Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Krátkonohá spravedlnost

Martin Stín

Politikon

Program absurdistánského cirkusu, jehož nedobrovolnými diváky jsme od Paroubkova marného snažení o vytrucování premiérského křesla po prohraných volbách, pokračoval přes nechutnosti při volbě prezidenta republiky ke skandálům, provázejícím trestní stíhání bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka, a dál k vystoupení Ústavního soudu ČR proti hlavě státu ve prospěch Ivy Brožové, prezidentem odvolané předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, pak k otevřenému bojkotu práva v odporu proti poplatkům ve zdravotnictví až k závistivému navození pádu Topolánkovy vlády v polovině úspěšného předsednictví EU. Zdá se, že jeho program je nevyčerpatelný: nemluvě o různých prchavých skandalizačních aférách v něm nově vystoupil Ústavní soud ČR, který pozastavením platnosti prezidentova rozhodnutí o vyhlášení předčasných voleb přivedl na pokraj šílenství a vtáhl tak do aktivní účasti na cirkusu snad celou politickou „věrchušku“. V manéži v roli šašků, bavících i nudících lid, vystupují politici, kteří při svých státnických starostech mají kupodivu čas a myšlenky na přibarvování vlasů. Podobnost s tancem na palubě Titaniku je děsivá: ten se propadal do hlubin oceánu, my do nezvladatelného propadu veřejných financí.

Za pestrým rejem absurdností se strázně obyčejných lidí vytrácejí. Pokud si jejich individuálních malérů vůbec někdo všimne, rychle se na ně zapomíná. Povrchní pozornost se přenáší od jednoho chudáka k druhému, na hledání cest k vylepšení jejich osudů nezbývá čas. K nejvíce postiženým patří ti, jež semlel necitelný stroj justice. Příběh jednoho z těch, na které se ve stínu přetahování mezi politiky a ústavními soudci určitě brzy zapomene, je podnětem k zamyšlení.

Absurdistánská spravedlnost je nejen slepá, ale někdy má i krátké nohy, takže malého viníka dohoní, zatímco velký se jí za rohem spokojeně pošklebuje. V poslední srpnový den definitivně dohonila pětadvacetiletého Petra Hrocha, řidiče tramvaje, jehož selhání způsobilo v loňském roce neštěstí na jednokolejné trati mezi Ostravou a Porubou. Krajský soud v Ostravě ho v odvolacím řízení poslal na čtyři roky do vězení a navíc mu zakázal na pět let řízení tramvaje. Odsouzenému se tak nevyplatila touha po podmíněném odkladu trestu. Kvůli ní se odvolal proti rozsudku nalézacího soudu, který byl shovívavější: uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří let a stejně dlouhý zákaz řízení tramvaje. Petr Hroch nicméně přísnější trest přijal a nepojal úmysl využít mimořádných opravných prostředků. Bude-li ve vězení řádně plnit povinnosti odsouzeného, má naději na podmíněné propuštění po dvou letech. Ke svému původnímu povolání se ale hned tak nevrátí. Do vězení nastoupí zatížen dluhy, jež během výkonu trestu asi nebude moci splácet, a „na druhém břehu“ zanechá sotva založenou rodinu.

Nemá smysl uvažovat, zda je uložený trest spravedlivý, když jej odsouzený přijal, a pokud by snad poškození mínili, že se jim (dle jejich názoru) mírným rozsudkem nedostalo přiměřeného zadostiučinění, nemají nástroj, jímž by dosáhli obnovy řízení a zpřísnění postihu. Nicméně případ vyvolává úvahy o poměru odpovědnosti řidiče a nepřímých aktérů události, i o smyslu uloženého trestu.

Vyšetřování loňského neštěstí odhalilo nemilou skutečnost, že trať byla proti možnosti srážky protijedoucích tramvají nedostatečně zabezpečena a v několika předcházejících případech se podařilo odvrátit neštěstí jen duchapřítomností řidičů. Teprve ztráta tří lidských životů a utrpení několika desítek zraněných probudily ve vedení Dopravního podniku Ostrava vědomí odpovědnosti. V poměrně krátkém čase po neštěstí byla trať odpovídajícím způsobem zabezpečena.

