Jak jsem zmínil v 262. sloupku, odcházející ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil zanechá po sobě „pozůstalost“, s kterou se bude muset jeho nástupkyně Daniela Kovářová (bude-li skutečně jmenována) vyrovnat. Aby toho nebylo málo, bude patrně mít co do činění i s přesahující částí „pozůstalosti“ po exministrovi Pavlu Němcovi. Proti skutečné pozůstalosti má „dědictví“ po obou exministrech ošklivou vlastnost: „dědička“ je nemůže odmítnout, ač by ji to ochránilo před ztrátou klidného spánku.
Není to výjimečná situace: každý ministr nastavil nějakým způsobem „laťku“ svému nástupci a zanechal po sobě nedořešené problémy různého stupně příjemnosti. V době, kdy se často diskutuje o přiměřenosti věkové hranice 30 let pro přístup k úřadu soudce, se v čele resortu vystřídali po sobě dva ministři, kteří ji v době příchodu na ministerstvo překonávali jen mírně: Pavel Němec začínal ve věku 33 let. Měl ovšem již tehdy za sebou dvouleté působení jako ministr pro místní hospodářství, zkušenost z parlamentních výborů a byl předsedou sice malé, ale tehdy přece jen dosti významné politické strany. Jiří Pospíšil je svými 31 lety věku v době nástupu do úřadu nejmladší správce resortu spravedlnosti v historii státu a kromě působení v parlamentních funkcích neměl žádné zkušenosti ze správy státu. Stojí za úvahu, zda právě nízký věk obou ministrů není příčinou toho, že se za jejich působením táhnou stíny, jež ovlivňují nepříznivě vnímání jejich resortu veřejností, tedy zda by se lidsky vyzrálejší držitelé ministerského křesla nedokázali lépe vyrovnat s nástrahami kritických případů.
Za Pavlem Němcem se táhne stín tzv. kauzy „katarského prince“. Je tak tíživý, že pouhé osobní přátelství s exministrem je v očích médií a jimi zmatené veřejnosti prokletím. Lze to dokázat na příkladu místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery, který je kárně stíhán v podstatě za soukromé styky s Pavlem Němcem a je líčen novináři jako „ďábel našeptávač“, který měl svést patrně zcela nevinnou Renatu Veseckou k protiprávnímu zásahu do kauzy Jiřího Čunka. Tlachavá exprokurátorka normalizačního režimu Marie Benešová, která by z profesní setrvačnosti měla ctít obecně přijatá pravidla vyhodnocování důkazů, ho přihodila ke skupině „justiční mafie“, sestavené podle vzoru vytváření „protistátních spikleneckých center“jejími „rodnými“ komunistickými orgány, ačkoli musí vědět, že proti němu není žádný důkaz, jenž by obstál v trestním řízení. Stigma se ho drží tak pevně, že díky různým novinářským blábolilům snad bude v očích veřejnosti brzy odpovědný za vše pochybné, co se kdy v justici přihodilo či ještě přihodí. Tak např. v Právu z 24.4.2009 v blábolu, nazvaném „Člověk jako konto“ ho Jiří Hanák bezostyšně označil za člena justiční mafie a zkratově mu přiřkl odpovědnost nepřímého návodce za rozsudek pražského soudu nad radním Langmajerem, který zavinil smrt z nedbalosti, poskytl postižené rodině dva miliony korun a vyvázl s podmíněným trestem a zákazem řízení motorového vozidla. Dále mu přičetl k tíži vydání jakéhosi „nálezu“, podle něhož by spravedlnost měla jít stranou, jde-li o vládu: z toho by se dle komentátora měla odvíjet možnost vykoupit se z trestu penězi, odtud pak vyvstává strašidlo dvojí justice- pro bohaté a pro chudé. Vše je samozřejmě jinak:místopředseda Nejvyššího soudu ČR nemá žádnou možnost působit na rozhodování obecných soudů v jednotlivých případech, vyslovení inkriminovaného výroku o přednosti politických zájmů před nestranností justice nebylo Pavlu Kučerovi nikdy prokázáno a v celém civilizovaném světě je nezávisle na jeho názorech obecně přijímaným prvkem trestního řízení narovnání, přičemž k výši dobrovolně nabídnutého odškodnění se při stanovení výše trestu obvykle přihlíželo již v dobách dávno minulých. Trest totiž není pomsta. Komentátor má pravdu pouze v obavách z rostoucího vlivu peněz na dosažitelnost spravedlnosti : ne v tom smyslu, že by bylo možno vykoupit se jimi z trestu, ale jsou stále více podmínkou přístupu ke spravedlnosti a situace se plíživě zhoršuje. Např. leckdo se dostane do nesnází jen proto, že si nemůže dovolit zaplatit advokáta a advokát ex-offo ho obslouží v souladu se zkušeností, že špatné služby jsou zadarmo drahé. A vyjednávání důchodců a příjemců sociálních dávek o prominutí soudních poplatků se často zvrhává v zdlouhavý a ponižující proces. Ale ani s tím nemá „ďábel-našeptávač“ nic společného.
Stín kauzy „katarského prince“ je odstrašujícím příkladem způsobilosti médií vložit do hlav soustavně ohlupované veřejnosti obrácený obraz skutečnosti. V našem případě je na něm Pavel Němec zobrazen jako úplatný hejsek, který za zaplacení svatby v Dubaji nezákonně odebral Hamada al Thani, prznícího nevinná česká děvčata, zákonné soudkyni Monice Křikavové. Měl mu tím umožnit únik před potrestáním. Navíc nechal sesadit nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou, která jako „jediná spravedlivá“ v tomto státě se pokusila usvědčit ho z trestného jednání a podporovala Moniku Křikavovou v „ušlechtilém odporu“ proti ministrovu „protiprávnímu“ jednání. Skutečnost je taková, že Pavel Němec vyhověl žádosti Kataru, podporované ministerstvem zahraničí. „Princovy“ společnice byly sice velmi mladé, ale v obstarávání peněz propůjčováním svého těla zdaleka ne nezkušené a jejich „svůdce“ strávil 13 měsíců ve vězení (za dva měsíce by asi stejně byl podmíněně propuštěn). Ministrovo rozhodnutí o předání „princovy“ věci do Kataru bylo učiněno v souladu se zákonem, naopak soudkyně Křikavová porušila zákon tím, že nařídila hlavní líčení a držela Hamada al Thani pět měsíců nezákonně ve vazbě. A Marie Benešová sice věděla velmi dobře, že ministr je v právu, ale přesto proti němu rozpoutala štvanici, zahrnující i obtěžování policií. Jak se do kauzy připletl Pavel Kučera, není jasné, protože sám ve věci žádné úkony nečinil a ani tehdy ještě nepatřil k osobním přátelům Pavla Němce. Kdybychom nežili v prostředí právního nihilismu a nebýt Němcovy naivní velkorysosti, soudkyně Křikavová by v nejlepším případě přišla o talár a konec působení Marie Benešové na NSZ by byl podstatně rychlejší. V reálných podmínkách jsou oba Pavlové pro veřejnost za darebáky, Marie Benešová se naparuje jako stínová ministryně spravedlnosti a těží ze spolupráce s lidmi, kteří hráli zatím neobjasněnou skrytou úlohu v kauze „katarského prince“: vzali ji mezi sebe, když musela opustit úřad, poskytli jí místo ve statutárním orgánu akciové společnosti, která má obchodní zájmy v sousedství Kataru a umožnili jí otevřít si kancelář v jejich budově. Díky mediím se jí stále daří udržovat o sobě iluzi „jediné spravedlivé“. A Monika Křikavová soudí dále a dokonce měla tolik drzosti, že ve veřejném televizním vystoupení zhanobila soudce Nejvyššího soudu ČR, kteří posoudili její postup v kauze „katarského prince“ jako nezákonný. Je pozoruhodné, že ani vzdoropředsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, která má ochranu pověsti soudu a jeho soudců v „popisu práce“, ani ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil nenašli odvahu podat na ni kárnou žalobu. Jinak se zdá, že v kauze „katarského prince“ vůbec nešlo o jeho potrestání za nemravný život, ale o špinavé obchodní metody.
Tato část „pozůstalosti“ po Pavlu Němcovi otravuje společenské ovzduší čtvrtý rok a síla jejího zápachu dosud zdaleka nevyvanula. Neměla ale zřejmě vliv na postavení Jiřího Pospíšila v očích médií a veřejnosti, protože se od ní distancoval dříve, než se stal ministrem: patřil k nejvášnivějším odpůrcům postupu Pavla Němce, což veřejnost zaznamenala. Nastupující ministryně s ní neměla nic společného, nicméně jí bude ztěžovat život nedůvěra veřejnosti k poměrům v jejím resortu, vyvolaná mediálním obrazem kauzy. Je otázka, jak dlouho bude přežívat a jak dlouho bude působit na vnímání nastávající ministryně veřejností „pozůstalost“ po Jiřím Pospíšilovi, který po sobě rovněž zanechal nelibě páchnoucí skandální záležitost.
Mám samozřejmě na mysli zneužití moci skvadrou bývalých komunistických prokurátorů v čele s Renatou Veseckou k záchraně Jiřího Čunka před projednáním obvinění z přijetí úplatku ve veřejném jednání před nezávislým soudem. Tento případ dále podlomil důvěru veřejnosti v nestrannost a profesionalitu orgánů vymáhání práva. Kromě toho vedl ke vzniku nepřehlédnutelné opozice uvnitř státního zastupitelství, odsuzující zákrok a požadující odchod Renaty Vesecké. Nově se rodí nebezpečí, že v mezidobí do nástupu nové vlády, vzešlé z mimořádných parlamentních voleb, by mohla sociální demokracie využít jejího oslabení k účelovému ovlivňování postupu státních zastupitelství a policie. Naznačují to „čerstvé“výroky Jiřího N. Paroubka, pro něhož ještě před doslova několika dny bylo setrvávání Renaty Vesecké ve funkci nejvyšší státní zástupkyně významným důvodem pro vyslovení nedůvěry vládě. Po pádu vlády velký kormidelník prudce zatočil kormidlem a změnil kurs: najednou „si dovede představit“, že Renata Vesecká zůstane ve funkci až do mimořádných parlamentních voleb. Doznal tak, že starost o čistotu výkonu práva pouze předstíral v době, kdy se mu hodila jako ospravedlnění útoku na vládu. A nepřímo dal Renatě Vesecké naději, že její pád se oddálí, a možná – bude-li „hodná“- během předvolebního klání se na její prohřešek zapomene, takže bude moci v úřadě zůstat i po volbách. Oslabení jejího postavení v každém případě sníží její způsobilost vzdorovat politickým vlivům.
Nejvyšší státní zástupkyně za těchto okolností sotva může řídit svůj úřad účinně, takže Daniela Kovářová by se měla co nejrychleji zabývat rozhodováním o jejím osudu a situací ve státním zastupitelství obecně. Východiskem je pouze buď její rychlé odvolání vládou na návrh ministryně spravedlnosti nebo naopak očista potvrzením správnosti jejího postupu přiměřenou právní autoritou, např. Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministra pro porušení zákona proti usnesení NSZ o delegaci věci Jiřího Čunka z moci přerovských orgánů do rukou jihlavského státního zástupce Arifa Salichova. Ministr Jiří Pospíšil obdržel řadu podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, a to jeden dokonce od samotné nejvyšší státní zástupkyně. Žádnému z nich nevyhověl. Nelze se mu nakonec divit: byl-li exces Renaty Vesecké & spol. vyvolán účelovým tlakem některých politiků pod záminkou nutnosti udržet celistvost vládní koalice, bylo by skutečně zvláštní, kdyby na ni zaútočil.
Odpovíme-li si na otázku „cui bono“, snadno pochopíme, že nejpravděpodobnějším důvodem vstupu Renaty Vesecké do kauzy Jiřího Čunka, byl možná něžný, ale přece jen nátlak ze strany politiků, který se jeho vykonavatelé snažili odůvodnit potřebou udržení celistvosti vládní koalice. Procesní postavení žalobkyně je tak silné, že si mohla zachovat nezávislost rozhodování a požadavek politiků odmítnout. Protože mu naopak vyhověla, je na místě se tázat po zázračných prostředcích, pod jejichž vlivem umlčela hlas svého svědomí (pokud ovšem takovou zbytečnost vlastní).
Východiskem na špatnou cestu, po které se vydala Renata Vesecká se svými spolupachateli, je smělé přesvědčení části státních zástupců, že jsou pro veřejnost prakticky nekontrolovatelní a nemohou být voláni k odpovědnosti za případná pochybení. Netrpí jím pouze státní zástupci z kauzy Jiřího Čunka, ale i mnozí jiní. Lze proto předpokládat, že na stejném podhoubí vyrazí další jedovaté houby svévole státních zástupců. Téměř jistě by bylo možné vystopovat další „místní mafie“, tedy případy zneužívání pravomoci, byť v nižších patrech struktury společnosti, kdybychom ovšem měli zavedený účinný a universální systém kontroly činnosti státních a komunálních orgánů. Marie Benešová tvrdí, že u nás došlo k rozvalu justice. Skutečná situace není tak tragická, jak uvádí, nicméně je vážná. Odcházející ministr se jí příliš nezabýval. Jeho nástupkyně by si jí měla všimnout, protože další protahování „hájení“ nositelů nešvarů by časem mohlo mít tragické následky. Soustava státních zastupitelství a principy jejich činnosti vyžadují konečné odloučení od sovětských vzorů, převzatých počátkem padesátých let minulého století, tedy zásadní přestavbu celého systému. To znamená novelizaci trestního řádu a zákona o státních zastupitelstvích, včetně navazujících podzákonných předpisů, dále důsledné vymetení pohrobků normalizace z vedoucích míst v soustavě státních zastupitelství, „zprůhlednění“ činnosti státních zástupců veřejnosti a zavedení soudního dohledu nad přípravným řízením.
