Pravicoví levičáci v hluboké krizi
Josef Mlejnek jr.
revue politika
Maďarská politika na rozcestí
Při tiskové konferenci po mimořádném zasedání kabinetu v neděli 1. února omdlela mluvčí maďarské vlády Bernadett Budaiová. Podle listu Népszabadság mluvčí od začátku tiskové konference těžce dýchala a vzápětí se jí udělalo nevolno. Pokusila se dostat k východu z místnosti, ale v těsné blízkosti předsedy vlády se skácela. Premiér Ferenc Gyurcsány však svou tiskovou mluvčí pohotově zachytil a vynesl ze sálu. Po deseti minutách se vrátil před novináře s tím, že mluvčí je už v péči lékaře a vše je v pořádku. Tiskovka následně pokračovala.
Bernadett Budaiová patrně neomdlela schválně, pokud však chtěla na tiskové konferenci zahrát alegorii současného stavu Maďarska, neměla by ji minout maďarská obdoba ceny Thálie. Nebýt obrovské půjčky od MMF, EU a Světové banky z podzimu 2008 v celkové výši 25 miliard dolarů, mohlo už Maďarsko vyhlásit státní bankrot. Země patří již léta k nejzadluženějším členům EU a současná krize jí k ozdravění státních financí rozhodně nepomůže. Což lze říci též o nápadu, který vláda Ference Gyurcsányho právě na onom nedělním mimořádném zasedání přijala: snížit počet poslanců parlamentu ze současných 386 na 199, zafixovat jim platy a změnit volební systém tak, aby volby probíhaly jen v jednom kole namísto nyní platných dvou. Prý by se tak ušetřilo až 14 milionů eur na jedny volby.
Těch se ale socialistická strana Ference Gyurcsányho musí nyní bát jako čert kříže, neboť její preference se potácejí u historického dna a z případného volebního klání by si opoziční Fidesz Viktora Orbána mohl odnést až ústavní dvoutřetinovou většinu. Tu však maďarská ústava vyžaduje i pro případnou změnu volebního systému, a poněvadž je současná vláda dokonce menšinovou, nelze počítat s tím, že by plán na redukci počtu poslanců v parlamentu prošel. Gyurcsány svou omdlelou mluvčí vynesl galantně v náručí, jeho samotného však podobně drží u moci konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě, též obsažené v maďarské ústavě. Patrně tak bude mít k dispozici ještě rok, jenž zbývá do řádných voleb, aby se pokusil vzchopit a odvrátit hrozící drtivou volební porážku. S Budaiovou snad měli lékaři snadnou práci, Gyurcsánymu však dnes nedovede pomoci asi nikdo.
Než ale čeští příznivci pravicové politiky začnou jásat nad blížícím se Waterloo „gulášového socana“ Gyurcsányho, měli by si bedlivěji prozkoumat jeho politickou dráhu. Zjistili by totiž, že Gyurcsány je vlastně „pravičák“, jenž doplatil na snahu zredukovat plýtvání sociálními dávkami, snížit schodek veřejných financí, posílit disciplínu v placení daní, zavést školné – a na poplatky ve zdravotnictví ve výši zhruba odpovídající třiceti korunám!
Lhali jsme ráno, večer i v noci
Vraťme se ale do roku 2006, neboť tehdy Gyurcsány vyhrál parlamentní volby. Premiérem se stal v roce 2004, kdy vystřídal nevýrazného předsedu socialistické vlády Pétera Medgyessyho, a dokázal to, co se po roce 1989 v Maďarsku zatím nikomu nepodařilo: obhájit vládní mandát a udržet se po volbách u moci. Krátce poté však na uzavřeném zasedání socialistické strany (což jsou transformovaní komunisté) pronesl upřímná slova, která však nikdy neměla proniknout na veřejnost: „Posr... jsme to. Ne trochu, ale pořádně. (...) Pohybovali jsme se natolik mimo možnosti naší země, že se to socialistické vládě ještě nikdy nestalo. Posledními dvěma lety jsme se prolhali až k volbám. (...) Lhali jsme ráno, večer i v noci.“ Poslední slova z citátu mají v maďarském kontextu obzvlášť symbolický význam, neboť za revoluce v roce 1956 se rozhlas posluchačům právě takto přiznal, že do té doby šířil jenom komunistické lži.
Gyurcsány si vzal za ženu vnučku vysoce postaveného komunistického funkcionáře, člena Kádárovy vlády z roku 1956. Získal tak „sociální kapitál“ v podobě kontaktů v rámci maďarské nomenklatury, který po pádu komunismu zúročil v podnikání a stal se jedním z nejbohatších Maďarů. Až pak se vrhl do víru politiky. Ač stojí v čele socialistické strany, v politice se chová dle výše svého majetku – jako „exponent velkoburžoazie“, jemuž leží v žaludku vysoké daně, vysoké sociální výdaje, neefektivní hospodářství. A právě odtud se odvíjí i převládající interpretace jeho podivného výlevu upřímnosti: údajně měl za cíl vyděsit stranické „barony“ a přimět je k souhlasu s „neoliberální“ politikou bolestivých úsporných opatření.
Následoval však únik nahrávky na veřejnost. Oslavy padesátého výročí maďarské revoluce z roku 1956 se tak proměnily v pouliční bouře vedené snahou svrhnout Gyurcsányho vládu. Ta sice lavinu nepokojů ustála, nicméně opoziční leader Viktor Orbán, jemuž druhá volební porážka už už lámala politický vaz, vycítil šanci a rozhodl se jít vládě nesmlouvavě po krku. A když Gyurcsány prosadil zavedení školného a poplatků ve zdravotnictví, Orbán neváhal a inicioval nakonec referendum, jímž hodlal školné a poplatky zastavit. (Školné, které zavedli socialisté, přesněji řečeno koalice socialistů a liberálů, během své vlády v letech 1994–1998, Orbán po nástupu k moci po vítězství ve volbách 1998 již jednou zrušil. V jeho nedávném tažení mu nezabránila ani skutečnost, že se díky zavedení plateb u lékaře objevil půlmilion „černých duší“, neodvádějících státu daně, a hospodaření Národního zdravotnického fondu po více než deseti letech skončilo v plusu.)
Pravice proti poplatkům
Procedura vyhlašování a pořádání lidového hlasování dospěla do finále na jaře loňského roku, kdy (konkrétně 9. března) mohli Maďaři, poplatky rozhořčení podobně jako čeští a moravští příznivci Jiřího Paroubka a Davida Ratha, vyjádřit své mínění u volebních uren. Referenda se zúčastnilo něco málo přes 50 % voličů a přes 80 % z nich vystavilo poplatkům i školnému stop. Orbán slavil úspěch, leč vládu se mu touto cestou svrhnout nepodařilo. Jak je ale možné, že se leader maďarské pravice chová podobně jako David Rath?
Jednak pochopitelně dobře ví, že třetí volební porážka v řadě (po těch z let 2002 a 2006) by znamenala jeho politickou smrt, a řídí se tak dle hesla „účel světí prostředky“. Nicméně příčiny „levicovosti“ maďarské pravice a „pravicovosti“ maďarské levice jsou hlubší. Vyplývají ze základního štěpení maďarské politické scény, jímž není socioekonomická osa, ale osa hodnotově-kulturní. Kdysi liberální Fidesz učinil v polovině devadesátých let minulého století zásadní programový obrat a stal se stranou konzervativní, ovšem v původním, tedy předthatcherovském smyslu slova. Hájí tudíž hodnoty křesťanské a národní, oproti sekulárnímu liberalismu postkomunistických socialistů i jejich donedávna stabilního koaličního partnera, Svazu svobodných demokratů (SZDSZ), jejž koncem osmdesátých let založili maďarští disidenti. Základní kontrast maďarské politiky snad nejlépe vynikne ve srovnání Svobodných demokratů a Fideszu (Svazu mladých demokratů, jak zní jeho původní a dodnes platný název). Kdysi spolu svobodní i mladí demokraté spolupracovali, po příklonu Orbána ke konzervatismu však mezi nimi zeje hluboký příkop. Svobodní demokraté jsou typicky městkou stranou – bez hlasů z Budapešti, jejíž radnici od pádu komunismu ovládají, by se ani nedostali do parlamentu. Konzervativně-populistický Fidesz však těží hodně hlasů na venkově, což též, podobně jakou u KDU-ČSL v České republice, zčásti vysvětluje odmítavý vztah obou stran k poplatkům u lékaře. Pro významnou část elektorátu Fideszu i KDU-ČSL mohou totiž znamenat nejen psychologický, ale i ekonomický problém.
Po prohraném referendu musela Gyurcsányho vláda poplatky odtroubit. Post ministryně zdravotnictví zastávala Ágnes Horváthová ze Svazu svobodných demokratů, kterou však Gyurcsány vyzval k odchodu z kabinetu. „Podpora společnosti pro reformu zdravotnictví se zmenšila tak citelně, že ji lze znovu získat jedině s novým ministrem,“ prohlásil Gyurcsány. „Reformy ve zdravotnictví sice jsou nevyhnutelné, ale to nestačí. Je třeba také to, aby lidé pochopili, co se děje,“ pokračoval premiér a dodal, že „koaliční dohoda není písmo svaté“. Svobodní demokraté ale namítli, že neví, proč by měla odcházet ministryně, jež odvedla „skvělou práci“ při plnění vládního programu, a odporoučeli se z vlády. Gyurcsányho vláda je tak od jara 2008 kabinetem menšinovým, který musí pro vládní předlohy vyjednávat podporu v parlamentu. Tu mu Svobodní demokraté přislíbili, ale pro opatření znamenající pokračování v reformách. Preference „propoplatkových“ Svobodných demokratů se však propadly pod pětiprocentní laťku, v důsledku čehož ani oni nemají zájem na případném vypsání předčasných voleb. Ty tak podle všeho nebudou a Gyurcsány se může ještě rok snažit o zázrak.
Mezi South Streamem a Nabuccem
Maďarské potíže ale bohužel mají i jeden velmi nemilý geopolitický aspekt. Gyurcsányho vláda lavíruje mezi dvěma konkurenčními projekty vedení plynu do Evropy – Nabuccem a ruským (rusko-italským) South Streamem. Ba je spíše obviňována z toho, že více straní Rusům. Nepříznivá ekonomická situace a katastrofální stav veřejných financí však Budapešti patrně nedovolí, a to i kdyby chtěla, participovat na variantě ekonomicky asi nákladnější, leč strategicky výhodnější, tedy na Nabuccu, jehož osud je tak jako tak nejistý. „Energetická železná opona“, o níž sám Ferenc Gyurcsány v souvislosti se závislostí východní části EU na ruských zdrojích letos v lednu hovořil, tak může brzy přivést do mdlob nejednu vládu, jež se dosud cítila silná v kramflecích, nekriticky spoléhajíc na členství v EU či v NATO.
Josef Mlejnek jr.Autor působí na IPS FSV UK Praha.