Justice-tržiště senzací
Martin Stín
Politikon
http://neviditelnypes.lidovky.cz/pravo-odveta-erguena-uzunoglu-de9- /p_spolecnost.asp?c=A090218_120335_p_spolecnost_wag
Nasycení hladu čtenářů po stále čerstvém vzrušení je obtížné obecně, o prázdninách zvlášť. Proto se novinářům v těchto dnech hodí justice jako pravé tržiště fiktivních senzací, téměř vždy spojených s osobou paní ministryně. Stala se pro ně vhodným terčem svou mediální neobratností, takže je nejvíce napadaným členem vlády. Média na ni zjevně plýtvají energií: za pár měsíců v čele ministerstva nic velkého vykonat nemůže, ani v dobrém, ani ve zlém. Protože pravda nikoho nezajímá a předkládání důkazů se ve velkovýrobnách „kachen“ nepožaduje, novináři přilepili paní ministryni na čelo nálepku příslušnosti k „justiční mafii“, výplodu paranoidního myšlení exprokurátorky Marie Benešové.
V závodu seriozně se tvářících titulů o co nejrychlejší a nejhlubší propadání do hnojiště bulvárnosti si v těchto dnech nejlépe vede Týden. V článku „S justičním mafiánem v zádech“ komentátor Martin Samek tvrdí, že Daniela Kovářová „čelí podezření, že vládne ve vleku justičních mafiánů“ a na přebalu ji uvádí jako „ministryni na provázku“, již „vodí“ justiční lobbista Němec, který jí prý je stále v patách. Na podporu senzačního sdělení ovšem neuvádí nic, co by obstálo jako důkaz.
Horko ale asi omámilo mozek trapného tvůrce senzací a oslabilo jeho kombinační schopnost. Připravil se o možnost přijít jako první s novou paranoidní „kachnou“ o rejdech „justiční mafie“. Blábolí sice o setkání Daniely Kovářové s jejími dvěma předchůdci a označuje je za pokračování mafiánských „utajených schůzek po hotelech a restauracích“ a článek bez zjevné souvislosti přizdobil fotografií „justičních šíbrů“, exministra Pavla Němce a místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery ze slavnostního otevření justičního paláce v Brně, jehož se zúčastnila také paní ministryně, ale snad kvůli nepřítomnosti nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké mu ušla přímo se nabízející analogie s oslavou otevření justičního paláce v Jihlavě, kterou tvůrci „kachen“ o „justiční mafii“ zařadili mezi záměrně organizované utajené schůzky „mafiánů“, připravujících záchranu Jiřího Čunka: za dva dny po brněnské oslavě státní zástupce VSZ v Praze Ladislav Letko zastavil trestní stíhání manažerů Nomury v kauze „České pivo“, týkající se jedné z největších privatizačních loupeží. Jeho rozhodnutí předchází řada podezřelých okolností: přímá intervence exministra financí Vlastimila Tlustého u orgánů činných v trestním řízení, později odchod původního vyšetřovatele z policejních služeb, odebrání případu původní dozorové státní zástupkyni Darji Dunajové, nevyslechnutí důležitého zahraničního svědka a v neposlední řadě anonymní dopisy, upozorňující na příslib tučných odměn státním zástupcům za zastavení stíhání. Na rozdíl od kauzy Jiřího Čunka nebylo třeba odebrat věc původnímu dozorujícímu státnímu zastupitelství, aby se dostala do vstřícnějších rukou, takže Ladislav Letko dostal příležitost srovnatelnou s úlohou Arifa Salichova, aniž by si tentokrát NSZ smočilo prsty. Věc ovšem není ukončena pravomocně. Spis musí být postoupen k přezkoumání podle §174a tr.ř. nejvyšší státní zástupkyni, kterou předem lituji, protože se dostane mezi mlýnská kola dvou, popř. tří mocných zájmových skupin, nejméně jedné z nich určitě nevyhoví a nejspíš za to bude nějakým způsobem pykat. To nemění nic na tom, že je zde látka pro spřádání dalších bájí o „justiční mafii“, již komentátor Týdne promarnil.
Nečinil se jen Týden. Senzací pro kdekoho se stalo i náhlé odvolání náměstka Františka Korbela a jemu podřízené ředitelky odboru. Paní ministryně své rozhodnutí srozumitelně nevysvětlila, což ostatně není její povinností. Naznačila pouze, že jí šlo u úspory a efektivitu finančních prostředků. Pokud by za tím nic jiného nebylo, dovolil bych si pouze podotknout, že se rozhodla šetřit na nesprávném místě, a navíc prohloubila vnitřní nevyváženost pracovního vytížení náměstků. Svému prvnímu náměstkovi přidala tolik práce, že se pod ní bude prohýbat. Ovšem podle kuloárových informací skutečným důvodem prý byla nesprávně pochopená iniciativa Františka Korbela, připravujícího novelizaci vyhlášky, kterou mají být zrušeny pobočky olomouckého vrchního státního zastupitelství. Jeho požadavek na vrchní státní zástupkyni Milenu Hojovcovou, aby pro tento účel vypracovala řádné odůvodnění návrhu, byl možná pochopen jako projev neloajality. V každém případě odvolání náměstka ministra vzhledem k dočasnosti ministrování pí. Daniely Kovářové by bylo ospravedlnitelné pouze tehdy, pokud by se František Korbel dopustil špatnosti, neslučitelné s jeho postavením.
Senzaci okořenily protesty pidistrany zelených proti rozhodnutí paní ministryně. Ondřej Liška demagogicky hlásá, že rozprášila legislativní odbor ministerstva, ohrožuje reformu justice, dopracování některých důležitých zákonů a plnění dalších úkolů úseku bývalého náměstka Františka Korbela. Odchod dvou lidí z šedesátičlenného odboru ovšem není jeho rozprášením. A zrušení funkce náměstka pro legislativu neovlivní podstatně legislativní činnost ministerstva. Těžiště odborných prací na domněle ohrožených zákonech neleží na úřednících ministerstva, ale na komisích externích odborníků, převážně pedagogů právnických fakult, které přežívají ministry a jdou svou cestou bez ohledu na politické změny. Například na novém občanském zákoníku pracuje již od r.2000 tým, ustavený exministrem Otakarem Motejlem, vedený profesorem Eliášem z plzeňské právnické fakulty. Dokladem dlouhodobé povahy a těžkostí tvorby a prosazování nových právních norem je ostatně historie trestního zákona, na němž se pracovalo řadu let, pak se jej exministru Němcovi nepodařilo v parlamentu prosadit a „smetánku“ osobní zásluhy s jeho mírně pozměněnou podobou slízl s velkou slávou až exministr Jiří Pospíšil.
Pikantním rysem „honu na čarodějnici-ministryni“ je vystupování exministra Jiřího Pospíšila. Přestože paní ministryni do úřadu prosadila jeho rodná ODS, připojil se ke křiklounům, varujícím před ohrožením reformy justice jejími kroky. Hledaje motiv jeho jednání, nacházím jediné vysvětlení: osvědčí-li se Daniela Kovářová, někoho by mohlo po volbách napadnout, že by mohla zůstat na svém místě i dál. Pospíšilův sen o vítězném návratu na ministerstvo je tak jejím možným úspěchem ohrožen. V této souvislosti nezbývá než dodat, že reforma justice je sice nezbytná, ale jde o dlouhodobý proces, přičemž zatím se nesměle dotýkáme jen jeho snazších prvků. Představa, že se zbavíme novelami poflikovaných předlistopadových zákonů, zavedeme do práce orgánů resortu spravedlnosti digitalizaci a elektronizaci, předlistopadoví státní zástupci a soudci postupně odejdou do důchodu, a všechny úřady resortu spravedlnosti začnou automaticky pracovat na výbornou, je naivní a její účelové šíření slouží pouze k vytváření líbivého mediálního obrazu příslušných politiků. Takže ten pokřik, že kvůli několika v podstatě nevýznamným krokům paní ministryně se během pár měsíců jejího působení v čele ministerstva „zasekne“ reforma justice, je v podstatě o ničem. Perličkou pro milovníky senzací z resortu spravedlnosti by mohlo být očernění Františka Korbela lžiprofesorem Františkem Janouchem, který zaplavil média článkem, v němž projevil potěšení nad pádem bývalého náměstka. Obvinil ho ze ziskuchtivého pokusu o získání zakázky zastupování Erguena Uzunoglu v řízení o náhradu škody, utrpěné mnohaletým trestním stíháním. František Janouch zneužil jako již mnohokrát dříve své svatozáře exulanta a bojovníka proti předlistopadovému režimu, kterou v kalných vodách našeho mediálního prostředí nepoškodila ani skutečnost, že pod tlakem průsaku zpráv od komunity českých exulantů ve Švédsku musel v tichosti opustit používání titulu „profesor“, a neuškodilo mu ani upozorňování na jeho studium jaderné fyziky na Lomonosovově universitě v Moskvě, jež bylo přístupné jen zvlášť důvěryhodným soudruhům. Nebudu se zabývat podrobnostmi očernění, neboť jsem o nich psal již v článku Odveta Erguena Uzunoglu z 16.února 2009. Dovolím si pouze doplnit Janouchovy informace o upozornění, že proces Erguena Uzunoglu je průlomový také intenzitou a sofistikovaností organizovaného tlaku obžalovaného a jeho klaky na nezávislost a nestrannost soudu. O nátlak na soud hromadnou přítomností příznivců obžalovaného v soudní síni se občas pokoušejí různá uskupení. Avšak pouze v tomto případě se podařilo zapojit do nátlakových akcí ve velkém rozsahu různé veřejné činitele. Fanklub Erguena Uzunoglu měl převahu nad všemi ostatními také v tom, že pronikl do „papírových“ novin, rozhlasu a televize, zatímco běžná zájmová sdružení jsou ráda, když mohou své názory zveřejnit aspoň na internetu. K veřejnosti se ovšem dostával obraz procesu, účelově upravený do podoby příznivé pro vyvolání nevole vůči soudu. Architektem obrazu byl sám pan obžalovaný, ale František Janouch se významně zasloužil o jeho účinné slovní vyjádření a šíření. Ostudným vyvrcholením nátlakových akcí byla řetězová hladovka za urychlení procesu, vyvolaná několik dní před vyhlášením rozsudku, do které byly zataženy různé významné osobnosti.
Na působení Františka Janoucha je pozoruhodné to, že úsilí věnuje pouze Erguenovi Uzunoglu, ačkoli by se našly desítky defektních trestních řízení, trvajících neúnosně dlouho, na nichž by mohl rozvíjet svůj um a uplatnit svůj vliv ve prospěch nespravedlivě stíhaných. Našla by se dokonce řízení, která neskončila tak šťastně zprošťujícím rozsudkem, jako právě toto: jejich oběti jsou za mřížemi, jejich rodiny strádají rozdělením a většinou i hmotným nedostatkem. Pokud si František Janouch myslí, že kauza Uzunoglu je zcela ojedinělým výstřelkem, potvrzuje tím podezření, že se sice o trestním řízení vyjadřuje autoritativně, ale ví o něm velmi málo. Ostatně to prozrazuje stížností na Františka Korbela, že ho nepřijal, když se s ním chtěl poradit, „co dále s kauzou Uzunoglu“:náměstek ministra není bezplatná právní poradna, nemá žádnou možnost zasáhnout do trestního řízení a v žádném případě nesmí radit stranám soudního řízení. Namítá-li František Janouch, že exministr Jiří Pospíšil ho v téže věci přijal dvakrát, nedává mu dobré vysvědčení.
Janouchův článek je poměrně chytře napsaný. Oslovuje příslovečnou českou závistivost a rovnostářství upozorněním, že František Korbel použil k návštěvě ve vile Erguena Uzunoglu služební limuzinu, jako by nevěděl, že to ze zákona patří k vedlejším náležitostem postavení náměstka ministra. A hlavně na Františka Korbela prozradil, že by si jeho kancelář obchodem s Erguenem Uzunoglu mohla vydělat až 7 miliard Kč (občánek si domyslí, že by šlo o bezpracný, ničím nezasloužený zisk), což odpovídá 15% z požadované náhrady újmy ve výši přibližně 50 miliard Kč.
A zde jsme u pravé příčiny útoku na Františka Korbela. Erguen Uzunoglu si jej chtěl zavázat a dávno před předložením požadavku ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody zadal advokátní kanceláři Korbel, Tuháček, & partneři s.r.o. zastupování v různých věcech. Byl pak zklamán, když mu ministerstvo spravedlnosti přiznalo jen zlomek požadované částky. Protože o věci rozhodoval odbor, podřízený náměstku Korbelovi, mstí se mu. Mimochodem: Erguen Uzunoglu prý dosud advokátní kanceláři dluží dost peněz za vyhrané kauzy a možná spoléhá na to, že věřitel nebude pohledávku vymáhat, aby nevyvolal další útoky na Františka Korbela.
Pěkným detailem Janouchova článku je historka o tom, jak exnáměstek Korbel zapomněl v bydlišti Erguena Uzunoglu služební průkaz ke vstupu do Parlamentu ČR. Je pravdivá, nikoli však úplná. Průkaz patrně exnáměstkovi vypadl z kapsy. Erguen Uzunoglu jej našel, ale nevrátil, ani o něm jeho vlastníkovi neřekl, ač s ním později ještě několikrát mluvil a jejich vztahy se zdály být dobré. Vytáhl jej úskočně až za jeden a půl roku na tiskové konferenci.
Vyskytly se již hlasy, že senzací kolem Daniely Kovářové je příliš, takže by ji měl premiér odvolat. Kromě toho, že jde o neobjektivní a dle mého soudu značně přehnané hodnocení, je takové přání nerozumné: kdyby jim vyhověl, někteří novináři by neměli o čem psát (sic!) JJJ
Martin Stín
|