Na okraj výročí a krize

Jan Suchánek

Teď mezi Svatým Václavem a kulatým výročím státnosti a Mnichovské smlouvy stojí za úvahu, zda ta naše oslava vzniku naší státnosti není vlastně oslavou slepé vývojové fáze naší národní historie, když dnes elity s výjimkou Hradu a celý národ se chtějí vzdát státní suverenity ve prospěch něčeho tak nejistého jako je Evropská unie. Nebylo Rakousko-Uhersko funkčnější nadnárodní útvar než je Evropská unie? Z hlediska umístění národů v řebříčku blahobytu to tak pro nás určitě bylo. A naší suverenity nás chtějí zbavit naši totálně nedůvěryhodní politici, když v Evropské unii hledá národ záchranu právě před nedůvěryhodností našich politických elit.

Jenže právě aktuální krize finančních trhů a bank, která je jen zdánlivě koncentrovaná na USA, je dobrým zrcadlem evropské integrace. Ví vůbec někdo z čtenářů Virtually nebo našich politiků, čí je zisk nebo ztráta ČNB? Myslím, že každý si představuje, že ČNB je nás, českého národa. Ale k tomu, aby to nebyl přelud, chiméra, bychom měli vědět, jak se to vlastnictví uplatňuje, jaký kapitál jsme jí svěřili a jak se vypořádáváme s jejím ziskem či ztrátou. A tohle je asi tak složitý, že to patří do kategorie definované prof. Parkinsonem jako „oblast mizejícího zájmu“. A pokud byla víra v Boha nahrazena vírou v centrální banku, pak bude nadcházející krize odplatou.

Jen v USA to teď mnohým došlo, že je zde centrální banka jako nekontrolovatelný subjekt, který do ekonomiky pumpuje ničím nekryté bankovky, aby tím znehodnotil úspory, investice, budoucí penze a vnesl do ekonomiky chaos a nedůvěru. A v Evropě je to tak, že těch centrálních bank je spousta a některým národním elitám už možná došlo, že mohou nikým nepovšimnuti emitovat ničím nekrytá EURA, které budou použity k úhradě jejich národních sociálních potřeb za zboží národů jiných a k znehodnocení úspor i těch národů jiných.

Já jsem přesvědčen, že právě ignorování rozporu mezi oslavou vzniku naší státní identity a brzkou rezignací na tuhle státní identitu podpisem Lisabonské smlouvy v kombinaci s naprostým ekonomickým analfabetismem, je zdrojem toho, že nás v Evropě a specielně u nás čeká pěkně hluboká a dlouhá krize. Dokonce v tom můžeme navázat na prvorepublikovou tradici. Nic na tom nemění náramně dobré časy sociálního evropského soustátí, které byly odvozeny od poptávky východoevropanů po západoevropském zboží financované výprodejem jejich východoevropských národních majetků a v západoevropských poměrech laciné pracovní síly.

U nás máme dokonce předobraz současné bankovní krize za sebou. Ze sociálních ohledů k potenciálním nezaměstnaným, dnes už bývalým zaměstnancům bankrotujících státních podniků jsme na banky přenesli tíhu dluhů těchto reliktů socialismu. Krizi jsme pak vyřešili tím, že jsme naše banky zadarmo a za provizi prodali zahraničnímu kapitálu a tuhle dluhovou službu přenesli na daleko největší banku, stát, který může své dluhy platit emisí nových nekrytých peněz, to je jejich znehodnocováním. Jiní politici a ekonomové dřív prosazovali opačný program, omezování emise peněz, snižování inflace, aby je populisti následně přetrumfli ideologií „zdroje jsou“.

Dnešní sociálně-populističtí politici a ekonomové se zhlédli v hospodářském růstu taženém poptávkou. V Evropě k tomu posloužili sociální dávky, aby se za účelem jejich rozšíření, pumpování do ekonomiky dokonce dovezli milióny mudžahedínů. V USA roli mudžahedínů zastoupili latinoameričané. Protože v USA nemají taková sociální práva, tak to američtí socialisté nahráli na lidské právo na zachování cti. Dali jim právo neponižovat se s jejich chudobou před bankovními úředníky a právo na jen nově budovaným domem krytou hypotéku. Tahle státní levičácká a socialistická regulace dala prostor obrovskému dluhem financovanému stavebnímu boomu, kterého dluh nakonec nikdo z těch chudobou ctěných dlužníků nechtěl hradit.

Protože základ bankovnictví a vůbec finančního trhu je založen na důvěře, že politika, jinými slovy regulace nebude zneužita, stejně jako že nebudou zneužity centrální banky, což není ničím vyloučeno. Vzhledem k tomu, že politici se řídí výzkumy veřejného mínění, které je určováno většinou průměrných a podprůměrných, je téměř jisté zneužití vládních či státních regulací i finálně centrálních bank. On je taky rozdíl mezi USA a Evropou v tom, že v USA dělají levicový dav předlužení, kdežto v Evropě sociálně závislí. Obě tyto levicové voličské a konzumní většiny jsou závislé na reklamě a proto ovládány levicovými novináři. A obrazem veřejného mínění je to, že většina amerických voličů horuje proti bankéřům ignorujíc, že na vině jsou levicoví politici a kapitálem bankéřů jsou většinou těch Američanů úspory na důchod. Evropané škody napáchané levicovou regulací rovnou připisují kapitalismu, aby ve Francii znárodnili ty nesplácené byty ve prospěch sociálního bydlení dalších mudžahedínů.

