Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Přepis pořadu za který má A. Cibulka zákaz moderovat

Přepis pořadu

Pro čtenáře vlastnoručně přepsal Jan Schwippel

AC: Host do domu. A teď mezi osmou a devátou se společně dozvíme, jak vidí dění kolem sebe Yvonne Přenosilová. Hezké ráno přeji.

YP
: Dobré ráno přeji taktéž.

AC
: To jsem to vzal šmahem dneska…

YP
: Ano, to jste to vzal teda vopravdu hopem. Mě už bude zajímat spíš ten infarkt.

AC:
Ale u Vás bych spíš počítal ty problémy se syny, i když tohle je velmi specifický problém, za chvilku se na něj podíváme. Co je u Vás nového?

YP
: Jsem ráda, že žiju. Pravda je, že se říkalo, když ráno roztáhneš ruce a netrefíš se, tak už seš v rakvi. Já lezu teda z té postýlky jako z rakve vždycky s takovým tím pocitem „proboha, co mě zase čeká, co se na mě chystá“. Čili žádná velká radost není, ale vím, že musím do banky a zaplatit synkovi.

AC
: jo? Tak to je hezká zase taková starost.

YP
: To je úžasná povinnost.

AC:
Za co mu platíte?


YP
: Za to, že jsem ho porodila… (směje se) za trest.

AC:
To je povinnost všech matek? To musím říct mamince svojí.

YP
: Takovejch těch blběnek jako jsem já ano. Já jsem se dokonce i ptala, protože chlapec to má vystupňovaný, nejdřív je „jak se ti daří milá maminko, už jsem o tobě dlouho neslyšel“. A to vím, co bude následovat. To je „já už nemám na jídlo“ a pak přijde „spáchám sebevraždu“. Tak jsem zavolala pana doktora Cimickýho, to snad smím říct, a říkám „hele ty který jako vyhrožujou sebevraždou, udělaj to nebo ne?“ A Honza řikal: hele - voni to udělaj nebo ne. Což je odpověď od fundovaného psychologa, teda psychiatra… (směje se)
Ale moje maminka, ta to měla v popisu práce, ta se věšela každou neděli na šňůře, která měla asi půl metru a kolem ní pobíhal psík. A táta mě vždycky vo víkendu vzbudil a říkal: „hele, máma zase visí, prosím tě, už si s ní nějak poraď.“ (směje se).

Kde se otec rozčilil, bylo když maminka z přízemního patra skákala z okna, a vstoupila mu do kytek, který se mu konečně podařily, do tulipánů, a všechny mu je pošlapala, tak to se otec tedy naštval. Ale von to má možná v genech.

AC:
Jo aha, že ... že tak jako zavyhrožuje?

YP
: Že vyhrožuje, ale já si myslím, že vyhrožování může jít vod A do B, ale do C už, to už je trošku moc a můj synek má to poslední písmenko v abecedě.

AC:
Jasně, no, tak k tomu se možná za chvíli vrátíme, protože toho se týká i příběh, který dorazil na naší adresu a který budeme s odbornicí psycholožkou řešit po deváté, ale bude mě zajímat i Váš názor. Těch témat máme mnohem víc, snažil jsem se opět, abychom to vzali tak trochu s nadhledem, to dění kolem nás, protože opět to konstatujeme vždycky.

YP
: Vážně nemůžeme brát nic.


AC:
Ty smutné zprávy můžeme aspoň vesele okomentovat. Dobrá zpráva určitě je, a tím taky budeme za chvíli začínat, že zlevnili kávu, čaj, čokoládu. Dáte si kávu?

YP
: To jsi mě uklidnil. Ta čekuláda, ta mě moc nebere, a co to bylo to třetí?

AC:
Čaj.

YP
: No tak ten piju, ano, zelený čaj, protože jsem se někde dočetla, že to je velice zdravé, já tomu moc nevěřím, ale piju ho přesto.

AC:
No vidíte, a teď bude ještě levnější. I o tom tady u nás v „jaktovidické“ dnešní hodince. Posloucháte Český rozhlas 2-Praha a u mikrofonu je Aleš Cibulka.
Posloucháte Český rozhlas 2 - Praha, Host do domu, jak to vidí Yvonne Přenosilová. Tak mě napadá aktuálně po téhle písničce, znali jste se s Petrem Novákem?


YP
: My jsme se znali ještě před mou emigrací. Ten člověk byl úžasnej svým charismatem. Jak jsem Vám říkala, když zněla ještě písnička, že se vždycky držel půl tónu pod písničkou - to vůbec nevadilo. Ty písničky byly úžasný, kouzelný, a já si vzpomínám, že po mém návratu, když začala tady Svobodná Evropa, tak byl mým hostem, eště s Karlem Kahovcem, George and Beethovens. A von už byl teda sušinka nevídanej, on měl všechny choroby světa a nejed’ a živil se nějak - nějakou intravenózní záležitostí. Nicméně on potom natočil tu desku, která vyšla, proto jsem ho pozvala. Byly to jeho staré písničky, ale znovu natočené, kde intonoval, a už to nebylo vono. To nebylo prostě vono! A krátce poté zemřel. Jeho paní, kterou jsem poznala posléze tedy, v těch devadesátých letech, údajně to byla strašně krásná žena, já už jsem jí viděla v takovém trošku zuboženějším stavu, tak ta zemřela taky minulý rok. Bylo mi líto obou, protože to byli úžasní lidé, ale - co dokáže alkohol s člověkem.


AC:
Já se vrátím k tématu, které už jsme nakousli před malou chvílí a je to vlastně téma, které budeme probírat po deváté hodině v rubrice „Váš příběh“, do které přicházejí příběhy našich posluchačů. Ten dnešní, nebudu ho vyprávět celý, protože ten dopis si přečteme po deváté. Je o tom, že dva manželé, kteří jsou spolu dvacet let, mají patnáctiletého syna, který byl vždycky bezproblémový, třídní premiant...

YP:
Co dělali těch pět let předtím?

AC:
Těch pět let předtím? Já nevím, třeba mají ještě dceru. Ale o tom se tam nezmiňují. Ale mají takový problém, prostě začali zjišťovat, že se jim ztrácejí peníze, potom zjistili, že už i z peněženky, a nakonec prý začal i rozprodávat i věci. Bohužel se jim nedaří zjistit, kam ty peníze jdou, na co je potřebuje, jestli bere drogy, hraje automaty anebo jestli má dívku, které kupuje drahé dárky.

YP
: O dívce to nebude ….


AC:
Vy jako maminka, a víme to, taky máte problémy se svým synem - dá se poradit něco v takové situaci, nebo u Vás to nikdy nedospělo tak daleko?

YP
: Já končím se svými radami, protože moje dítě naštěstí není závislé ani na automatech ani na alkoholu ani na drogách.

AC:
Kde máte tu jistotu, že do toho nespadne někdy?


YP
: Už je na to pozdě. Je mu šestadvacet a to už do toho nepadne. To je ta pubertální doba, jak píše Váš pisatel či pisatelka. Patnáct let - tam jsou velice náchylní k tomu, aby začali brát drogy, aby byli „in“. Ale pravdou je, že prostě máma - samoživitelka, jak jsem vlastně byla po celý svůj život, na co já jsem se vdávala, to nevím… Fakt je ten, že v Německu je taková krizová situace, to víme všichni, že není práce, nezaměstnanost vysoká, a takže maminka podporuje synka v Německu, což je trošku absurdní. Většinou to bylo obráceně, že když někdo emigroval, tak posílal mamince do Prahy nějaké peníze nebo do České republiky, tehdy Československa.
Dneska je to obráceně, ač mi říkají přátelé „nedělej to“, tak já prostě ho budu živit, dokud budu moct. Dokud si nenajde práci, řekněme takhle.


AC:
Když to tedy rozšíříme, ten Váš příběh, a to je možná problém nejen Váš, ale určitě se najde víc posluchačů, kteří s podobnou věcí zápasí… vlastně to vydírání. kdy dítě po rodičích tohle požaduje a kdy rodiče nejsou ochotný to dál dělat, a přijdou k těm výhrůžkám, což určitě musí platit na rodiče, protože přece jenom řeknete si...

YP
: Já nespím, když mu nezaplatím, a já nespím - vzteky - když mu zaplatím. Takže ono to přijde nastejno. Měsíc od měsíce mám vod něj pokoj, takže se neptá, jak se mi daří, protože to vím, že je odrazový můstek k tomu, že se dospěje až k tomu, k těm výhrůžkám. Ale to, že někteří lidé hovoří stále o nějakém ukončení života, já to na svý bedra nevemu. Teďko trošku mrská už zadkem, musím říct a snaží se, leč, to musím znovu opakovat, v tom Německu to není až taková legrace.


AC:
My vlastně můžeme přejít, a to s tím souvisí téma naší hovorny a vlastně celého našeho vysílání v hovorně - já se budu ptát posluchačů, zda se domnívají, že je výhodnější pracovat u tuzemského nebo u zahraničního zaměstnavatele. Nedávno jsme si tu povídali o tom, jestli my Češi jsme ochotni jezdit do zahraničí. V tom Německu asi asi najít práci i pro Čecha je problém.

YP
: No tak oni to odmítají, Německo, Rakousko a myslím, že ještě nějaká země odmítá… dnes ráno, protože vstávám opravdu se slípkou… jsem se dívala na zprávy a tam bylo řečeno, že Francie přijímá nové země, které se dostaly do Evropské unie. Ale, když se podíváte, co se děje ve francouzských ulicích, kde ti nezaměstnaní pálí barikády a teď tam přijde ještě nějaký Čech … No tak to ho utlučou pytlem s bramborama, protože ten jim eště bere i to málo, co oni žádají.

Já si nemyslím … mě trošku štvou, abych pravdu řekla, určité agentury, které vábí naše studenty nebo absolventy, aby se dostavili do těchto zemí. Ono to není tak až jednoduché, protože všechny ty země dneska jsou v krizi. To už není jak to bývalo. Prostě bohatá Amerika, začínáš v nějaké hospodě, meješ talíře a dostaneš se k tomu, aby si byl šéfem nějaké velké banky.
Já si myslím, že tahleta kariéra, bohužel, v momentální době už není. Ty zůstaneš u těch talířů. Čili pakliže nějaká agentura slibuje mladým absolventům, že když se dostanou do Německa, kam se nedostanou teda, ale dejme tomu do té Francie nebo do Irska, kde přijímají, tak oni musejí vopravdu trošku slevit.

To znamená, první předpoklad je umět jazyk. Pakliže neumíte jazyk, tak je to už bída bídoucí. A že třeba budou tři roky mýt ty talíře, to jim nikdo neřekne. A myslím, že to je falešná naděje, kterou vštěpují našim mladým absolventům, kteří si myslí, že se hned dostanou na nějaké vysoké posty. A vzhledem k tomu, že mají třeba Karlovu univerzitu, že - vo tom myslím že v Irsku ani nevědí, že existuje - že jim to příliš nepomůže, a je to zbytečné vymývání mozků.

AC:
No a jak je to naopak, máte šanci nebo znáte, jaká je dejme tomu, německá mládež, němečtí mladí lidé. Mluví se o tom, že Češi nechtějí moc chodit za prací, nejen do jiného města, na druhý konec republiky, ale do ciziny už vůbec ne, moc toho nevyužíváme.. Co Němci … jsou ochotni jít třeba jinam do Unie? Neříkám třeba do Česka, že by šli pracovat?


YP
: Oni musí. Musí vzít v potaz ve vlastní zemi, že budou dnes a denně jezdit sto kilometrů tam a sto kilometrů zpátky. Protože to, že budou v oblasti kde žijí nacházet práci, to už dneska není. Oni musí vzít i to riziko na sebe, že prostě budou jezdit buďto nějakým vlakem či autem, budou si to platit sami. Ta úroveň vopravdu spadla, žel bohu. Čili sto kilometrů není už žádná otázka. A to je teda setsakra hodně.

AC:
Čili člověk může být rád, když tu práci sežene, je luxus vybírat si, že to bude třeba vůbec v místě bydliště nebo třeba v oboru, který dělám. I tam musí člověk slevit.

YP: Nebo i to, že slevíte ze svých požadavků a akademik půjde třeba dělat účetního.

AC:
Teď jsme ale vážní, že jo … já jsem říkal, že to vezmeme tak nadlehčeně ... tak za chvíli něco veselého, třeba předvolební kampaň.

YP
: (směje se) tak to jsme se dostali daleko.


AC
: Český rozhlas 2 Praha, to je stanice, kterou právě posloucháte, v pátečním Hostovi do domu „Jak to vidí Yvonne Přenosilová“. Opravdu jsem říkal něco veselejšího, myslel jsem to vážně. Volby se blíží a politikové jsou teď tak štědří, tak milí, tak štědří … pořád něco rozdávají. Tady mám teď dva články, které mě pobavily.
Sociální demokracie ve středu obsadila halu pražského Masarykova nádraží, kde v rámci předvolební kampaně rozdávala kolemjdoucím bochníky chleba s nápisem „ČSSD“, oranžové růže a plyšové lvíčky. Volební lídr ČSSD Jiří Paroubek se během akce soustředil především na varování občanů před vládou ODS, která by, podle něj, přinesla jen zdražování a chudobu. To je hezké, já myslím, že by mohli tímhletím způsobem rozdávat pecny chleba nejenom před volbama.

YP: No já si myslím, že kdyby pan premiér Paroubek šel na Hlavní nádraží, tak by ho tam asi ty bezdomovci asi utloukli tím chlebem.

AC:
Taky mě překvapilo, že šel na Masarykovo nádraží…


YP:
Protože je menší. Tam je těch bezdomovců asi méně. Ale pravdou je, že já nemám ráda takovýto „když nejsi se mnou, tak jsi proti mně“. Každá partaj by měla mít svoje nějaké krédo a mělo by se to dodržovat a hlavně by si neměly jít tak po krku, protože to voliče naprosto znejistí. Když pan Paroubek řekne, že tohleto je blbec, nebo že ... jo - on trošičku má i tu gestikulaci trošičku pana duceho, Mussoliniho, ale nechci mu říkat, jak skončil pan Mussolini.
Ale pravda je, že dneska už tyto doby nevládnou, ale pan Paroubek může přijít velice rychle o svůj post. Však jsme to viděli u jeho předchůdce, který se údajně zase vrací na půdu ČSSD.
Nicméně rozdávat někde chléb, to už dneska vopravdu nikoho nebere.


AC:
No ale tak asi je zřejmě zjištěno, že leckterý volič, který není rozhodnutý... Pojďme dál, samozřejmě, abychom nemluvili jenom o jedné straně. Dnes bude hodně veselo u nás v Praze 9, přijďte se podívat. Předseda ODS Mirek Topolánek bere předvolební boj s humorem - to už opět cituji z novin - v pátek, tedy dnes, bude zametat u stanice pražského metra Vysočanská. Prohrál totiž sázku, kterou udělal, když tam byl před několika dny na návštěvě a musí právě dnes u pražské stanice OSN zametat.

YP
: Už je tam? Že bychom se šli mrknout.

AC:
Já nevím, jestli už je tam. Ráno jsem šel kolem a ještě nebylo uklizeno. Ale já jsem šel hodně brzo.


YP
: (směje se) Já myslím, že bude uklízet tak od devíti, až my dva tady skončíme. Ale možná, že by to stálo za pohled, protože to je hora chlapa, a když tam s tím smetákem, teď je otázka jaký smeták bude mít, když tam trochu pouklidí, tak jistě to je docela dobrý. Když prohraju sázku, tak tu dodržím a když prohraju volby, tak se skryju a čekám a počítám s tím, že moje kampaň asi asi nebyla ta pravá. Uvidíme.

AC:
Mě na tom právě zajímá to, co všechno je politik před volbami ochoten udělat. Tak samozřejmě to, že se zúčastňuje předvolebních debat, že nějakým způsobem zpřístupňuje volební program té které strany, tak s tím se asi počítá. Ale jde mi o to, jestli jsou třeba nějaké týmy odborníků, které řeknou: „Ty jsi takový nepřístupný, tak vyraž do ulic a začni tam rozdávat nafukovací balonky a propisky“. Jestli v těch volbách se někdy nerozhodujeme podle toho „Dostal jsem ten pecen chleba, tak jim tam dám ten hlas…“.

YP
: Tak mu tam tomu Paroubkovi dám ten papír …


AC
: Ale tak asi k té volební kampani to patří, mnohem větší show je volba amerického prezidenta, tam už to k tomu patří.

YP
: Je to větší show. Jak jsem se dočetla, tak pan prezident byl u Arnolda Schwarzeneggera. To by mě docela zajímalo, kdybych byla malá muška na okně, o čem ty dva si povídali. Umíte si to představit?

AC
: No tak já nevím, třeba probírali jeho filmy…

YP
: Anebo že by pan prezident chodil do posilovny? (směje se)

AC
: Třeba. Jak vy vnímáte předvolební boj. Vy jste řekla, že přiostřuje, kritici často říkají, že ta předvolební kampaň, která probíhá, je hodně ostrá. Já už se neorientuju v těch billboardech, já už nevím, který ten billboard ta strana zaplatila a který jí propaguje a který je ten zesměšňující, který zaplatila ta jiná strana. Teď ty šipky jednou nahoru jednou dolu, jednou doleva, jednou doprava.


YP
: Já si myslím, že většina z nás má jasno. Teď se do těch zajetých partají dostala Strana zelených, kde nesmírně charismatický mladý pán vypráví o tom, jak zvelebí tuto zem. Já myslím, že on má k těm zelenejm asi takovej vztah jako já k těm svým kytkám, já jsem dosud zahubila všechny, který jsem měla… Ale ne tím, že bych se o ně nestarala… já prostě se vo ně starám asi blbě. Ale pravda je, že mám jedinou květinu, která dnes pude do popelnice.

Nicméně já nemám ráda, když někdo utvoří nějakou novou stranu, kde byla prostě díra, tam to ještě nebylo. Znám Stranu zelených, kam se uchýlili všichni revolucionáři němečtí z roku šedesát osm, který mlátili policajty flaškama po hlavě. Mimochodem i bývalý ministr zahraničí byl dokonce vyfocen v té době a prošlo to tiskem a… jako kdyby se nestalo. A najednou je Strana zelených. A jim je ta příroda, nechci říct všem, ale jim je ta příroda zrovna tak ukradená jako nějakému vorvaňovi. Jemu je to jedno, když má svůj prostor, tak se tam cítí dobře. Strana zelených to je taková, smím-li použít v tuhle ranní hodinu, impotentní partaj. Oni mají taková hesla, která jsou samozřejmě všeobjímající, každý má rád stromečky, každý má rád přírodu, ale na tom nelze stavět politickou kariéru.


AC:
Čím, nechci se ptát, čím si Vás politik dokáže získat, ale čím si Vás dokáže naprosto znechutit, byť byste byla jeho příznivkyní. Co prostě politik nemůže udělat, protože si ztratí přízeň Vás jako voličky, a neptám se teď na konkrétní jména politiků.

YP: Když podpásově napadá kolegy z jiných stran.

AC:
Byť by to byl kdokoli. A co u Vás rozhoduje, jestli půjdete k volbám, koho budete volit...


YP
: Já vždycky chodím k volbám, to musím přiznat a moje orientace je myslím dost jasná. Ale ne nadarmo jsem byla jednadvacet let v emigraci… Ale pravda je, že dneska se rozhodovat je poněkud obtížnější. Protože český národ chce mít vůdce. A vůdce není ani v jedné straně - takový ten rasantní. Pan Paroubek, jak říkám, si trošku hraje na Mussoliniho, ale to mu, myslím, spíše uškodilo, než aby mu to přidalo. Jsou tací, kteří ho budou volit za to, že se s nikým nehrabe, že si s nikým nehraje, že nazývá věci správnými slovy, ale to jsou ty hospodský kecy … a pak když se jde k volbám, tak voni jedou na chatu.

AC:
Dokážete tohle pochopit nebo argument člověka, který řekne, že už je politikou tak znechucen, že k volbám nepůjde a že stejně je to k ničemu?


YP
: Všichni jsou znechuceni, ano. Mně se moc líbila Paroubkova výpověď, že všichni jednohlasně - a to už mě začalo mrazit - jednohlasně odsouhlasili odchod tří svých členů. A potom odsoudil zase ty - vyhazovem - kteří, v jistém kraji, ne jednohlasně odsoudili odchod jednoho z těch politiků, opět nebudu jmenovat. Nicméně to „jednohlasné“, to mě tak připomíná doby minulé, že je z toho člověku až zle.

AC:
Každopádně dneska až dopovídáme, jestli na mě počkáte do dvanácté hodiny polední, až skončí Host do domu, můžeme ject se podívat na Prahu 9...

YP
: jestli zametá.

AC
: Tak. A můžem to vzít přes Masarykovo nádraží, jestli tam nezbyly nějaké pecny.
Český rozhlas 2 - Praha, to je stanice, kterou právě posloucháte, jak vidí volební kampaň kolem sebe Yvonne Přenosilová.
Šest minutek po půl deváté…

Jak bývá naším zvykem, tak do našeho společného povídání vždycky vybíráme nějaké takové zajímavosti, které kolem mě prošly, abychom se nezabývali jen těmi vážnými tématy.
Ta předvolební kampaň využívá opravdu všech možných způsobů, rozhlas, televize, billboardy, plakáty, ale u nás jsou zcela nevyužité ovce.

YP
: Jakže? Jako národ?


AC:
Ne (směje se) - až takovou metaforu bych si nedovolil. Ovce, jako opravdu zvířátka, jako ovce. Nejmenovaná britská charitativní organizace využívala pro svou reklamu v Nizozemsku ovce. Proti kampani, jejímž prostřednictvím si charita opatřovala finance se však postavil starosta v tom městě, kde ty ovečky se pásly. Kampaň tak museli zastavit. ¨“Zákon zakazuje reklamu u silnic, ať už je na dřevěných panelech, ovcích nebo dinosaurech“, prohlásil mluvčí starosty. Dokonce starosta rozhodl, že za porušení zákona musí ta organizace zaplatit vysokou pokutu a musí zaplatit i farmář, který k tomuto účelu propůjčil zvířata. O co jde, prostě o to, že tam někde u silnice se pásly ovečky, Vy jste prostě přišla, zadala si reklamní kampaň...

YP
: A za nima capkal dinosaurus.

AC
: Tam capkal ten dinosaurus (směje se), jak řekl ten mluvčí...

YP
: Já se toho držím.


AC:
Já vím, to se Vám zalíbilo… dostaly slušivé mundury, tričko a tam by bylo najednou „Volte tuhle tuhle stranu“ a ovce by se pásly a takhle by vydělávaly. To u nás vůbec není. Najednou je o to ohromný zájem, představte si, že ta organizace se nehodlá těch reklam vzdát. No a dokonce ten majitel těch ovcí, které se tam pasou, řekl, že v životě by ho nenapadlo, jak dvanáct ovcí si může vydobýt. Okamžitě se toho chytla nějaká agentura a pronajala si po celém Nizozemsku dvacet pět tisíc ovcí na různých místech a už pro ně šijou trička.

YP
: Já bych chtěla být majitelkou té firmy, která pro ty ovce plete ty trička… pravda je, že nějaká ovce může z toho být hezky otrávená, když má vlastní huňák a ještě na to tríčo... má přijít jaro a zase má odejít, jak nám meteorologové říkají. Já bych chtěla být meteorolog. Víte co, dříve se...

AC:
Ale já se tady ptám na ovce… (směje se)

YP
: No ne, ale když jim bude chladno, tak v tom tričku, ať už s nápisem jakýmkoli…


AC:
Proč byste chtěla být meteorolog?

YP
: Protože oni. Jeden den říkají něco, co se nedostaví, a druhý den nemají ani tu slušnost, se omluvit, že se spletli.

AC:
Tak to mluvíte o politicích.

YP
: Když ta ovce bude mít třeba tady v Praze nápis „Volte Paroubka“, dejme tomu, kdyby to byla pražská ovce, jakože tady ovce moc nejsou, tak té ovci někdo může to tričko svléknout a napíše tam jiné „volte jinou partaj“… ta ovce je pokorná, proto se říká „jseš takovej pokornej jako ta ovečka“. Čili ona si navlékne jakékoli tričko.

AC:
U nás by to zřejmě muselo být jiný zvíře, u nás by to musela být kráva, protože těch se pase víc. A jestli by právě u té předvolební kampaně to nezískalo takový až hanlivý nádech.

YP: Já jsem jednou četla, že na každého občana jsou asi tři potkani v Praze, takže kdyby oblékli potkany do nějakých slušivých triček, tak možná ta partaj zvítězí.


AC:
Ale jak jsou ti potkani malí, tak by to bylo špatně vidět.

YP:
Ale k večeru jich je hodně. Třeba by se scházely na tom Masarykově nádraží.

AC:
No tak, třeba se to chytne, i tady u nás v Česku. Ale člověku zůstává rozum stát nad tím, co se může stát v zahraničí. A na tohle jsem se já chtěl zeptat Vás. V Německu se nesmí smát v lese.

YP: To nevím. Odkud tuhletu info máte?

AC:
Smála jste se někdy v Německu v lese?

YP
: Já jsem se chechtala všude.

AC:
Smát nahlas v lese se nevyplácí...

YP: To museli bejt Sasíci, ty nemají moc humoru.


AC: V německém Datelnu. Smál se v lese, čtyřiapadesátiletý účetní. Pro jeho dobrou náladu ale neměli pochopení místní kondiční běžci a tak to hnali až k soudu a nyní hrozí muži pokuta až sto padesát tisíc korun nebo vězení. Účetní tvrdí, že se do lesa chodí vychechtat o víkendech a říká: „je to součást mého života jako jíst, pít či dýchat. Cítím se mnohem lépe, když se pořádně zasměju, je to zdravé a osvobozující.“ Jiný názor má ale jeden z jeho sousedů, který do lesa chodil běhat o víkendech. Smích ho tak rozčiloval, že si stěžoval u soudu, a úspěšně. Pokud si účetní dovolí v lese ještě jednou od srdce zasmát, dostane pokutu nebo bude uvězněn. Ovšem pozor, k tomu se vyjádřila jedna zajímavá organizace: „Ten muž dělá přesně to, co radíme našim studentům,“ říká expertka na smích Susanne Maierová, která založila v Německu akademii smíchu.

YP
: To je hezký! Aleši, my založíme akademii smíchu.


AC:
Už se ani neumějí smát, a proto tam učí, jistě za poplatek, … spoluobčany trochu se uvolnit. A tahleta Susanne Maierová říká pozvala i toho soudce, který rozhodl v neprospěch toho účetního, ať se přijde smát k nim a žačal se tam smát. Je to normální? Co se děje ve světě.

YP
. Je to praštěný. Přijde na to, kde řve, kde se směje, jestli tam je nějaký útočiště pro plachou zvěř...

AC:
No ne, běhá tam ten soused jeho.

YP: Ale já myslím, že taková laňka se s tím nebude párat… že se stejně napapá a nebude jí smích nějakého člověka rušit.

AC:
dále ten nápad s tou organizací je ideální, „expertka na smích“.

YP: No já myslím, že až odtud odejdu, tak půjdu na ten úřad, kde se můžete přihlásit a my založíme, Aleši, úřad smíchu. Já nevím, kolik členů budeme mít, možná, že začneme skromně, ale možná, že nás to uživí.


AC:
no nebo bychom mohli, já vím, že už je pozdě teďka, ale že bysme založili takovou stranu. Stranu smíchu. A my se budeme jenom smát. Víte, že bychom se třeba zeptali: „Jak to vidíte s tou penzijní reformou“...

YP: se budem chechtat

AC:
že se budem jenom smát

YP: (směje se) ale ono upřímně řečeno, když slyším a čtu ty předvolební lákadla, je to jedna strana smíchu.

AC:
A místo předvolebních letáků bychom rozesílali jenom na cédéčku smích Vlasty Buriana.

YP: Ne, vlastní.

AC:
Jo vlastní. Ale dneska může, když se díváte na ten seznam těch šestadvaceti nebo osumadvaceti partají, nebo kolik jich tam je...

YP
: Tam jsou takový obskurní partaje...

AC
: Strana smíchu je hezká. Ale to by se muselo jmenovat jinak než „strana smíchu“, protože to bysme měli divnou zkratku.


AC:
Třeba „Strana veselých politiků“ - SVP.


YP: Neznáí to nějak divně? - SVP - třeba jako nějaká pojišťovna? Abychom se nedostali do nějakého křížku.

AC:
Politickou stranu ruším, nesmějme se v lese, smějme se doma.

YP
: Ovce v tom pulovru. Já si myslím, že v Praze to nehrozí. Ani pan Paroubek na tom Masarykově nádraží to nezvlád svými pecny. … ale kdyby našel dvanáct oveček, který by chodily v jeho tričku, ale... tak blbý ty ovce zase nejsou.

AC:
Ty si najdeme my pro naši stranu a budou se smát. Tak vidíte, nová strana vzniká i tady v přímém přenosu na vlnách Českého rozhlasu.
No a tady u nás… jak to vidí Yvonne Přenosilová, vidíte, na co všechno nepřijde v přímém přenosu.

Mám tady další výstřižek… mám tady něco vážnějšího… Dočetl jsem se o tom, že někteří politikové, třeba starosta Prahy 6, prosazují, aby politikové zveřejňovali na internetu své příjmy. Abychom přesně věděli, kolik který politik bere, za co kolik dostává a tak podobně. Chtěla byste vědět, kolik berou politici, zajímalo by Vás to?

YP
: Já myslím, že zaprvé neumím na tom stroji pracovat… takže bych se nikdy nedopídila, co bere starosta Prahy 6, natož 7 a 8 až 13 a já nevím, kolik je těch obvodů (směje se)… nutno přiznat, je mi to šumafuk. Když se hovořilo o tom, že by třeba lidé z politiky, v Senátu a tak, by neměli mít volné jízdy v tramvaji. No tak to mě rozesmálo, teda kromě těch ovcí, protože voni stejně nepoužívají tramvaje. Tak na co by neměli mít volné lístky, když je nepoužívají. To jsou takové věci, které si myslím, že jsou úplně nezajímavé. Proč já mám vzbuzovat v tomhle národě, který má svojí hymnu, já bych ji přejmenovala na písničku Marty Kubišové „zloba - závist - zášť“.


AC:
Čili myslíte, že by to způsobovalo jen závist, že bychom si zanadávali „von bere tolik, von bere tolik“?

YP: Jistě. „Tak si představ, von tenhleten bere sto šedesát tsiíc a já s bídou zaplatím činži“. To vzbuzuje, bohužel to vzbuzuje, zbytečnou zášť. Já se nechci nějak snižovat nebo povyšovat jistá povolání, každý má nějakou zodpovědnost. Já jsem nedávno seděla doma dopoledne a tam lez’ po střeše proti mně mladej kluk a já jsem jenom s hrůzou koukala, kdy spadne. Protože to bych třeba nemohla vykonávat. Možná v tom parlamentě bych tam třeba udělala hačinky a udělala bych tam hačinky ty - já nevím jaké období - čtyři roky a pobírala bych tam jistě víc než ten chudák, kterej tam stepoval po tý střeše. Někdy je to spravedlivé a někdy nespravedlivé. Ale neexistuje nikde na světě, že by se zveřejňovaly platy, ať ministrů, ať úředníků, ať kohokoli. Například tady „kolik za to dostaneš, za ten kšeft?“, to neexistuje.

AC:
Já myslel, že se mě teď ptáte.


YP
: to je otázka, která mě byla kdysi kladena, kolik bereš v tom rozhlase, kolik bereš za tenhle kšeft, kolik za tamten kšeft, a já říkám: „No, co je Vám po tom“?

AC:
Je to třeba netaktní otázka, nezajímalo by Vás to, nejenom třeba u politiků?


YP
: A co z toho mám, že vím, že třeba Vy dostanete za jeden pořad tolik a tolik. Někteří, kteří mají třeba šikovné menežry, dostanou víc, protože jim to tam vykecaj, řekla bych to v pozdější hodině vydržkujou. Pravda je, že jsem nedávno teda (směje se), jak se říká v našich krajích sežrala hada, že jsem šla do televize, ne veřejnoprávní, nikoli, to byla nějaká, já nevím ani, jak se dodnes jmenuje. Nicméně jsem vstávala v sedum ráno, protože chrchlám a upravená v dobrém rozmaru jsem si tam povídala hodinu, naživo. A když jsem potom říkala, jestli nějaká smlouvička teda bude, protože jsem příliš plachá, na to, abych se zeptala hned zkraje nebo měla nějaké požadavky, no tak jako se po sobě podívali, jako kdybych spadla z višně a řekli: „No, tady smlouvy nejsou.“ Takže jsem tam hodinu prostě, v podstatě celé dopoledne, jsem tam strávila, protože jsem se hezky pobavila.


AC:
No to jo. Ale leckdo si řekne, třeba u rozhlasového přijímače, já musím někam dorazit a tam vydělávat, pracovat a jsou profese, herci, moderátoři, hodinu třeba vyprávějí, co budou dělat o víkendu a co dělají na chatě … a ještě by za to chtěli zaplatit. A málokdo třeba vidí, že to je vlastně součástí té práce, té profese.


YC
: No mě se hrozně líbil jeden nejmenovaný kolega, který pracuje na nejmenované stanici privátní a měl tam jednoho po druhém z těch realitních nebo „realitní“ show - já tomu říkám „realitní show“. A von říkal: „Co Vy jako hodláte teď v budoucnosti činit?“ A von říkal, ten člověk, který byl hostem: „Já budu teďko moderátor, teď se třeste“. A von říká: „no tak fajn, tak teď je mikrofon Váš.“, a budu dělat viktory, nebo značku toho pořadu. A von říká: „Tak hele, tak já jsem...“. A von říká „tudy to nejde, vy musíte nejdřív dát identifikaci té stanice a potom můžete hovořit...“. No tak jo, tak „Já jsem...“, no, a teď zapomněl samozřejmě, moula, na který stanici vůbec je a fiasko první třídy. Voni si myslej, že když projdou tím barákem, jejich jméno je známo, že maj nárok na to přebrat moderace, přebrat modeling, přebrat všechno.

AC
: Kolik bude zpěváků...


YP
: Ty bláho! Ale voni maj jepičí život. Nedávno jsem viděla paní Holanovou, která vystupovala na jedné nejmenované stanici a vona říkala velice moudrou věc, já jsem si to vopravdu až vod toho žlábku vyšlapala. po barech, já jsem si to prostě vyšlapala. Teď přijde nějakej.supr a má to hned.. Jenže paní Holanová už zpívá nějakej ten pátek a voni potom koukaj se zoufalstvím, jaktože je neberou s Gottem, proč je nefotografujou, když voni jsou vlastně adekvátní panu Gottovi.

AC
: Mě se líbí, jak říkáte „nejmenovaný“. Čili to posuneme dál, milí posluchači posloucháte nejmenovanou stanici a jednu nejmenovanou upěvačku...
Uvedu na pravou míru, pro Vás, kteří jste si nás třeba naladili, tak posloucháte Český rozhlas 2 Praha a hostem je Yvonne Přenosilová. No, máme poslední dvě minutky, přede mnou je eště tolik výstřižků, kam se vrtneme, kam se podíváme.

YC
: Od ovcí až kam?


AC
: Od ovcí, ne ovečky se mi líbili, a zvířátka se slušivými vestičkami, to je myslím velmi přínosné... Možná na úplný závěr, jak bychom měli i my v dnešní hodince zmlknout. Jeden vězeň - a to je zajímavost, která mě taky zaujala - protože nechtěl vypovídat před soudem, tak to udělal tak - a to bych udělal jako takovou tečku za tím naším dnešním povídáním - nechal si propašovat do věznice jehlu, nitě a zavírací špendlík a aby nemusel vypovídat, tak si sešil tu pusu. A když přivolali lékaře, protože potřebovali, aby vypovídal, tak ještě, aby si to pojistil, tak si potom připnul ke tváři jako v puse jazyk a eště to zašil.

YP
: No tak, s tou sichrhajckou, to už jsem viděla několik takových vyšňořených fešáků, ale zašít si pusu, to muselo bejt teda hezky bolestivý. Já nevím, vo čem měl vypovídat, ten dobrák, ale projít takovouhle kalvárií, to si neumím představit. Některým moderátorům třeba by bylo dobře zašít pusu.


AC:
A tím se vracíme k té politice. To by mohla dělat naše strana, naše „strana smíchu“, že bychom chodili, měli jehlu a nit, a šli jsme někam do parlamentu sotva by něco řekl, co nemá hlavu a patu, už bychom mu zašili pusu.

YP
: Já si myslím, že by to bylo řešení, pro jisté politiky....

AC
: Že by získali na ceně.

YP
: Ale já neumím šít… Umíte Vy šít?

AC
: Neumím.

YP
: No, tak to bychom asi neuspěli s naší stranou smíchu.

AC:
ale mohli bychom vyzvat naše posluchače, aby nám napsali, jak naše nová strana smíchu by se mohla jmenovat. Tyhlety volby už jsme prošvihli, ale za čtyři roky...

YP
: Za čtyři roky jsme u toho. Já už budu pod drnem asi. Ale včera jsem měla takové povídání s jednou dámou, která je neuvěřitelně krásná a dynamická a je jí osumasedumdesát. Nebudu jí jmenovat, ale musím říct, že kdybych se už měla dožít tohohle věku, tak jedině v téhle formě.


AC:
Držíme palce. Já doufám, že až se příště uvidíte - uvidíme...

YP
: (směje se) Já se podívám do zrcadla hned z fleku.

AC
: uvidíme, tak že budete tak fit jako dneska. Já moc děkuju i za to dnešní povídání, tady u nás. Poslouchali jste „Jak to vidí Yvonne Přenosilová“.



Přepis pořadu
Nabízíme Vám přepisy významnějších diskusních pořadů, které stojí za to si přečíst!
 
  Přístupy: 29318 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA