Pár poznámek k Lanzmannovu dokumentu Šoa
Tomáš Krystlík
Nemaje k dispozici program českých televizních kanálů a velmi zřídka se ne ně dívaje, zjistil jsem v neděli přeskakováním mezi programy, že na ČT 2 již hodinu a čtvrt běží devítihodinový dokument Clauda Lanzmanna Šoa. I shlédl jsem ho po dvou desetiletích znova. Vydržel jsem to zbývajících téměř osm hodin, což navodilo následující hypotézu. Je známo, že pozornost diváka trvá nejvýše sto minut, pak rapidně klesá a divák přestává film správně vnímat. (U sebe jsem tomu zabránil tím, že jsem poslouchal film přes sluchátka, snaže se rozumět výpovědím i v jidiš a polštině.) Máme tedy brát počin ČT - promítání devítihodinového dokumentu vcelku jako pokus snížit dopad onoho dokumentárního díla na diváckou veřejnost? Úkol byl splněn, tj. film odvysílán, ale jeho účinek promítáním v jenom celku minimalizován.
Skvěle udělaný dokument ukazuje také několik skutečností, které je záhodno, pro jejich malou známost, vyzvednout. Poláci podél trati, kudy jezdily vlaky do vyhlazovacích KZ, se v naprosté většině radovali, že Němci je zbavují židů. Rolníci v blízkosti např. Treblinky obdělávali svá pole i v bezprostřední blízkosti KZ a mnoho viděli a slyšeli. Masové vraždění, kterého byli svědky, na ně většinou dojem neudělalo. Ano, o Polácích je známo, že jsou antisemité, ale nejen oni. Ve zprávě, kterou v roce 1943 zaslaly české protektorátní odbojové organizace exilové vládě v Londýně se praví: „Antisemitismus bude pravděpodobně jediná věc, kterou si z nacistické ideologie částečně osvojíme… většině Židů patří to, co se děje. V novém státě si naši lidé představují, že věci budou řízeny tak, aby Židé zase nemohli být tím poválečným a z naší práce tyjícím živlem. Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo vrátiti, byť i částečně, oč přišli při německém řádění. Něco podobného by znamenalo postup proti veřejnému mínění.“
Bezprostředně před povstáním ve varšavském ghettu odmítli Poláci dát židům zbraně. To se opakovalo i při přípravě povstání v Auschwitzu a Birkenau. Zde zarazili povstání sami političtí vězni v přípravném povstaleckém výboru, protože se jejich snaha diametrálně rozcházela s cílem rasově pronásledovaných - političtí chtěli za každou cenu přežít, kdežto židům bylo jasné, že mají pouze dvě alternativy: povstat se zbraní v ruce nebo jistou smrt. Svědectví o tom podává Rudolf Vrba, kterému se s jedním spoluvězněm jako prvním podařilo utéci z vyhlazovacího KZ a podat o tom zprávu papežskému nunciovi v Bratislavě. Velká Británie a USA byly tedy nejpozději od poloviny roku 1944 informovány o tom, co se v německých vyhlazovacích KZ děje. Nehnuly ani prstem. Zprávu utajily.
Na druhé straně i Němci pečlivě tajili, co v praxi obnáší Endlösung, takže se německé obyvatelstvo domnívalo, že židé v KZ žijí a pracují. Až koncem roku 1944 se začaly šířit různé pověsti a v roce 1945 mohli někteří z nich spatřit zbídačelé Häftlinge na vlastní oči, když musely být tábory na východě evakuovány před postupující Rudou armádou.
Lanzmannův dokument by měl být rozdělen na maximálně hodinové části a promítán školní mládeži s následným objasňováním ze strany učitelstva. Obávám se, že znalosti učitelského sboru o holocaustu se omezují jen na několik klišé. Totéž platí o téměř všech Češích. Diskurs o jejich chování za 2. republiky a za protektorátu neproběhl. Indicií je také to, že nikdo zatím na film smysluplně nereagoval.
Tomáš Krystlík
publicista