Bezprostřední příčinou neštěstí byla chvilková nedbalost řidiče. Předcházelo jí několik let netečnosti odpovědných pracovníků Dopravního podniku a Drážního úřadu, možná i magistrátu. Sotva mohou tvrdit, že nevěděli o nebezpečnosti podmínek provozu na trati, či že neměli prostředky na její zabezpečení: co dokázali po zmaření tří lidských životů, byli by dokázali i dříve. Současně se selháním řidiče tak zabíjela úřední neodpovědnost. Petr Hroch za tu svou zaplatí spravedlivou cenu. Jeho nadřízené ale spravedlnost nedohnala, neb má – jak jsem uvedl výše – krátké nohy. Kde není žalobce, není soudce, a individuální odpovědnost vedoucích pracovníků za několikaleté podceňování bezpečnosti cestujících se dokazuje nesrovnatelně složitěji než pochybení řidiče. Krajské státní zastupitelství v Ostravě by ale nemělo couvnout před složitostí úkolu prověření míry zavinění jednotlivců, protože podezření, že mohlo dojít k nedbalostnímu trestnému činu, je zjevné, a žalobci mají v takovém případě povinnost konat ze zákona. Pokud vyšetřování proběhlo, vzhledem k závažnosti neštěstí má veřejnost mravní nárok na informace o jeho výsledcích. Míra spravedlivosti trestu zákazu řízení, uloženého nešťastnému řidiči, se zvýší, budou-li od řízení odstaveni lidé, kteří dlouholetou netečností k nedostatečnému zabezpečení trati přispěli ke vzniku tragédie. Pomyslný vlak, který řídí, je podstatně větší než ten skutečný, který přivedl ke srážce nešťastný Petr Hroch, a riziko z jejich setrvání u řízení je tomu přiměřené.

Případ navozuje také obecné úvahy o účelnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody při postihu nenásilné trestné činnosti. Podle statistik jsme národem kriminálníků: jednotkovým počtem vězňů na sto tisíc obyvatel patříme k evropským špičkám. Při nejmenším část ostudného obrazu malují soudci, pro které je trestání nepodmíněným odnětím svobody náhražkou za různá jiná potěšení. Petr Hroch zjevně není zločinecký typ. Dostal se do střetu se zákonem nešťastnou souhrou náhod. I kdyby nebyl odsouzen, bude jej sužovat jeho vlastní svědomí. Nevyžaduje převýchovu, aby mohl dále žít jako slušný člověk. Není třeba ho zavřít, aby neohrožoval společnost. Trest splní pouze omezený chtěný účel: způsobí bolest nejen jemu, ale i jeho blízkým, a možná poskytne pocit zadostiučinění některým poškozeným. Současně bude odsouzenému překážet ve vyrovnávání závazků vůči poškozeným, protože jeho výdělečná schopnost bude na čtyři roky v nejlepším případě podstatně snížena. Mohou se přidružit zákonodárcem nechtěné následky: leckterý slušný člověk se ve vězení přiučil špatnostem. Suma neštěstí, způsobeného nehodou, se tak navýší o osobní tragédii odsouzeného, aniž by to komukoli prospělo. Soud ovšem nemohl uložit podmíněný trest, protože překročil hranici tří let odnětí svobody. Spíše tento případ odůvodňuje otázku na zákonodárce, zda je skutečně společensky nezbytné a prospěšné držet hranici pro povolování podmíněného odkladu trestu na úrovni tří let bez ohledu na povahu trestného činu. Její zvednutí na 5-6 let u prvotrestaných pachatelů nenásilných a nedrogových trestných činů, spojené s případným prodloužením zkušební lhůty, by přišlo nakonec vhod i velké části poškozených, kteří by se dočkali rychleji úhrady svých pohledávek za odsouzeným. Vedle toho by se zmírnil dopad trestu na další nevinné oběti: rodinu a přátele odsouzeného. Trest není msta a co se stalo, nelze zpravidla odestát: mírnění následků trestného činu pro oběti je užitečnější než způsobení bolesti odsouzenému a jeho blízkým.



Martin Stín
 
  Přístupy: 17910 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA