Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Ještě ke šrotovnému

Pavel Kohout

blog.aktualne

Prezident Klaus vetoval šrotovné. Vetoval, a dobře udělal.

Šrotovné je evergreenem lobbistů a populisticky laděných politiků – což jsou v Evropě téměř všichni. Proto je šrotovné tak rozšířené. Neexistuje ovšem ani jeden ekonomický argument v jeho prospěch. Když sousední Německo udělá chybu, nemusíme ji nutně ze solidarity opakovat.

Ekonomická podstata šrotovného spočívá v tom, že stát vlastně vrací část daně z přidané hodnoty. Výše této vratky závisí na různých faktorech, zejména ceně vozu. Jde tedy o ekonomický ekvivalent snížení DPH, ovšem nikoli o fixní procentní sazbu, nýbrž o částku stanovenou dosti nesystematicky. Ze systémového hlediska by bylo správnější podpořit prodej automobilů snížením DPH, to však je z právních důvodů prakticky nemožné.

Po teoretické stránce ukázal nesmyslnost opatření typu „šrotovného“ již francouzský ekonom a publicista Frédéric Bastiat (1801-1850). V Bastiatově době samozřejmě nebyly automobily, ale agresivní zájmové skupiny průmyslníků ano. Ve svém eseji Co je vidět a co ne (Ce qu'on voit et ce qu'on ne voit pas) uvedl příběh o rozbitém výkladu.

Vypráví o výkladní skříni, kterou rozbije malý chlapec. Majitel obchodu zaplatí sklenáři šest franků za nové sklo. Sklenář si koupí chléb, čímž prospěje pekaři. Ten si dále koupí boty, což prospěje ševci, a tak dále. Nakonec se zdá, že malý výtržník je vlastně dobrodincem místní ekonomiky.

Je tedy rozbíjení oken veřejně prospěšné, protože pomáhá rozproudit koloběh peněz? Zastánci šrotovného by se svým povrchním způsobem uvažování museli nutně souhlasit. Stejně tak vulgární keynesiáni. Frédéric Bastiat ovšem varuje: „Stop! Vaše teorie je omezena na to, co je vidět; nebere v úvahu to, co vidět není.“

„Není vidět, že když náš obchodník utratil šest franků za jednu věc,“ pokračuje Bastiat, „nemůže tuto částku utratit na něco jiného. Není vidět, že kdyby nemusel nahradit rozbitý výklad, mohl by nahradit například své staré boty, anebo přidat další knihu do své knihovny.“

Znamená to, že nula od nuly pojde. Šrotovné prospěje zájmové skupině automobilek (navíc jen dočasně a krátkodobě), ale nikoli ekonomice jako celku. Státní dotace automobilkám by mohla být použita na cokoli jiného: na infrastrukturu, školství, anebo na snížení daní. Namísto toho ovšem zástupci automobilek požadují, aby česká vláda solidárně finančně podpořila německé, francouzské, korejské a další zahraniční akcionáře.

Proč má česká vláda podporovat tržby a zisky akcionářů automobilek? Navíc zahraničních automobilek? Ani ten nejdrzejší lobbista nedokáže tento argument odrazit. Namísto toho lobbisté vyprávějí legendy, jak automobilky dávají práci subdodavatelům a tím živí skoro celou českou ekonomiku.

Ano, na českých vývozech se automobilový průmysl podílí téměř pětinou a zhruba stejný podíl má na průmyslové výrobě. To ale není argument pro podporu automobilového průmyslu, nýbrž přesně naopak! O čem svědčí vysoký podíl automobilového průmyslu? O tom, že nejde o přirozený stav. Český automobilový průmysl byl vybudován v letech levných peněz, navíc byl ještě mocně dotován ze státního rozpočtu. Banky i státní instituce automobilkám a jejich subdodavatelům nadbíhaly.

Výsledkem je nepřirozeně zduřelá velikost tohoto sektoru v porovnání s normálním, rovnovážným stavem, jaký by existoval bez všech možných i nemožných investičních pobídek. V letech růstu málokdo kritizoval vládu, protože boom automobilového průmyslu přece vypadal tak pěkně: nezaměstnanost klesala, výroba rostla.

Málokdo si uvědomil, že šlo o nepřirozený růst pomocí umělých „hormonů“. Mezi oprávněné kritiky patřil i Miroslav Singer, viceguvernér ČNB v roce 2006: „Pokud by nastala vážná krize na tomto trhu, tak by to mohlo mít nepříjemné důsledky. Automobilový průmysl je vedle cestovního ruchu jedním ze dvou pilířů ekonomiky. A právě krize v cestovním ruchu po jedenáctém září 2001, kdy po celé tři roky byly hotely v Praze ve ztrátě, ukazuje na zranitelnost těchto pilířů.“

Přesto se i na vrcholu hospodářského růstu ozývaly pochybovačné hlasy. „Rekordní růst české ekonomiky na první pohled dává za pravdu vládě, která poskytuje miliardy na investiční pobídky zahraničním firmám. Je však taková politika skutečně prozíravá, nebo se naopak Česku vymstí třeba závislost na stále sílící automobilové výrobě?“ kladly si v březnu 2006 otázku Hospodářské noviny.

Odpověď tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Milana Urbana zněla jednoznačně: „Vůbec se toho nebojím, automobilový trh přece nepodléhá dramatickým krizím.“

Česká ekonomika je zranitelná, protože je příliš závislá na několika málo odvětvích. Řešením je ekonomiku přirozenou cestou diverzifikovat. Nikoli závislost ještě posilovat dalším umělým opatřením.

Ještě poznámka k Urbanovi: každý má právo se mýlit, dokonce i ministr průmyslu a obchodu. Urbanovi bych nevyčítal omyl, vždyť který ekonom, manažer nebo politik je neomylný? Co ovšem vyčítat lze, je víra ve vlastní neomylnost. Ekonom může mít silný názor na budoucnost toho či onoho odvětví, ale pouze špatný ekonom si nepřipustí pochybnosti. Stavět prosperitu národního hospodářství na cílené podpoře několika málo odvětví – jak laické, jak krátkozraké, jak velmi nezodpovědné.



Pavel Kohout
ekonomický analytik
 
  Přístupy: 224 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA