Dospěje teď ČSSD?

Bohumil Pečinka

Sociální demokraté se dožebrávají zbytků moci, tak jako kdysi ODS

Dnes se v Poslanecké sněmovně sejde nová sestava dvou set zákonodárců a pokusí se rozběhnout parlamentní stroj. Od všech aktérů to bude vyžadovat velkou dávku politického realismu. Od jedné strany však přece jenom větší - od sociální demokracie.

Nemá smysl tlačit ČSSD morálně ke zdi a požadovat po jejich poslancích ústupky, které by je mohly poškodit v očích jejích voličů. Ale chtít bychom mohli jednu věc - politickou dospělost. Jinak řečeno, přestat pořád fňukat, že jim někdo „sebral“ volební vítězství, popřípadě skončit se směšnou heroizací vlastní porážky v duchu slov mluvčí Orgoníkové, která napsala, že „sociální demokracie sice nevyhrála, ale nebyla také poražena“.

Před ČSSD jsou v podstatě dvě realistické varianty. Buďto dojednat model roku 1996, kdy ČSSD dostala předsedu Poslanecké sněmovny a všechny kontrolní funkce. Výměnou za to tolerovala menšinovou vládu ODS, KDU-ČSL a ODA.

Rozhodující bitvy se přitom odehrávaly na parlamentní půdě, kde ČSSD s tehdejší koalicí vedla jednání o každém důležitém zákonu. Na tomto modelu tehdy Zemanova sociální demokracie rozhodně neprodělala, a naopak se vyprofilovala jako hlavní opoziční síla, která o dva roky později zvítězila ve volbách. Druhou cestou je přistoupit na co nejbližší termín vypsání předčasných voleb. Ani to by nemuselo být pro ČSSD nevýhodné. Souběh voleb do Poslanecké sněmovny, obecních zastupitelstev a třetiny Senátu by natolik zvedl volební účast, že by to mohlo změnit mapu lokální politiky ve prospěch sociální demokracie. Pak je tu samozřejmě ještě další cesta - společně s komunisty dělat v parlamentu obstrukce vedoucí k nesestavení Poslanecké sněmovny, prodloužit život Paroubkovy vlády o několik měsíců a vládnout prostřednictvím různých vyhlášek. Tento neproduktivní politický postoj by vyvolal opětovné vzedmutí protiparoubkovské vlny, společenské napětí a definitivní diskreditaci jejího předsedy.

Co dnes můžeme po ČSSD také chtít, je, aby se nechovala jako vedení ODS po volbách v létě 2002. I když byli občanští demokraté poraženi, dožadovali se funkce předsedy Poslanecké sněmovny jen z titulu své porážky a jakési „rovnováhy sil“. V jednom článku jsem to označil za „dožebrávání se zbytků moci“.

V roce 2002 rovněž Vladimír Špidla otevřeně a nahlas Václavu Klausovi řekl, že s ním do žádné formy velké koalice nepůjde. Dnes je gard opačný a ČSSD v podstatě uvažuje jako kdysi ODS. Paroubkovo vedení sociální demokracie stále odmítá brát na vědomí, že sestavování dnešní trojkoaliční vlády je vedeno opravdovým zájmem každé ze tří stran. Namísto toho se ČSSD chová, jako kdyby to byla jen stínohra pro veřejnost, z jejíhož oparu se vynoří velká koalice.

Nevynoří, stejně jako se nevynořila v roce 2002.

Kromě části pražské ODS totiž velkokoaliční řešení odmítá šmahem celé širší vedení občanských demokratů. Směrovky na české politické cestě ukazují jen dvě možnosti: model 1996, nebo předčasné volby. Dojít se k nim dá různými způsoby a v různém čase. Přijmout tuto skutečnost je výrazem politické dospělosti.

***

Sociální demokraté by měli přestat pořád fňukat, že jim někdo „sebral“ volební vítězství, popřípadě skončit se směšnou heroizací vlastní porážky

Bohumil Pečinka