Poslední taneční pirueta soudce Brauna

Martin Stín

5.2 .2009 Politikon

Takže bývalá prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová bude přece jen muset nastoupit trest, neboť soudce Petr Braun dotančil obřadní taneček na oslavu své lidumilnosti a na její záchranu před vězením a při jeho poslední piruetě zamítl žádost odsouzené o odklad nástupu trestu ze zdravotních důvodů. Proti jeho rozhodnutí není stížnost přípustná. Věci se dostaly tam, kde měly být již dávno, kdyby se pan soudce přesně držel trestního řádu a naložil s Ludmilou Brožovou-Polednovou způsobem, který zažívají v podobných situacích bezejmenní občané, s nimiž se nikdo nemazlí . Je dokonce možné, že bývalá prokurátorka mohla být po krátkém pobytu ve vězeňské nemocnici již opět doma, podobně jako kdysi Karel Hoffmann. V podstatě bych si mohl dovolit dnešní „sloupek“ si odpustit a odkázat pravidelné čtenáře Politikonu na 246. sloupek z 1.1.2009, v němž jsem se zabýval podivným jednáním pana soudce v této věci a připomněl jsem také jeho zvláštní chování v kauze Adély Rajdlové. Skutečnost, že zpráva o konci frašky se dostala do médií včetně některých podrobností, podporuje dojem, že soudce Braun trpí chronickým nutkáním natřásat se před novináři a tlachat o svých špatných rozhodnutích a negativní ohlasy veřejnosti na jeho nadstandardní ohledy na Ludmilu Brožovou-Polednovou z počátku tohoto roku se ho nedotýkají.

Jeho nadřízeným nevadí, že takto snižuje důstojnost soudcovského stavu a víru v profesionalitu soudců v očích veřejnosti, která o nich beztak nemá valné mínění. Pokusy dosáhnout přezkoumání jeho způsobilosti soudit zatím vždy ztroskotaly, takže se zdá, že až do dosažení věku 70 let bude občas oživovat sortiment mediálních zpráv předváděním své lidumilnosti a souzení na způsob jízdy „ode zdi ke zdi“. Může tomu tak být díky „měkkému“ prostředí, v němž soudci působí. Někteří z nich si vykládají soudcovskou nezávislost jako právo na neodpovědnost za způsob, jakým se vyrovnávají s případy. „Vydaření“ jedinci pak svými úlety beztrestně ničí pověst celé komunity, jejíž většina si zasluhuje úctu. Stavovská solidarita je pak příčinou toho, že zvlčilého jedince nelze zastavit. Trestní stíhání za zneužití pravomoci veřejného činitele je v podstatě vyloučeno kvůli právním překážkám. Kárné řízení bylo v minulosti téměř neúčinné: když už se provinilec výjimečně dostal před kárný senát, soudili ho jeho kolegové v hedvábných rukavičkách. Novelou zákona o soudech a soudcích přešel výkon kárného soudnictví na Nejvyšší správní soud ČR a do kárných senátů byli vedle soudců vpuštěni příslušníci jiných právnických profesí. Věřilo se, že kárné soudy, oddělené od obecných a v tomto smíšeném obsazení budou objektivnější a přísnější. Jen se zapomnělo na to, že problém nebyl jen v nepřiměřené shovívavosti kolegiálních kárných senátů, ale také ve stavovské solidaritě potenciálních žalobců, kteří stále dál vidí své hlavní poslání v obhajování pokleslých soudců před návrhy jimi postižených stěžovatelů na zahájení kárného stíhání. Pokud nevznikne nezávislý orgán, vyčleněný z resortu spravedlnosti, bezpečně chráněný před lobbistickým vlivem politizujících státních zástupců a soudců, který bude prověřovat stížnosti a trestní oznámení na příslušníky těchto profesí a posílat provinilce před kárný nebo trestní soud, projevů soudcovské neprofesionality a zvůle se nezbavíme.