Ve snahách současné vlády vrátit pod svou kontrolu komerční zdravotnická zařízení se zračí odvěké přesvědčení socialistů, že rozumné plánování zajišťuje občanům přístup ke zboží a službám lépe než jakási hloupá „neviditelná ruka trhu“. Dodnes se řídí logikou krejčíka Zápotockého, který asi také věřil tomu, že je-li šperkařství výhodnější než pekařina, všichni budou prodávat šperky, ne housky. Nemá smysl připomínat jim lidovou moudrost, že je-li soli málo, je sůl nad zlato. V základě jejich jednání je něco většího než jen neznalost lidové pohádky. Snahy státu zajistit rozhodující vliv na chod národního hospodářství a donutit soukromý sektor podřídit se úředníkům a politikům jsou podloženy určitou teorií a vyzkoušeny praxí. Ekonomika, v níž hlavní páky zůstávají v rukou státu, i když ceny jsou určovány konkurenčními tržními mechanismy, je nazývána tržním socialismem. V teorii je taková ekonomika stejně efektivní jako kapitalistická. Ale jen v teorii. V praxi se projevila jako naprostá utopie.
Již před sto lety přišel italský národohospodář Enrico Barone s myšlenkou, že účinný tržní socialismus je možný – stačí, aby stát přesně vypočítal funkce nabídky a poptávky a stanovil stejné ceny, jak by to udělal trh. Takoví velikáni jako Ludwig von Mises a Friedrich von Hayek poukázali na naprostou nerealističnost tohoto modelu: plánovací úřad v zásadě nemůže posbírat informaci nutnou pro řešení tohoto úkolu. Proto jedněch výrobků bude nutně nedostatek, zatímco jiných přebytek. Tato jasnozřivá předpověď ovšem stoupence tržního socialismu nepřesvědčila.
V roce 1936 polský ekonom Oskar Lange podal zevrubný popis modelu efektivního tržního socialismu. Langeův model nejenže si v ničem nezadal s tržní ekonomikou, ba naopak, předčil ji na hony. Stát se v tomto modelu dokázal vyhnout vzniku monopolů a napravit četné nedostatky trhu spojené s externáliemi a sociálními službami. Stát určoval pravidla chování podnikových vedení tak šikovně, že státní podniky měly přinejmenším stejnou výkonnost jako soukromé. Naštěstí tomu tak bylo jen v teorii.
Je to s podivem, ale ani zpomalení ekonomického růstu ve všech socialistických ekonomikách bez výjimky, včetně polotržních Maďarska a Jugoslávie, dokonce ani rozpad Sovětského svazu a RVHP nepřesvědčily stoupence myšlenky tržního socialismu o tom, že se jedná o zcela neživotný projekt. Diskuse o tom probíhala koncem 80. a začátkem 90. let. Mnozí odborníci z řad komunistických reformátorů měli za to, že tranzitivní období je vhodnou příležitostí k uskutečnění tržně-socialistického modelu v čisté podobě. Stačilo prý připustit tržní konkurenci a ponechat výrobní prostředky ve vlastnictví státu. V 90. letech naštěstí nejen rozčarované postkomunistické země, ale i ekonomové s tak rozdílnými názory jako Joseph Stieglitz a Andrej Schleifer odmítli spolknout tuto návnadu. Nositel Nobelovy ceny Stieglitz je nejvlivnějším propagátorem státního intervencionalismu, zatímco nejčastěji citovaný ekonom současného světa Schleifer je důsledným odpůrcem státního zasahování do hospodářství. Oba dva však svorně dospěli k názoru, že neúplnost informace o smlouvách a jiných tržních parametrech znemožňuje účinné řízení komerčních podniků v systému ve své podstatě socialistickém. Pouze soukromí majitelé se zájmem o zisk jsou schopni efektivně řídit podniky a vytvářet pro manažery adekvátní stimuly – jak bič, tak cukr.
Schleifer zároveň podrobil nemilosrdné kritice Langeovy klíčové teze o tom, že socialistický stát je schopen plnit své povinnosti vůči občanům a že politici jsou ve své podstatě altruisté, jimž jde především o společenské dobro. Zrušení těchto navýsost naivních předpokladů zcela ničí celou argumentační konstrukci tržního socialismu. Stát, který kontroluje hospodářství a působí de facto jako největší přírodní síla, nikdy neodolá pokušení využít svého vlivu také při tvorbě cen. Takový stát nikdy nebude provádět účinnou antimonopolní politiku k vlastní škodě. Proto je opravdu konkurenční a tržní prostředí v takovém státě z definice nemožné. Krom toho politici, ať už v demokratickém, nebo totalitním zřízení, nesledují především ekonomické, nýbrž politické cíle, které zpravidla se společenským blahobytem přímo nesouvisejí. Je třeba podotknout, že Schleifer si nedělal žádné iluze ohledně nezištnosti politiků v kapitalistickém zřízení – pouze konstatoval, že při tržním socialismu jsou možnosti politiků sledovat vlastní zájmy nesrovnatelně větší.
Stoupenci tržního socialismu na svou obhajobu často uvádějí příklad Číny a tvrdí, že čínské hospodářství jen kvete, aniž by byla uskutečněna rozsáhlá privatizace. Ostatně i oficiální dokumenty čínské komunistické strany popisují tamní ekonomický model jako „socialistickou tržní ekonomiku“. Ve skutečnosti však čínský příklad dokazuje něco zcela jiného. Původní plán reforem opravdu nepředpokládal privatizaci – avšak ta začala, a postupovala docela svižně, když zkrachovaly poslední naděje na vylepšení práce státních podniků. Podíl státních podniků na HDP země se za posledních třináct let snížil o dvě třetiny. O impozantní tempo růstu čínského hospodářství se zasluhuje vpodstatě jenom soukromý sektor včetně podniků s cizím kapitálem. Všechny výzkumy výkonnosti čínských podniků dosvědčují, že privatizace významně zvyšuje efektivitu. Zejména když kontrolní balík přechází do soukromého vlastnictví. Na druhé straně jsou na komoditním trhu zastoupeny pouze státní podniky, což vysvětluje jeho navýsost neuspokojivý stav. Uznávaný čínský ekonom Wu Tsin Lang charakterizuje čínský komoditní trh těmito slovy: „Je horší než kasino. V kasinu přece jen platí nějaká pravidla.“ To je vysvětlení specificky čínského paradoxu, kdy ekonomika bouřlivě roste, zatímco komoditní trh již mnoho let stagnuje.
Další klíčový problém tržního socialismu vězí v jeho neschopnosti zavádět inovace. Nové ideje se samozřejmě rodí nezávisle na ekonomickém modelu, avšak jejich dotažení a komercionalizace vyžaduje stimuly, které umí poskytnout jen soukromé vlastnictví. Dokonce i samotný Oskar Lange uznával, že přebujelá byrokratizace ničí socialismus a dusí inovační rozvoj. Zkušenosti posledních desetiletí ukazují, že v inovačních závodech tržní ekonomika vyhrává na celé čáře. Proto řeči o inovačním rozvoji a investicích do lidského faktoru zůstanou pouhými řečmi v ústech vlády, která s hlavou obrácenou do minulosti sní o socialismu s tržní tváří.
