že loutka v podobě charismatické Renaty Vesecké, voděná na pevném provázku hrozby odvoláním, může být pro upevňování jeho osobní moci a vlivu ČSSD užitečnější než její případný nástupce, a je jistotou ve srovnání se skokem do nejistoty, kterým by v každém případě bylo obsazení úřadu dosud nezkompromitovaným člověkem: kdyby měl nedejbože čistý štít, mohl by si dovolit vzdorovat politickým tlakům. Takže je možné, že ze strany Jiřího N.Paroubka dostane Renata Vesecká „definitivu“, neboť v tomto státě skutečně platí v poněkud pozměněné formulaci pravidlo, jež vložila do úst nešťastnému místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová: jedná-li se o mocenský zájem „rovnějších mezi rovnými“, jde nestrannost orgánů činných v trestním řízení stranou. Protiprávnost záchrany Jiřího Čunka před soudním řízením (z něhož by patrně vyšel se zprošťujícím rozsudkem), který může být použitelný jako spojenec při sestavování budoucí Paroubkovy vlády, přestává být hříchem, a nejvyšší státní zástupkyně, hypoteticky použitelná pro uspokojování potřeby upevnění Paroubkovy moci, přestává být hříšnicí.

Odmyslíme-li si politické souvislosti, je stanovisko paní ministryně ve své podstatě nebezpečné. Ponechání Renaty Vesecké v klidu po dobu působení Fischerovy vlády není stabilizací poměrů v pravém slova smyslu. Ve skutečnosti je jen prodloužením období nejistoty, co se konečně jednou stane s ní, co s jejími souputníky a odpůrci mezi státními zástupci. Postavení nejvyšší státní zástupkyně není v současnosti stabilní: má o ní špatné mínění velká část veřejnosti, stojí proti ní významná menšina státních zástupců, nehezké mínění o ní má nezanedbatelná část soudců, o advokátech nemluvě. Za normálních poměrů by manažer s její morálně-profesní pověstí v čele tak významného státního orgánu nemohl setrvat. Z věcného hlediska je požadavek na její odchod stále důvodný a může jej kdykoli znova vznést kdokoli, kdo na tom bude mít zájem a bude mít odpovídající moc. Stabilizovat tento stav jeho zakonzervováním na věčné časy by bylo zhoubné jak pro státní zastupitelství, tak pro společnost, které má tento úřad sloužit. Doufám, že paní ministryně neměla v rozhovoru na mysli „stabilizaci“ jako definitivní udělení odpustků.

Klíčem k řešení nemilé situace zůstává důsledné vyšetření okolností zásahu Renaty Vesecké do kauzy Jiřího Čunka a přezkoumání usnesení NSZ o odebrání jeho věci přerovskému státnímu zástupci Radimu Obstovi a její přidělení jihlavskému státnímu zástupci Arifu Salichovovi. Přezkum by měla provést nezpochybnitelná právní autorita, např. Nejvyšší soud ČR. Jeho výsledek by měl být určujícím pro osudy všech účastníků tohoto nehezkého případu a měl by být zužitkován do nejzazších důsledků : pokud by se ukázalo, že zákrok Renaty Vesecké byl právnicky čistý a nezbytný kvůli míře nepravostí, spáchaných původními orgány činnými v trestním řízení, vnitřní opozice proti ní by musela zmlknout nebo si najít jiné pískoviště, a k odpovědnosti by museli být voláni všichni státní zástupci, kteří se na nepravostech podíleli, od Radima Obsta počínaje přes Zlatuši Andělovou až k Ivo Ištvánovi; zatím byl postižen pouze Ivo Ištván, jehož kompetenční vztah k věci byl velmi vzdálený. Naopak, potvrzení správnosti veřejné analýzy usnesení NSZ soudcem Vojtěchem Ceplem by bylo důvodem pro postih Renaty Vesecké a její skvadry bývalých komunistických prokurátorů. Spuštěním přezkumného řízení na ryze odborném základě by si paní ministryně politicky nezadala a vytvořila by předpoklady pro pozdější definitivní a spravedlivé uzavření případu. Bez toho by ostatně ukvapené odvolání Renaty Vesecké mohlo být krutou nespravedlností.

Z hlediska potřeb společnosti není vhodné případ bagatelizovat, ani jej nechat usnout. Jeho řešení by mělo vyústit ve vytvoření pojistek proti opakování zneužívání orgánů činných v trestním řízení ve prospěch „rovnějších mezi rovnými“, ale také proti nedotknutelnosti státních zástupců, kteří zneužili svou moc. Kdyby Renata Vesecká a její souputníci neměli jistotu, že si beztrestně mohou dovolit úplně cokoli, do záchrany Jiřího Čunka by se nepustili. A jejich zásah je jen špičkou ledovce, pod kterou se skrývají další, sice podstatně méně významné, ale i tak nepřijatelné nepřístojnosti.

Mým kritikům se zdá, že umanutost, s kterou se vracím ke kauze Čunek-Vesecká, je nepřiměřená jejímu významu, zvlášť když si sám myslím, že by byl Jiří Čunek nakonec zproštěn obžaloby. Je to tím, že nemají tušení, že v důsledku selhávání orgánů přípravného řízení i soudů se mnoho občanů domáhá zprošťujících rozsudků několik let, přičemž někteří se v mezidobí dostanou do vazby nebo i do výkonu trestu. Během trestního řízení se vyčerpávají finančně vysokými náklady na obhajobu, ničí se jim obchody, rozpadají se rodiny. Mohl bych svá tvrzení doložit „příklady ze života“. Např. bych mohl srovnat osud Jiřího Čunka v rukou orgánů činných v trestním řízení s případem občana, který byl stíhán 7 let, než se domohl zprošťujícího rozsudku, a již 17 let se soudí se státem o náhradu za nemajetkovou újmu. Omluvy se dočkal po 12 letech, ale musel si ji vynutit dvouletým exekučním řízením. Nejen, že touto věcí strávil již téměř polovinu života, ale ještě jej soudy šikanují opakovanými pokusy o vyloučení ze hry jeho excelentního právního zástupce.

Politické „elity“ jsou k tomuto stavu lhostejné, i když oficiálně mají plná ústa zájmu o zkvalitnění práce orgánů vynucování práva. A bude tomu tak dlouho, dokud „rovnější mezi rovnými“ citelně nepoznají, že ani jim se nepovede dobře, když se dostanou mezi mlýnská kola defektního trestního řízení.