Nepříznivou finanční situaci státu musejí řešit konkrétní lidé cestou konkrétních opatření
Donedávna se zdálo, že hlavním tématem voleb bude světová finanční krize a její dopady na českou ekonomiku. Dočasný ministr Janota však nastolil jiné téma. Palčivější. Budoucí krizi, která může potkat české veřejné finance. A pravděpodobně potká. Pokud hlavní politické síly nenajdou dostatek síly a zodpovědnosti ji řešit.
Česká republika se zatím dokázala vyhnout bankovní krizi roku 2008. České banky měly ještě v živé paměti poučení z vlastní krize, která probíhala zhruba před deseti lety. Relativně čerstvá zkušenost měla za následek opatrnost, která se vyplatila.
Ve světě financí se často setkáváme s rolí zkušenosti. Ekonomiky, které měly relativně čerstvou zkušenost s bankovní krizí, obstály lépe. Skandinávské státy, zejména Švédsko a Finsko, například zažily velmi podobnou krizi během první poloviny 90. let. Proto severské ekonomiky přestály akutní fázi finanční krize v poměrně dobré kondici. (Island je samozřejmě jiná kapitola.) Vysoké sebevědomí Kde zkušenost s krizí chybí anebo je příliš starého data, vzniká místo pro lehkomyslnost a sebeuspokojení. A přesně toto je případ nynější české debaty o veřejných financích. Pražská vláda vždy měla vysoké sebevědomí, pokud šlo o finance. Na rozdíl od všech sousedních států nebylo Československo nikdy během 20. století postiženo hyperinflací. Státní bankrot v roce 1953 byl „úspěšně“ kamuflován jako měnová reforma. V době pádu socialismu měla ČSSR nejmenší zadlužení ze států sovětského bloku. Komunistické vlády se poučily z finanční krize roku 1953 a nechtěly tuto nepříjemnou zkušenost opakovat.
Dnes můžeme s nostalgií vzpomínat na 90. léta, kdy se diskutovalo o návrhu ústavního zákona o povinnosti dodržovat vyrovnaný státní rozpočet. Dnes ministr financí Janota předkládá dvě varianty návrhu státního rozpočtu: první, počítající s rekordním rozpočtovým schodkem ve výši 230 miliard korun, a druhou, která počítá s deficitem 160miliard. Druhá verze počítá s úpravami zákonů, které snižují některé dílčí výdaje a zvyšují daně: zejména DPH, spotřební daně, daně z příjmu a z nemovitostí. Rozpočtový deficit ve výši 230 miliard korun představuje asi sedm procent českého hrubého domácího produktu, schodek 160 miliard korun zhruba pět procent HDP.
Ani jedna z těchto variant nejde ke kořenu, jímž je rychlý nárůst mandatorních výdajů a neefektivita veřejného sektoru. Janotův „úsporný“ návrh jakožto menší zlo navíc nemá mnoho šancí projít. Otázkou je, zda zvyšování daní uprostřed recese je možné vůbec označit za „menší zlo“. Začátkem roku 2009 vláda a NERV navrhovaly snižování některých daňových sazeb v rámci protikrizových opatření. Jaký efekt by tedy mělo naopak zvyšování daní? Jednalo by se o prokrizová opatření: vyšší DPH a spotřební daně vždy znamenají oslabení soukromé spotřeby.
Vyšší daně z příjmu jsou zase signálem ve smyslu „nepodnikejte, nepracujte, stát vám stejně peníze sebere“. Podstatnější zvýšení daní by zbrzdilo ekonomiku, a možná by způsobilo i vznik skutečné bankovní krize. Je také ironické, že se o zvyšování daní mluví jako o úsporných opatřeních: ale z hlediska občana, který zaplatí vyšší DPH, se o úsporu rozhodně nejedná!
Česká ekonomika je nyní mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně je zde globální recese. Navzdory optimistickým signálům je velmi nejisté, kdy dojde k oživení. Princip předběžné opatrnosti velí sestavit rozpočet, aby nespoléhal na renesanci daňových příjmů a aby byl zároveň spíše stimulační. Tomu by odpovídal mírný schodek, řekněme kolem 3 až 4 procent HDP. Jenže i tento nepříliš ambiciózní cíl je stěží splnitelný bez řezů do mandatorních výdajů, případně bez zásadních úsporných opatření v rámci celého státního sektoru.
V předvolební atmosféře populistických slibů vlastně ani nelze uvažovat o seriózním řešení. Pokud jde o roli zkušenosti – poslední státní bankrot jsme zaznamenali před 56 lety a od té doby si česká veřejnost zvykla, že „vždy se to nějak vyřeší“. Jenže ono „se“ nic nevyřeší. Nepříznivou finanční situaci státu musejí řešit konkrétní lidé na zodpovědných místech cestou zcela konkrétních opatření.
Řešením zajisté nejsou argumenty typu „vyspělé země EU mají také vysoké dluhy, a přece to jde“. Nikde není psáno, že „vyspělé země“ jsou navždy imunní vůči krizím veřejných financí. Ve velmi zlém stavu je například Španělsko s více než 10procentním odhadovaným rozpočtovým schodkem za rok 2009. Pokud Španělsko „klekne“, české státní dluhopisy mohou být prakticky neprodejné, protože v obdobích krizí se investoři vyhýbají riziku. A ČR je hodnocena rizikověji než Španělsko, byť je to možná nefér. Mimochodem, ústavní zákon o povinně vyrovnaném státním rozpočtu mají ve Švýcarsku. Ale to je jiná liga.
