V souvislosti s kavkazským válečným konfliktem mnohým vadí údajná nedostatečná akceschopnost EU. Co je to za Unii, říkají, když není schopna formulovat a účinně vymáhat své jasné, pevné stanovisko? Taková úvaha pak často končí kategorickým požadavkem na urychlené přijetí tzv. Lisabonské smlouvy, která má údajné nedostatky společné zahraniční politiky EU odstranit a vybavit Unii silným zahraničněpolitickým vedením.
Zkusme si ale nejprve položit otázku: budou skutečně posíleny zájmy občanů České republiky tím, že EU, jíž je ČR součástí, získá v oblasti zahraniční politiky na úkor svých členských států více pravomocí? Jsou české zájmy v takto dostatečném souladu se zájmy velkých evropských zemí, jejichž zájmy (jak ostatně vidíme) mají největší pravděpodobnost stát se v případě vzniku politické unie oficiálním zájmem EU? Může být dnešní zakavkazský konflikt skutečně vhodným argumentem pro posilování nadnárodních kompetencí Unie v oblasti zahraniční politiky?
První cestou pro nalézání společného zahraničněpolitického stanoviska EU je ve všech obdobných případech poctivé nalézání společného postupu. Znamená to -v rámci stávajících pravidel- společně hledat nejvyššího společného jmenovatele jednotlivých, odlišujících se postojů a argumentů. Tato cesta není ani jednoduchá, ani vnějškově efektní, je však jako jediná poctivá: nevede k předstírání neexistujících konsensů, a vyloučením megalomanských cílů snižuje riziko blamáže.
Druhou cestou je spoléhání se na změnu pravidel a prosazování silových řešení: přehlasovávání menších většími a budování nových institucí. Lisabonská smlouva tak v této oblasti především zakládala institut tzv. evropského prezidenta a evropského ministra zahraničních věcí a dále posilovala společnou zahraniční politiku EU.
Jednota či jednotný názor členských zemí EU ale přece nevznikne tím způsobem, že se existující zřetelná, přirozená divergence zájmů a stanovisek jednotlivých evropských zemí potlačí, přikryje, zastřeší či zamaskuje novými institucemi - stálým předsedou Rady EU voleným na 2,5 roku (tzv. „evropským prezidentem“) a tzv. „vysokým představitelem Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku,“ všude vnímaným jako ministrem zahraničních věcí státu Evropská unie.
Ten má mít pravomoci prakticky identické s ministrem zahraničních věcí běžného státu: „vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie. Přispívá svými návrhy k jejímu vytváření a provádí ji jako zmocněnec Rady. Předsedá Radě pro zahraniční věci. Je jedním z místopředsedů Komise. Zajišťuje soudržnost vnější činnosti Unie. Zastupuje Unii v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jménem Unie vede politický dialog se třetími stranami a vyjadřuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích.“
Použití těchto nových institucí by totiž vedlo ke kvazijednotě založené na vnější moci úředních „sjednocovatelů,“ odvozené od formálních atributů jimi zastávané funkce. V rámci EU by pak ale nutně šlo o „glajchšaltizující“ funkcionáře, kteří by vytvářeli zahraniční politiku EU silově svou vnější mocí, tedy úředně a na základě přehlížení existujících odlišností.
V tomto případě by sice nešlo o vnější moc ozbrojenou, ale „jen“ institucionální. Špatně je ale obojí: systémy či uskupení založené na vnější moci (a potlačení odlišností) jsou nesvobodné, neefektivní a vneposledku také nestabilní. Bývalé země Sovětského svazu o tom jistě vědí své. A brzy se ukáže, jak budou k tomuto poznání dospívat členské země EU.
Ti, kteří dnes rádi vydávají své zájmy za zájmy evropské, by tak v případě přijetí Lisabonské smlouvy mohli mnohem častěji činit i zcela oficiálně, podle nových pravidel primárního práva Evropské unie a z toho vyplývajících mezinárodněprávních důsledků.