Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Projev prezidenta republiky k 15. výročí vzniku Ústavního soudu

Václav Klaus


Vážený pane předsedo, vážené paní soudkyně, vážení páni soudci, vážení vysocí ústavní činitelé, dámy a pánové,

děkuji za pozvání na dnešní slavnost. Je dobře, že máme zase jednou příležitost oslavit nějaké pozitivní výročí, neboť letos, v osmičkovém roce, máme samá vzpomínková setkání na tragické události našich dějin.

Sešli jsme se, abychom si připomněli 15. výročí vzniku Ústavního soudu České republiky a abychom se zamysleli nad jeho úkoly a posláním. Je to nesmírně potřebné zejména v dnešní době, která už není - v jistém slova smyslu přehlednější - érou radikální transformace naší země od komunismu k normální evropské demokracii, chvílí tolik potřebného zabezpečování základních občanských svobod, chvílí počátku napravování největších křivd spáchaných v době nesvobody, chvílí zajišťování fungování, paralelní existence a nezbytné autonomnosti různých subjektů veřejné sféry jako tomu bylo v roce 1993, kdy Ústavní soud vznikl.


Dnešní doba je světem postdemokracie a politické korektnosti, obdobím potlačování tradiční role parlamentního systému, momentem rozmazáváním hranic států a tím i jejich výsostné jurisdikce, érou pozitivních práv, antidiskriminace, mimořádného vzestupu relativních pozic právníků a soudců ve společnosti, okamžikem kvalitativně nové role lobismu při utváření veřejných rozhodnutí, atd. Neusiluji o popis naší současnosti, ale o připomenutí toho, že jsme v září 2008 jinde než v září roku 1993.

Mluvíme o patnácti letech našeho Ústavního soudu, ale historie našeho ústavního soudnictví sahá dále. Zde přítomní to jistě vědí, ale obecně je takřka neznámým faktem, že na institut ústavního soudu pamatoval ve svém druhém článku již uvozovací zákon k Ústavní listině Československé republiky z 29. února 1920, a že vlastní zákon o „ústavním soudě“ byl přijat 9. března téhož roku, tedy ani ne 14 dní po Ústavní listině samotné.


Zpravodajem k tomuto zákonu a jedním z jeho autorů byl jeden z nejvýznamnějších českých právníků, nejen poslanec, ale též několikanásobný děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity a její rektor, prof. František Weyr, spoluautor normativní teorie právní, onoho směru právního pozitivismu, který byl zde v Brně intenzivně rozvíjen a díky kterému se zdejší právnická fakulta stala světově proslulou. Je smutné, že dnes tento vysloveně moderní směr právní teorie není téměř vůbec aktivně zastáván, rozpracováván a aplikován a že stojí na okraji zájmu naší právnické obce. I to - podle mého názoru - přispívá k tápaní řady soudců mezi právem a politikou, resp. právem a spravedlností.

Zde přítomní jistě vědí i to, že měl prvorepublikový ústavní soud jen velmi omezenou pravomoc a že byl snad i proto - poté, co jeho prvním členům v roce 1931 vypršel mandát - znovu obsazen až v roce 1938, tedy těsně před okupací a vlastně již zbytečně.


Po 2. světové válce se u nás názory na ústavní soudnictví radikálně změnily. Ústava 9. května ve své důvodové zprávě obnovení ústavního soudu výslovně odmítla, stejně jako s ním spojený princip dělby moci mezi nejvyššími ústavními orgány. Psalo se v ní doslova toto: "Národní shromáždění se podle nové ústavy stává opravdu nejvyšším orgánem ve státě. Odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky stály nad Národním shromážděním. Máme na mysli především ústavní soud. Naše koncepce vychází z představy, že tyto tři orgány, t. j. parlament, president a vláda, mají spolupracovat jako orgány jednotné lidové moci, nikoli pracovat proti sobě jako představitelé nějakých zvláštních mocí." To je názor, který takto sice nyní už asi nikdo nezastává, ale jeho měkčí varianty mají své zastánce dodnes. Měli bychom připustit, že je hledání správné „dělby práce“ mezi nejvyššími ústavními orgány stejně naléhavé v současnosti jako bylo tehdy.


Specifickou etapou českého ústavního soudnictví bylo v roce 1968 založení hned tří ústavních soudů. Ústavní zákon o Československé federaci počítal s ústavním soudem československým, českým a slovenským. Skutečně zřízen nebyl ani jeden z nich, pro jejich fungování nebyly připraveny žádné prováděcí zákony, nikdy nebyl jmenován ani jeden ústavní soudce a dalších 20 let zůstaly tyto soudy jen na papíře. Ústavní soudnictví začalo skutečně fungovat až v roce 1992, kdy byl obnoven československý Ústavní soud. A ten byl brzy nahrazen soudem, jehož 15. výročí si dnes připomínáme.


Nikoli náhodou se vůbec první plenární rozhodnutí tohoto soudu týkalo otázky, jak se vyrovnávat s naší komunistickou minulostí. Toto téma se rozhodovací praxí soudu line jako červená nit: od výkladu restitučního zákonodárství, přes přezkum lustračních zákonů až po nedávno zkoumaný zákon o vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů. Ústavní soud však vyslovoval svůj názor i na věci zcela soudobé, mezi něž patřily mimo jiné vztah církve a státu, způsob financování politických stran, průběh voleb, problematika volebního zákonodárství, výše platu soudců, pravomoci prezidenta republiky vůči vládě a moci soudní, nakládání s majetkem státu, regulace nájemného i pracovněprávní vztahy. Ne vždy jsme s jeho rozhodnutím všichni souhlasili.


Není to překvapující. Ústavní soud nikdy nebyl a ani nebude orgánem čistě soudního typu. Otázky ústavnosti stojí ze všech právních otázek politice nejblíže. Od roku 1993 náš Parlament přijal 1424 zákonů a jejich novel, proti kterým bylo u Ústavního soudu podáno celkem 382 návrhů na jejich zrušení. Bylo vyhověno 86 z nich. Toto působení Ústavního soudu se někdy označuje výrokem, že se jedná o „negativního“ zákonodárce. V některých případech to ale vypadá tak, že se jedná o zákonodárce „náhradního“, resp. o specifickou třetí komoru Parlamentu. To nebylo záměrem tvůrců ústavy, mezi něž se jako tehdejší předseda vlády počítám.

Je pravdou, že by se Ústavní soud do této role nemusel dostávat, kdyby politici své různé porážky nepřeměňovali v právní bitvy a nezkoušeli již jednou prohrané střety znovu oživovat. Politici by měli mít na paměti, že ke vzájemnému zápolení existují jiná fóra a jiné prostředky, než jsou žaloby projednávané na půdě Ústavního soudu.


Na druhou stranu odpovědnost za tuto situaci nenesou jen politici. Nemohu souhlasit se způsobem myšlení některých právních teoretiků, kteří si myslí, že lidmi nejlépe povolanými k řízení státu jsou soudci, neboť ti jsou „nad věcí“, protože se nemusejí opakovaně ucházet o přízeň voličů a za tím účelem jim slibovat a následně plnit nebo neplnit takové věci, které správě věcí veřejných nemusí být ku prospěchu. To je velké téma pro naši dobu.


Chtěl bych zmínit ještě jednu věc. Kromě toho, že je u nás, stejně jako v jiných demokraciích, státní moc postavena na třech pilířích (legislativa, exekutiva, justice), z nichž každý má jinou specifickou roli při usilování o vyváženost schopnosti akce na straně jedné a jisté konzervativní opatrnosti a garance stability na straně druhé, máme podle naší ústavy každý z těchto pilířů zdvojen a to také s ohledem na právě tyto dva výše uvedené principy. Legislativa má Poslaneckou sněmovnu a Senát, exekutiva vládu a prezidenta, justice soudy a Ústavní soud (přičemž samozřejmě vím, že je toto rozdělení v případě moci soudní ještě poněkud složitější). První z dvojice má být pružnější, schopnější rychlé akce, druhý pak má zajišťovat ochranu před konjunkturálními vlivy, má spíše brzdit než „šlapat na plyn“, má úlohu konzervativnější. V tomto smyslu má role moje, tedy role prezidenta a role Vás, ústavních soudců, obdobné parametry.


Ústavní soud má bránit překotným změnám právního řádu, má odolávat legislativním smrštím, má třikrát, nebo ještě lépe pětkrát měřit, než dovolí do právního řádu zásadně říznout. Zdrojem jeho autority je ústava. Nemyslím tím však pouze ústavní vymezení pravomocí, neboť v tom jsou na tom všechny ústavní instituce stejně. Myslím tím ústavu jako kotvu české právní soustavy. Kotvy, jejíž odolnost proti překotným změnám je dána pojistkou ústavní většiny.


Kritériem pro Ústavní soud je tedy ústava. Její dikce, ne její duch či jádro, jak bývá leckdy módou říkat. Ústava je samozřejmě lidským výtvorem. Nevisí ve vzduchoprázdnu a nespadla z něho. Je odrazem společenské a politické reality okamžiku svého vzniku. Je velmi konkrétním, přesně vymezeným dokumentem. Hlavním úkolem Ústavního soudu je tento jeden lidský výtvor porovnávat s jinými lidskými výtvory, s běžnými zákony. Nejsem si jist, že je tomu vždy tak. Stává se - viděno zvnějšku - že ústavní soudci nesrovnávají jeden konkrétní lidský výtvor s druhým, ale jeden lidský výtvor se svou vlastní představou ideálu.


Snad za to může i dikce slibu, který každý z Vás skládal. Připomenu jeho znění: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně“. Z této dikce jakoby plynulo vztahování se k čemusi univerzálnějšímu a obecnějšímu než je konkrétní ústava, sepsaná v konkrétním roce konkrétními lidmi a schválená konkrétním parlamentem. To otevírá prostor k účelovým a subjektivistickým přístupům. Kdyby bylo po mém, tak bych odkaz na jakési, vně naší reality ležící ideální přirozené právo z Vašeho slibu vypustil. Pokud pod tímto obratem nemyslíme pouhý zdravý rozum.


Většinu z Vás jsem pro výkon Vašich funkcí vybral a spolu se Senátem Parlamentu České republiky jsme ve Vás vložili důvěru. I přes výsledky kompetenčního sporu, jehož podstatou bylo řešení vztahu mezi mocí výkonnou, prezidentem republiky a mocí soudní, se kterými se nemohu smířit, svůj celkový názor neměním a tvrdím, že Ústavní soud v tomto svém složení na významném počtu svých rozhodnutí prokázal, že si své čelné místo v životě republiky zaslouží.

Dovolte mi vyjádřit své přesvědčení, že si asi nemůžeme přát víc, než aby Ústavní soud i v příštích letech houževnatě a systematicky využíval nabízených příležitostí, aby zvětšoval prostor svobody, jímž jsme byli obdařeni, a aby zároveň fungoval jako bdělý, opatrný a pečlivý korektor, který tu a tam dokáže soukolí státní moci pomoci od občasného, lehkého zaskřípání. Děkuji Vám za pozornost.



Václav Klaus
Prezident České republiky
Čestný předseda ODS
Osobní stránky
 
  Přístupy: 19722 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA