Soudci proti Klausovi

Bohumil Pečinka

Šéfové soudů a jejich zástupci jsou nyní prakticky neodvolatelní.
Úterní rozhodnutí Ústavního soudu, který zrušil některé části zákona o soudech a soudcích, předznamenává budoucí dramatické změny ve vztahu moci výkonné a soudní.

Už minulý Ústavní soud vyzval Poslaneckou sněmovnu, aby upravila odvolávání funkcionářů (předseda, místopředseda) všech typů soudů v České republice. Tento institut je dosud v rukou ministra spravedlnosti a soudci už léta usilují o vytvoření soudcovské rady, do jejíchž pravomocí by jmenování spadalo. Poslanci následně odmítli opravený návrh zákona s odůvodněním, že jmenování funkcionářů soudů ze strany ministra nijak nezasahuje do jejich profesní nezávislosti, protože je to pouhé jmenování do manažerského postu.

S tím vyjádřil nesouhlas Ústavní soud i ve svém novém složení. Většina jeho soudců se sjednotila na tom, že soudce není podřízený ministra, a proto by ho neměl ministr odvolávat. Rovněž uvedli, že status soudce a jeho případná funkce nejdou oddělit, protože šéfové soudů mohou i přes procesní nezávislost svých podřízených určitými úkony vstupovat do jejich práce. O odvolávání proto musí rozhodovat výhradně soudci.

Tento nález bude mít své bezprostřední důsledky. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud bezprostředně zrušil některé části zákona o soudech a soudcích, budou až do přijetí jeho novely šéfové soudů a jejich zástupci neodvolatelní. Podle střízlivých odhadů bude tato „soudcovská nirvána“ trvat minimálně rok a půl a může to výrazně zvýšit laxnost při správě a řízení soudů. Výrok ústavních soudců může také část Poslanecké sněmovny chápat jako malé vyhlášení války, což jistě nalezne odezvu v nové verzi soudcovského zákona. Je třeba říct, že poslanci jsou ve své ostražitosti vůči plné soudcovské samosprávě vedeni nespokojeností veřejnosti se stavem justice, který se ani po finančních a personálních injekcích nezměnil.

Lze předpokládat jejich tendenci vložit do zákona různé pojistky proti případné „zvůli“ soudců.

Nejspíš se budou snažit časově omezit dobu, na niž je někdo jmenován předsedou určitého soudu, přičemž dnes tento limit neexistuje.

Rozhodnutí ústavních soudců naznačuje, že odvolávání se má dít jen skrze kárný senát příslušného soudu. Je proto pravděpodobné, že na to politici zareagují dlouho diskutovaným návrhem, aby se institut kárných senátů otevřel i pro jiné právnické profese než jen pro soudce. Pokud dnes například odvolá ministr šéfa nějakého soudu pro jeho úřednickou nevýkonnost, přenesla by se tato praxe právě do kárných senátů.

Verdikt Ústavního soudu také předznamenal výsledek sporu mezi prezidentem republiky Václavem Klausem a předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou, kterou před několika měsíci odvolal z její funkce. Z výroku Ústavního soudu proto vyplývá, že prezident právo na odvolání neměl. Není jasné, jestli to doktorku Brožovou znovu instaluje do funkce, protože prezident jednal v dobré víře a přesně v duchu dosavadní interpretace příslušných zákonů a ústavy. Rozhodnutí o jejím dalším setrvání, které má padnout v příštích týdnech, proto bude rozhodnutím, jestli je možná retroaktivita práva. Závěr nemusí být tak jednoznačný. Ať tak či onak, nedávný výrok Ústavního soudu je svědectvím o pokračující silné emancipaci soudní moci v České republice.

Výrok ústavních soudců může část Sněmovny chápat jako malé vyhlášení války. To jistě nalezne odezvu v nové verzi soudcovského zákona.

Bohumil Pečinka