Pak také důvěra nemá žádný racionální základ a proto je tak snadné ji ztratit k totálnímu kolapsu ekonomiky. V těchto souvislostech se důvěra investorů a střadatelů může sesypat jak domeček z karet. A to se také stalo, protože americké investiční fondy musí reagovat tak, jak jim to diktují masy střadatelů tím, jak si nechávají proplácet své podíly na fondech. Proto je taky americká investice do těch nesplácených hypoték omluvitelným netržním opatřením k zastavení spontánního nárůstu nedůvěry. Je jisté, že tahle ztracená důvěra se bude muset napravovat a hledat dlouho. Investoři také omezí spotřebu, aby pokryli utržené ztráty a znehodnocení měny, což sníží zaměstnanost a tak i zaměstnanci sníží svoji spotřebu. Co si s tím počnou levicoví populisté, když ničemu nerozumí, poslední ekonom ODS je středoškolák a ekonomika bude o něčem jiném?

Američané mají výhodu v tom, že jim stačí se stáhnout z Afganistátnu a Iráku, aby náklady sanace finanční krize uhradili touhle úsporou. Zbraně, co tam jsou, tam mohou prodat a koupení nových může být skvělou injekcí americké ekonomice. Znehodnocení dolaru navíc posílí dále americký export a domácí kapitál mohou posílit čínské či arabské investice, kterým v téhle tísni nemusí již být kladeny takové překážky. Je také jisté, že americké investice stažené z amerického finančního trhu se nemohou nikde ztratit a budou muset být znovu investovány. A americký trh určitě dokáže nabídnout nové příležitosti.

Co ale Evropa s jejími populistickými levicovými politiky, jejichž je Špidla dobrým předobrazem, když žití na dluh končí, což znamená větší krizi, protože je jen otázka, jaký tlak je nutný, aby voličům došlo, že jsou nutní jiní politici. Je totiž nebezpečí, že teprve začne pořádná mezinárodní soutěž v léčení krize emisí ničím nekrytých peněz. V tom je neštěstí Evropy v možnosti vzájemného parazitování a obecně v tom, že integrace potlačuje soutěž, v které by mohla včas nějaká země ukázat, že jen právě odklon od regulace, ochrana svobodného trhu, zaměstnavatelů a vlastnictví vůbec může krizi zastavit nejrychleji.

Krize bude znamenat míň plýtvání, nižší ceny, žádní oteplovací zelení, což mohou být také impulsy k novému růstu. Necítím se kvalifikován k tomu, abych vymýšlel řešení pro celou Evropu. Jen si myslím, že jako Češi bychom šanci měli. Třeba, když ten Bém chystá revoltu v ODS, ke které jej jeho oblastní organizace zavázala tím, že prý prohlásila, že ten poslanec za Prahu, co je z Valašska, škodí ODS (a nechce rezignovat a navíc ohrožuje energetickou bezpečnost země), tak by to mohl spojit vše dohromady. Důvěru v politiky a následně v ekonomickou budoucnost může založit na protikorupční kontrolovatelné individuální vazbě politiků na jejich voliče. Mohl by v Praze pro příští volby prosadit většinový (nebo téměř většinový) systém volby zastupitelů. Bez toho se nic nezmění. A neměl by brát ohledy na zoufalce typu Kajana, který většinový systém považuje za horší než diktaturu. Pak by měl důkaz o své důvěryhodnosti pro celý národ.

Další šancí nás Čechů je, kdyby někdo zvedl program zvýšení konkurenceschopnosti české pracovní síly a podnikatelského prostředí. To by chtělo liberalizaci pracovněprávních vztahů, aby až budou zaměstnavatelé ještě výrazněji prchat z přeregulované západní Evropy, se tady radostně zastavili a zaměstnali Čechy bez rizika, že jim zůstanou na krku, jako zůstávají Siemensu jeho pražští výrobci tramvají. Až budou odboroví předáci křičet, stačí jim připomenout jejich podíl na nezákonných privatizacích podnikových rekreačních zařízeních. Pak bychom mohli ještě snížit daně ve prospěch investic, což také znamená zabránit Kalouskovi aplikovat jeho nechvalně osvědčený systém zbrojních zakázek na státní finance. A naši soudci by mohli konečně pochopit, že oni jediní jsou poslední hrází zkorumpovaným politikům, kteří útočí na naši svobodu zpochybněním našich vlastnických práv.

Pak se může stát, že bychom na krizi místo prodělku vydělali. Samozřejmě, že si k realizaci takového cíle musíme připomenout Mnichovskou dohodu, abychom se už nikdy nechtěli vystavit riziku, že nás populističtí levičáci stejných zemí zneužijí pro svá příští volební vítězství. Musíme se vzdát svodu, aby Topolánka třeba Merkelová pochválila, když tady jej už nikdo nechválí, a nesmíme podepsat Lisabonskou smlouvu. Teď by to snad mohli zachránit i ústavní soudci, když Klaus zůstal tak sám. Tvorba velkého nadnárodního celku byla zakladatelům EU ukradena populistickými socialisty stejně jako ODS moravskými a severočeskými zkorumpovanými socialisty. To, že od prosazování svobody to převrátili k dusící regulaci, se teď v krizi odhalí velmi výrazně.