Mít euro, to bychom teprve zírali na propad
Pavel Kohout
MF Dnes 15.04.2009
Evropa zápasí s recesí. Od Atlantiku po Ural, od Kypru po Island neexistuje jediná evropská ekonomika, která by zůstala imunní vůči hospodářskému poklesu.
Jak si v tomto srovnání stojí Česká republika?
Poměrně dobře. Jako jedni z mála jsme se dokázali vyhnout finanční krizi. Upřímně, šlo spíše o souhru náhod než o skvělou hospodářskou politiku. Poslední finanční krizi jsme měli relativně nedávno - v roce 1997 - takže české banky mají celkem čerstvou zkušenost. Ztráty z konce 90. let ještě nejsou zapomenuty, takže bankéři měli důvod vyhýbat se rizikovým úvěrům a exotickým finančním instrumentům, jimž zpravidla nerozuměl nikdo kromě jejich tvůrců (a možná ani oni sami ne).
Recese nastala v důsledku výpadku mezinárodního obchodu. Státy postižené recesí méně dovážejí, ať už se jedná o Německo, Rusko, Francii nebo Čínu. Česká ekonomika patří mezi nejotevřenější na světě. Proto není divu, že poslední statistiky uvádějí pokles průmyslové výroby v únoru meziročně o 23,4 procenta, přičemž výroba dopravních prostředků poklesla až o 27,9 procenta.
Nabízejí se dvě otázky. Jak daleko to ještě může zajít? Pomohlo by, kdybychom již měli euro? Na druhou otázku lze odpovědět nepřímo: proč je recese zvláště těžká v Itálii, Řecku, Portugalsku, Irsku, Španělsku, Lotyšsku, Litvě a Estonsku? Tyto státy mají dosti odlišné charakteristiky, ale jedno je spojuje: buď již mají euro, nebo mají alespoň pevnou vazbu své měny na euro. Během let 2002-07 vedlo odstranění měnového rizika společně s nízkými úrokovými sazbami k obrovské úvěrové a investiční expanzi v těchto okrajových ekonomikách eurozóny. Ať se jednalo o Španělsko s vysokým progresivním zdaněním nebo o Lotyšsko s nízkou rovnou daní, v obou případech měla expanze eurových úvěrů za následek gigantickou bublinu zejména v odvětví nemovitostí, ale i v jiných sektorech ekonomiky.
Tato bublina v roce 2008 praskla a zmíněné ekonomiky se octly v hluboké recesi. Euro v nich zafungovalo jako mocný zesilovač hospodářského cyklu: v dobách konjunktury způsobilo „bublinový“ růst, v dobách recese euro způsobilo krizi.
Na druhé straně Slovinsko a Slovensko měly štěstí, že euro přijaly dostatečně pozdě, než aby se úvěrová bublina v těchto zemích stačila vytvořit. Jak by se tedy hypoteticky vyvíjela česká ekonomika, kdybychom již měli euro? Záleží na tom, zda bychom je přijali brzy (jako například Španělsko - v tomto případě bychom patrně byli v pořádné kaši), nebo později. Pokud jde o zmíněné Slovensko, čas teprve ukáže, zda šlo o správné rozhodnutí, či nikoli. Zatím je brzo na hodnocení.
A jaká může být hloubka propadu? Propad průmyslové produkce je způsoben spíše propadem spotřebitelské poptávky než nedostupností úvěrů. Tzv. „credit crunch“ neboli zadrhnutí úvěrů je z velké části mediální bublina. Ve skutečnosti vzrostl objem úvěrů nefinančním podnikům v eurozóně meziročně o 8,2 procenta (v únoru 2009). To je samozřejmě pomalejší růst než například 12,8 procenta během „bublinového“ roku 2006, ale stále je to růst. Žádná úvěrová krize se nekoná.
Pokles spotřebitelské poptávky tedy není způsoben ani tak nedostatkem peněz, jako spíše všudypřítomným politicko-mediálním děsem. Politici vidí v recesi svoji příležitost, neboť až odezní, budou se chlubit, jak bravurně zvládli situaci. Jako kohout z jedné bajky, který věřil, že kokrháním přivolává slunce.
Média, zvláště bulvární, se v „krizi“ sadisticky vyžívají. Z jejich hlediska jde o vítané zpestření ve srovnání se skandály celebrit a tradiční černou kronikou. Veřejnost, denně masírovaná propagandou, pak uvěří, že krize skutečně je, omezí spotřebu - a ejhle, máme tu pokles spotřebitelské poptávky a recesi jako vyšitou.
Pavel Kohout
ekonomický analytik