Kdo nám zdražuje elektřinu?
Martin Říman
Profit, 27.06.2005
Bouřlivá reakce na informaci, že ceny elektřiny vzrostou během několika příštích let o 20 až 30 procent, se snesla v prvé řadě na hlavu firmy ČEZ. Za zmínku ovšem stojí také role "černého" vzadu, tedy státu. A ta rozhodně není malá. V posledních letech se jeho rozhodnutí podílejí na růstu ceny nemalou měrou.
Můžeme začít rozhodnutím bývalého ministra Grégra "znárodnit" a pod správu ČEZ poslat téměř všechny regionální distribuční firmy. Tím hned na počátku zlikvidoval právě v té době se rodící trh, který v prvním roce ušetřil firmám-odběratelům elektřiny odhadem půl až jednu miliardu korun. To se Grégrovi zřejmě nelíbilo.
Dalším krokem se stal regulační zákon. Ten sice nastavil mantinely pro podnikání v energetice, ale tak blízko sebe, že se v nich podnikat a hlavně soutěžit prakticky nedá. Pro ilustraci stačí uvést fakt, že energetická legislativa čítá 900 stran hustě psaného textu a každý, kdo by chtěl konkurovat firmě ČEZ při obchodování s elektřinou, musí uhradit správní poplatek sto tisíc korun!
Tyto aktivity ovlivňují cenu elektřiny nepřímo. Ale jsou tu i různé vládní "politiky", které mají přímý dopad. Na cenu tlačí samozřejmě směrem vzhůru.
Ukázkovým příkladem je zákon o tzv. obnovitelných zdrojích. Pomocí tohoto nástroje chce vláda podporovat výrobu elektřiny z nestandardních zdrojů. A protože tato výroba je podstatně, až několikanásobně dražší než z běžných surovin, musí ji někdo zaplatit. Nebude to státní rozpočet, jak by bylo logické, ale každý z nás v ceně elektřiny. Podle konzervativního odhadu by tyto náklady měly dosáhnout osmi miliard ročně, což v průměru znamená, že čtyřčlenné rodině zvednou účet za elektřinu o 3200 korun.
Dalším zdrojem růstu ceny bude v příštích letech i ekologická daňová reforma, ke které se Paroubkova vláda zavázala ve svém vládním prohlášení. Ve skutečnosti, tak jak ji prosazuje Unie a jak ji zřejmě hodlá převzít vláda, nejde o nic jiného, než o zavedení dalších spotřebních daní, už ne jenom na benzin, alkohol a cigarety, ale také na plyn, elektřinu a uhlí.
Vliv budou mít i další záměry této vlády, byť s výrobou proudu přímo nesouvisí. Typickým příkladem je přidávání lihu do pohonných hmot. I tento nápad je nekonkurenceschopný, a proto musí být různými mechanismy dotován. Cena benzinu bude samozřejmě tlačit i na růst ostatních energetických zdrojů.
Vyjmenované "politiky" lze obhajovat ve jménu různých cílů: ekologických, zemědělských, sociálních a dalších. Jenže každé lidské konání má své náklady. Tyto náklady jsou mnohdy těžko viditelné a ještě obtížněji kvantifikovatelné (už nikdo nikdy nespočítá, jaký vliv na cenu měl například Grégrův výše uvedený nápad). Můžeme si však být jisti, že přesto reálně existují.
