Ministerská pozůstalost II

Martin Stín

7.5.2009 Politikon

Nechybělo mnoho, a ještě před uzavřením mých grafomanských meditací o virtuální „pozůstalosti“ po ministrovi spravedlnosti Jiřím Pospíšilovi by došlo ke změně v osobě předpokládané „dědičky“. Jan Fischer odmítl Danielu Kovářovou, navrženou ODS, a sám si vybral Petra Mlsnu. Podle neověřených zpráv jeho rozhodování ovlivnila intervence jednoho z dosud stále vlivných bývalých ministrů spravedlnosti, který nelenil a upozornil premiéra na její údajné napojení na „justiční mafii“. Podržel ji ale odstupující premiér. Doufejme, že tím neprojevil stejnou naivitu, s jakou vidí v Renatě Vesecké záruku očištění státního zastupitelství od vlivu bývalých komunistických prokurátorů a nápravy různých dalších zlořádů v něm.

Asi nikdy nezjistím, zda ke zmíněné intervenci skutečně došlo. Ale její nositel vystupoval vůči jiným osobám ve stejném duchu zcela veřejně. Uplatnil v těchto případech váhu své osobnosti a zastávaného úřadu nad rámec své oficiální kompetence, takže pověst o jeho zásahu do výběru budoucího ministra spravedlnosti nelze apriorně odmítnout jako zcela nepravděpodobnou. Pokud by byla pravdivá, dalo by se takové jednání přirovnat k tomu, které tvoří část neprokázaného obvinění v kárném řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR, Pavlovi Kučerovi: kromě toho, že se přátelí s nevhodným člověkem, tedy exministrem Pavlem Němcem, nemilovaným jak Marií Benešovou, tak Jiřím Pospíšilem, měl svými názory svést čistou a nevinnou mysl nejvyšší státní zástupkyně k rozhodnutí zachránit Jiřího Čunka před možným soudním projednáním obžaloby. V našem případě by se významný činitel pokusil neveřejně ovlivnit názor předsedy vlády, ačkoli jako veřejný činitel by se neměl vyjadřovat k věcem nad rámec svého pověření. Je-li skryté, zákulisní uplatňování vlivu jedním ze znaků mafiánského jednání, zdá se, že mafiánství je v resortu spravedlnosti a jeho přilehlém okolí rozšířenější nákazou, než tuší veřejnost, jejíž pozornost svedlo neobjektivní zpravodajství k trojlístku Kučera-Němec-Vesecká jako k výsadním nositelům mafiánských způsobů ovlivňování výkonu spravedlnosti, jež jsou svou výjimečností zvlášť odpudivé.

Pokud posuzujeme počínání významných představitelů justice z tohoto úhlu, najdeme „mafiánské“ prvky chování i tam, kde bychom je jinak nehledali, dokonce až v osvědčeném spojenectví vzdoropředsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové a některých soudců Ústavního soudu ČR. Projevilo se to již v jejím sporu s prezidentem republiky, jehož výsledek místní novináři, znalí poměrů, veřejně správně předpověděli. Iva Brožová je bývalá soudkyně Ústavního soudu ČR a zachovala si z té doby určité kolegiální vztahy k ústavním soudcům. Jeho místopředsedkyně Eliška Wagnerová ji doporučila do funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. Když pak prezident republiky sáhl na její božský majestát, paní vzdoropředsedkyně se utekla pod ochranu svých bývalých kolegů. Rozhodnutí v její prospěch jsou tak zvláštní, že se od nich vydáním odlišného stanoviska distancoval sám předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský: zrušení prezidentova rozhodnutí uplatněním principu právní retroaktivity je věc jinak neslýchaná. Nyní se Iva Brožová obrátila na Ústavní soud ČR znova, a to o zastání proti svým podřízeným soudcům, kteří jako členové kárného senátu rozhodli o předání kárného řízení proti Pavlu Kučerovi od Vrchního soudu v Olomouci k Vrchnímu soudu v Praze. Jistě opět očekává podporu. Většina novinářů bude mít pro její zákrok pochopení a bude se zlobit, že kárný senát odňal Pavla Kučeru jeho zákonnému soudci. To je ovšem mylný názor: právo na zákonného soudce je právem obžalovaného, nikoli nárokem soudce „vlastnit“ obžalovaného. A smyslem odebrání věci olomouckému soudu bylo snížení rizika působení podjatosti soudců, jehož možnost naznačily podivné změny ve složení obou příslušných kárných senátů. V každém případě výsledek její další stížnosti prověří pevnost pouta mezi ní a jejím dřívějším působištěm, tedy nestrannost soudců Ústavního soudu ČR. Je to stejně zvláštní: když soudkyně Monika Křikavová veřejně pohaněla soudce Nejvyššího soudu ČR kvůli rozsudku ve věci předání kauzy „katarského prince“ do Kataru, necítila paní vzdoropředsedkyně mravní závazek se jich zastat a popř. použít svou kárnou pravomoc proti drzé hanobitelce, jejíž postup byl zmíněným rozsudkem označen za nezákonný. Ale ve chvíli, kdy podřízení soudci rozhodli v rozporu s jejím názorem, dala najevo svůj pravý postoj k jejich rozhodovací nezávislosti a napadá je u Ústavního soudu ČR. Pochybuji, že by tak činila s úmyslem zajistit svému zástupci spravedlivý soud či jej dokonce chránit. Zdá se, že jako žalobkyně v kárném řízení proti němu propadla zášti „až za hrob jdoucí“. Když kárný senát ve složení, které ovlivnila svým rozhodnutím ve vzájemně se vylučujícím postavení žalobkyně a předsedkyně soudu, zamítl dřívější Kučerův návrh, byla spokojena. Odlišné rozhodnutí senátu v jiném složení, které již ovlivnit nemohla, ji ale popudilo. Využívání neformálních osobních vazeb s ústavními soudci a dvojjediného mocenského postavení předsedkyně soudu a žalobkyně u kárného senátu k účelovému ovlivnění běhu soudního řízení by se s trochou zlé vůle, blízké prokurátorskému uvažování Marie Benešové, dalo rovněž označit za mafiánské jednání.

V každém případě špatná pověst resortu jako rejdiště mafiánů je neblahým dědictvím po odcházejícím ministrovi. Nikdy dříve neměla veřejnost o poměrech v něm tak špatné mínění jako nyní. Jiří Pospíšil ovšem není jediným viníkem tohoto stavu. Nebyl to on, kdo přišel na špatný nápad, že by se Jiřímu Čunkovi mělo dostat zvláštní ochrany v trestním řízení. Nepochybně měl ale možnost se vzepřít, byť menší než nejvyšší státní zástupkyně, a když viděl mohutnou zápornou společenskou odezvu na tuto nepřístojnost skvadry bývalých komunistických prokurátorů, měl podniknout včasná opatření k nápravě jejich pochybení a zastavit tak valící se proud společenské kritiky. Místo toho se pouze snažil její počínání zaštítit odborným názorem svého respektovaného náměstka a odvedením pozornosti veřejnosti k Pavlovi Kučerovi, jehož předhodil jeho nadřízené ke kárnému stíhání. Připustil tak protahování působení státnězástupcovských nekalostí na veřejné mínění na neúnosně dlouhou dobu. Fischerova vláda bude závislá na názorech obou velkých parlamentních stran. Zdá se, že jejich předsedové nemají v tuto chvíli zálusk na hlavu Renaty Vesecké a jako osvědčené demokraty je nezajímá, co si o jejím setrvávání v čele úřadu myslí chátra (rozuměj: veřejnost). Nicméně nebude-li chtít Daniela Kovářová předat svému nástupci resort ve stejně špatném stavu, v jakém jej převzala, bude se muset nestranně zabývat jak kauzou Čunek-Vesecká, tak celkovou úrovní činnosti státních zastupitelství, včetně posouzení, do jaké míry podlamuje autoritu Renaty Vesecké vnitřní opozice státních zástupců, nespokojených s jejím zásahem do kauzy Jiřího Čunka a s následnou šikanou jeho odpůrců. Bylo by ovšem špatné, kdyby nejvyšší státní zástupkyni obětovala na usmíření veřejnosti, aniž by k tomu byl důvod ve výsledcích nestranného přezkoumání jejího postupu v kauze Jiřího Čunka nezávislým soudem a ve vyhodnocení ostatních stránek jejího působení v čele Nejvyššího státního zastupitelství.

