Nedohodli jsme se, že se dohodneme

Bohumil Pečinka

Revue Politika 9/2006

Hlavní charakteristikou povolebního vývoje je nekonsensuální chování současných politických garnitur. Další děje a zápletky jsou z tohoto základního faktu jen odvozeny. Tato nekonsensualita je přitom v moderních českých politických dějinách něčím zcela novým.

Základní politickou zvyklostí dosud bylo, že všechny krizové momenty byly řešeny dohodami vedení politických stran. Když začátkem dvacátých let těžce onemocněl československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, sešli se předsedové pěti rozhodujících stran v jeho předpokoji a domlouvali se, jak předejít vnitřním konfliktům v zemi v případě Masarykova skonu. Tam padlo ono slavné "dohodli jsme se, že se dohodneme". Zakrátko vznikla tzv. "Pětka", institut předsedů pěti politických stran, kde se řešily hlavní strategické otázky nové republiky. Nechme nyní stranou, že "Pětka" si později uchvátila část rozhodovacích pravomocí parlamentu, čímž degradovala práci zákonodárného sboru. Když zůstaneme jen u procesů jmenování a odvolávání vlád, vyplyne nám, že z osmnácti prvorepublikových vlád (z toho čtyři úřednické) každá předem dohodnutá vláda získala automaticky poslaneckou důvěru a naopak žádná nepadla kvůli vyslovení nedůvěry. Konsensualita při sestavování a nahrazování vlád se stala jedním z rysů české politické kultury.

Trend "předjednaných vlád" pokračoval i po listopadu 1989. Přestože politické elity byly v uplynulých sedmnácti letech často v horší povolební situaci, než je ta dnešní (federální volby 1992, české volby 1996), vždycky dokázali politici najít řešení. Když začátkem října 2006 nezískala Topolánkova vláda důvěru Poslanecké sněmovny, bylo to poprvé v novodobých dějinách, kdy vládní sestava šla do hlasování v dolní komoře bez dojednané většiny a podle předpokladu nezískala důvěru.

HRR NA PREZIDENTA
Prezident republiky sice udělal v povolebním vývoji některé chyby (například nepřijetí demise Paroubkovy vlády už v červnu 2006), ale ne ty, které mu většina politiků v současnosti vytýká. Základním protiprezidentským argumentem je, že v rychlém sledu nepověřil sestavením vlády politiky vítězných stran, čímž zpozdil celý proces formování kabinetu a případné vypsání předčasných voleb. V uvedeném tvrzení se skrývá nepochopení české "předjednávací" tradice.

Václav Klaus po volbách očekával, že formování vlády se bude vyvíjet v souladu s dosavadní zvyklostí "předjednaných vlád". Tak to také chápali rozhodující politici zprava i zleva. Dnešní kritika prezidenta za zdržování je pouze způsobem, jak odvést pozornost od nekonsensuality a vlastních tvůrčích nezdarů (koncept trojkoalice, projekt ČSSD, KDU-ČSL s podporou KSČM, Topolánkova menšinová vláda). Teprve pod vlivem těchto selhání se politici začali dovolávat procedury tří jmenování. Nesestavení vlády pět měsíců po volbách je proto primární chybou předsedů hlavních politických stran. Úloha prezidenta republiky je v tomto ohledu jen okrajová.

MYLNÉ STRATEGIE
Hlavním omylem povolebního vývoje bylo, že lídři hlavních politických stran si pozorně nepřečetli výsledky voleb. Navzdory patovému výsledku se naopak pustili do uskutečňování strategií, které si předsevzali před volbami. ODS se jala vytvářet trojkoalici se zelenými a lidovci a ČSSD se po určitém tápání přeorientovala na sestavení své menšinové vlády s podporou komunistů. A to všechno navzdory remízovému výsledku voleb, symbolizovanému číslicemi 100 a 100.

Kritičtější pochopitelně musíme být k ODS, která - v šachové terminologii - jako vítěz voleb táhla bílými kameny. Dodnes je obtížně pochopitelný svatý zápal Mirka Topolánka, Miroslava Kalouska a Martina Bursíka pro projekt trojkoalice. Během dvou týdnů podepsali koaliční smlouvu a během dalších týdnů pracovali na programu a struktuře vlády. Jejich entuziasmus byl tak nakažlivý, že i většina pozorovatelů politické scény začala propadat představě, že se vytvářejí základy skutečné vládní koalice. Navzdory tomu, že po dlouhé týdny se trojkoaliční politici nebyli schopni dohodnout s KSČM nebo ČSSD alespoň na odblokování činnosti Poslanecké sněmovny.

Když si pln záhadné trojkoaliční euforie přišel Mirek Topolánek k prezidentovi pro pověření k sestavení vlády, Václav Klaus se ho údajně suše zeptal: "Mirku, když neumíte skočit do výšky metr osmdesát, jak chcete proboha skočit dva dvacet?" Jinak řečeno, když se nedokážete dohodnout na zprovoznění Poslanecké sněmovny, jak chcete v téže sněmovně získat většinu pro vaši vládu? V části vedení ODS je tento prezidentův výrok dodnes vydáván za důkaz Klausovy nechuti jmenovat Topolánka předsedou vlády. Ve skutečnosti šlo o pragmatickou otázku, zda má předem dohodnutou většinu ve sněmovně. Ostatně i ustavení orgánů sněmovny za něj musel později odpracovat sám. To, že ho nepřímo tlačil do širší dohody s ČSSD, nesvědčí nutně o zájmu na vytvoření velké koalice, i když to není vyloučeno. Prezident pouze v souladu s dosavadní českou tradicí "předjednaných vlád" chtěl garance, zda má budoucí premiér stoprvní hlas. To, že ho Topolánek neměl ani v tomto, ani v dalším pokusu (menšinový kabinet s částí nestraníků), se ukázalo velmi záhy.

MODŘÍ PROTI ORANŽOVÝM
Jaká strategie by po volbách vedla - v souladu s dosavadní tradicí "předjednaných vlád" - k důvěře v Poslanecké sněmovně? Ludvík Vaculík kdysi napsal, že někteří lidé píšící do novin mají tendenci být v jedné věci dvakrát chytří a pokaždé s opačným názorem. Pouze abych dostál Vaculíkovu imperativu, budu citovat ze svého článku Sto ku stu, napsaného pro týdeník Reflex den po volbách: "Politici musí přestat myslet v zaběhaných stereotypech sestavování běžných vlád a dát veřejnosti lekci z politické fantazie. Kudy by se mohla ubírat? (…) Dnes se tedy víceméně hraje o to, aby cesta k předčasným volbám co nejméně poškodila českou ekonomiku a nedestabilizovala zemi. Jedním z řešení může být úřednická vláda stranických expertů, jíž se mohou účastnit tři nebo čtyři z nekomunistických parlamentních stran. (...) Varianta úřednické vlády má samozřejmě svou modifikaci v podobě vlád složených z politiků, kteří se rekrutují až z druhé stranické garnitury atd. Podstatné je, že výsledek sto ke stu nás nutí, abychom si přiznali, že před námi není celé volební období, a proto je nutné se otevřít novým variantám."

Za nezbytnou součást politické dohody jsem považoval právní garance, že po příštích volbách už podobný výsledek nebude možný. Mělo by tedy dojít ke změně volebního zákona a sladění zájmů pravice a levice v této věci. "Pokusme se naznačit jeden z mnoha směrů uvažování: sejdou se představitelé nekomunistických stran a shodnou se, že tedy nechtějí přímo přejít na většinový systém, ale hledat možnosti v rámci současného, poměrného." V následujícím článku s názvem Inspirací může být Itálie jsem přímo odkázal na situaci v Itálii, kde byl výsledek posledních voleb stejně remízový, ale levý střed dokázal sestavit vládu díky bonusu mandátů pro vítěze. "Tato specifická varianta poměrného systému také zajišťuje, že není ohrožena existence malých politických stran, což je vůdčí hledisko všech volebních nálezů Ústavního soudu v posledních letech."

Ironií je, že s podobným návrhem sice předseda ODS na Pražský hrad přišel, ale až po pěti měsících. Jeho pětibodový plán (zavést lichý počet poslanců, vláda technokratů, zákon o samorozpuštění sněmovny, návrat k poměrnější verzi volebního zákona doplněné o bonus mandátů pro vítěze, předčasné volby v průběhu roku 2007) byl přesně tím typem netradičního politického řešení, které si žádal remízový výsledek voleb. Jinak řečeno, nevyčlenit z dohody ČSSD, ale současně nejít s Paroubkem do klasické velké koalice a zároveň předejít opakování dnešní situace po příštích volbách. Bohužel tento model předložila ODS příliš pozdě, když už animozity mezi ODS a ČSSD dosáhly vrcholu a Jiří Paroubek dostal strach z předčasných voleb. Nevíme, jak by se vyvíjela politická situace, kdyby s pětibodovým plánem přišli občanští demokraté týden po volbách. Tedy v době, kdy Jiří Paroubek (společně s Milošem Zemanem) nahlas uvažoval o úřednické vládě a kdy mu průzkumy veřejného mínění dosud nenašeptávaly, že jeho popularita padá.

Někdo může oponovat, že předseda ČSSD se od první povolební chvíle soustřeďoval jen na svůj pověstný pokus sestavit menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů. V prvních povolebních týdnech se ale dají najít i jiná prohlášení. Faktem je, že jakákoli existence "předjednané vlády" musela být založena na minimální dohodě obou hlavních stran. Namísto toho se zuřivá předvolební atmosféra ve stylu modří proti oranžovým prolongovala a oba politické tábory se ještě vyhranily. Navíc ve chvíli, kdy Topolánkovo vedení ODS zjistilo, že jejich antiparoubkovská strategie je většinou české společnosti honorována (viz senátní a komunální volby ve větších městech), začali si jedni i druzí vlastně vyhovovat. Co by Topolánek byl bez Paroubka a v jistém smyslu i naopak?

Vidina "předjednané vlády" se zase zmenšila a pověření pro Jiřího Paroubka, aby sestavil svou vládu s podporou komunistů, se opět přiblížilo. Pokud se předsedovi sociální demokracie za pomoci přeběhlíků nakonec podaří sestavit menšinovou vládu, půjde o kabinet, jímž bude většina společnosti pohrdat. Lze také očekávat recidivu neproduktivního politického hněvu ve stylu boje proti opoziční smlouvě. Není pochyb, že to ODS v popularitě vynese ještě výš, na což se mnozí z Topolánkova vedení upřímně těší. Selhání z neschopnosti dosáhnout povolební dohody bude dokonale zamaskováno bojem proti paroubkismu. Ne že by si to tento politický styl nezasloužil. Pobyt aférami zraněného Jiřího Paroubka ve vládní Strakově akademii bude navíc znamenat další vlnu autoritářství, omezení individuálních svobod a zatížení veřejných financí. To už je ale zcela jiná kapitola, na jejímž začátku bude jako memento stát povolební "nedohoda na dohodě."

Bohumil Pečinka