Dluhů, jež ve vztahu ke státnímu zastupitelství po Jiřím Pospíšilovi zůstaly, je ovšem více. Do pátku již zřejmě nestihne vyřešit jmenování nového krajského státního zástupce v Ústí n.L. náhradou za Jiřího Křivance, jehož kdysi překvapivě odvolal. K tomu nepotřeboval součinnost vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, proto zvládl odvolání snadno a rychle. Při opačném řízení by se již ale bez jeho názoru neobešel, proto zůstala tato choulostivá záležitost otevřená. Neuzavřené patrně zůstane také vyšetřování „mafiánského počínání“ státních zástupců a soudkyně z jednoho pražského obvodu, kteří z přátelství k obhájkyni zmanipulovali ve prospěch obžalovaného řízení ve věci pohlavního zneužívání mladistvé.

Součástí „pozůstalosti“ jsou i nedodělky v legislativní činnosti a v uvádění nových zákonů do života, jež se obecně považují za nejsilnější stránku působnosti Jiřího Pospíšila v úřadě ministra spravedlnosti. Ať z důvodu zkrácení mandátu nebo loudavosti ministerských úředníků nevznikla slíbená vládní novela trestního zákona, která měla vrátit věkovou hranici trestní odpovědnosti a legálnosti pohlavního styku zpět na 15 let. Výpadek naštěstí zaplnily svou novelou komunistické poslankyně Zuzka Bebarová-Rujbrová a Kateřina Konečná. Bude ale nutná další novela trestního zákona, kterou se odsune začátek používání elektronických náramků ke kontrolování odsouzených do domácího vězení, protože náramky nejsou zajištěny. Jedna z nejzajímavějších novot, zaváděných novým trestním zákonem, která přitáhla velkou pozornost veřejnosti, se tak stala splasklou bublinou. Je možné, že přijdou i další novelizace: např. zákon neobsahuje přechodná ustavení, která by se vypořádala se skutečností, že ve výkonu trestu se budou po určitou vyskytovat vedle sebe odsouzení, jejichž tresty byly stanoveny podle rozdílného hodnocení společenské nebezpečnosti jejich trestných činů. Vypořádání bude nutné, protože v případě, že se souběh trestů podle rozdílných kriterií nebude řešit, může ve věznicích docházet ke konfliktům mezi vězni.

Jako člověk, sledující dění v resortu spravedlnosti zvenčí, vnímající jej jako specifickou službu občanům, vidím v „pozůstalosti“ po Jiřím Pospíšilovi ve větší míře než u jeho předchůdců sklon řídit chod orgánů vynucování práva především z hlediska potřeby vytváření rámce pro seberealizaci a uspokojování stavovských nároků v nich působících právníků, nikoli z hlediska potřeby zajištění služby občanům. Projevuje se to např. v tom, že pravidla fungování orgánů resortu spravedlnosti se stále výrazněji formulují tak, aby jim zajišťovaly pohodlí bez ohledu na potíže, způsobené stranám řízení. Patří sem i posilování úlohy peněz jako překážky přístupu k právu. Dalším projevem je zvykové právo příslušníků orgánů chovat se nadřazeně k stranám řízení. Je to vidět např. v zacházení státních zástupců s poškozenými: často jim při jednání nevěnují ani pohled a zcela samozřejmě nepociťují potřebu s nimi konzultovat návrhy, jež jsou pro ně nepříznivé. Jinou stránkou téže mince je sklon soudů i státních zastupitelství k toleranci vůči policejnímu násilí proti stranám řízení. K projevům nadřazenosti orgánů státní moci v resortu spravedlnosti patří nakonec i přepjatý formalismus při rozhodování, povýšený nad „zdravý selský rozum“ a nedbající hlediska dobrých mravů. Vůbec nejhroznější pak je neúcta k osobní svobodě občana, vedoucí k častému výskytu nedbalosti v přípravném řízení, k lehkovážnému přístupu k rozhodování o vině a trestu a k lpění na neprolomitelnosti rozsudků, k absenci soucitu s možnými oběťmi justičních přehmatů, u ministrů v míře nechuti k agendě stížností pro porušení zákona a stížností na soudce a státní zástupce.

Podle mediálních zpráv paní ministryně Daniela Kovářová ve svém dosavadním životě projevovala zdravý sklon k nonkonformním životním postojům. Bude proto zajímavé sledovat, zda se aspoň částečně odliší od svých předchůdců v „ lidštějším“ přístupu k chování svého resortu k občanům.