Turecko do EU, špatná volba
Otto Drexler
Rok 2005 konečně přinesl do širší veřejnosti celkem důležitou otázku: Mělo by se Turecko stát členem Evropské unie? Na začátek chci říci, že je nutné se na to dívat realisticky, a já mám ten pocit, že velmi málo z těch představitelů států Evropské unie, kteří mají nějakou moc o tom rozhodnout, se realisticky chovají a nepodléhají různým vlivům. Jeden z vlivů může být ten, že jako představitel demokratického státu se musím plně tolerantně chovat i ke všem ostatním státům, a to ať demokratické jsou či nejsou, zda mají či nemají podobnou kulturu. I já jsem k otázce Turecka zaujmul stanovisko, to se Vám teď budu snažit krátce povědět.
Minulý rok jsem v Turecku prožil čtrnáct dní. Stačil jsem tehdy pochopit realitu tureckého prostředí, o kterém se u nás příliš nemluví. Když slyším politiky z různých zemí, ale i politické komentátory, o tomto problému mluvit, nabývám téměř vždy dojmu, že Turecko je v zásadě po všech stránkách velmi podobné západoevropským zemím, pouze s tím, že tam trochu více lidí vyznává islám, ale to prý může být i výhoda, poněvadž to rozšíří náš smysl pro náboženskou toleranci. Jako typický příklad podobného názoru mohu uvést známého komentátora Jiřího Peheho. Ten je zásadně pro vstup Turecka. Zdůvodňuje to tím, že náš souhlas se vstupem Turecka je tím nejlepším vyjádřením vděku za to, co Turecko pro Evropu a USA po 2. světové válce udělalo, především zdůrazňuje tureckou práci v NATO. Se vstupem Turecka by prý prestiž EU značně vzrostla. Díky tomu si podle pana Peheho zaslouží být členem Unie, a Evropa tím prokáže, že Turecko bere vážně, a je pro ni férovým partnerem. Pan Pehe mne tím velmi zarmoutil, na druhou stranu zas ubezpečil, že příznivci tureckého vstupu nemají argumenty, protože od něho, a přiznám se, že ani od nikoho jiného jsem nějaký důmyslný argument pro vstup Turecka do EU neslyšel. Naopak sám zjišťuji, kolik případný vstup Turecka má nevýhod. Nebezpečné už je jen to, že Evropská unie se nejenom stane přímým sousedem islámských zemí jako je Sýrie, Irák, Irán, ale že sám potencionální nejpočetnější stát EU bude islámský. 99% Turků se hlásí k islámu, ti co ne, to jsou většinou pravoslavní křesťané, kteří mají v Turecku vyhrazena určitá území, které obývají. Tudíž všichni správní obyvatelé Turecka jsou vyznavači islámu. Přiznám se, že mě to děsí, že největší zemí EU se má stát země, kde 99% lidí věří v Alláha a kde je největší přírůstek obyvatel v Evropě. Dnes se s chudého a nehostinného tureckého východu stěhují miliony obyvatel do západní části, hlavně do Istanbulu, jen si představme, co by to bylo, kdyby ty miliony Turků se vrhly do celé Evropy za prací! Pak je tu na evropské poměry nepředstavitelně rozsáhlé a zaostalé zemědělství, které pro EU přinese takřka likvidační finanční náklady, pokud-li se bude chtít úroveň zemědělství srovnat s ostatními státy.
Pak je tu ale ještě jedna stránka, které se nevěnuje téměř žádný prostor, a to turecké vnitřní poměry. Je pěkné, že rozmýšlíme o tom, jak Turecko je významná země, a upozorňujeme, jak významně zvýší EU její světovou prestiž, ale je tu i druhá stránka, kterou jsem měl tu čest částečně poznat. Je to velký rozdíl oproti všem státům Evropy, i proti celkem zaostalému Bulharsku. Asi každý z nás už někdy slyšel, že Česká republika je v očích některých zahraničních osobností vnímána jako velmi zaostalá země, která v očích těch celebrit je vnímána jako ukázka toho, jak to v zemi té nějaké celebrity vypadalo v 50. letech minulého století. Nechci snad nějak proti tomu protestovat, ač si to nemyslím, můžu říct k tomu asi toto: Když jsem byl v Londýně, tak mi to nepřipadalo, jako když se dívám na budoucnost vzdálenou padesáti let, ale spíše mi šlo na mysl, že tu kolem mě chodí národ, jenž od dob Viléma III. může úspěšně budovat svou svobodu, ale že bych viděl nějaký hmotný převratný rozdíl, to nikoliv. V Turecku jsem ho však určitě viděl. Pravdivěji bych ohodnotil výrok, že turecký venkov připomíná české 19. století. V očích Evropana může turecký venkov vyvolat skutečný civilizační šok. Např. na asfaltovou silnici tam nenarazíte, a s tím, že kolem vás se pohybují nejrůznější zvířata, si musíte zvyknout také. Stejně tak platí, že na střechu u domu narazíte těžko, na omítku už tuplem ne. Přenesení ptačí chřipky na člověka by neměl tam být sebemenší problém. Slepice, kachny jsem potkával všude. Ač naprostá většina staveb v menších městech a na vesnicích vypadala uboze, dominantou byla vždy mešita. Když si na to vzpomenu, těch mešit, to nebyla jen jedna v městečku, to prostě vždycky pro pár ulic (pravda, dlouhých) byla jedna mešita. Nakupování, to není také nic lehkého. Pevné ceny prakticky neexistují, Turecko je prostě klasický orient, kde než se dohodnete s prodejcem na ceně, tak mezi tím třeba s ním vypijete čaj. Pro cizince to znamená velké riziko okradení. Mám pocit, že třetinka sodovky někde stála 5€. I když Turek by za tu sodovku zaplatil nejspíš dvacetinu té ceny, cizinec nemůže prokázat, jaká je skutečná cena té sodovky, poněvadž nějaká cena nikde napsaná není.
Další civilizační šok pro Evropana může být tamní doprava. Turecká vláda sice zavedla pravidla silničního provozu obdobné jako v evropských státech, to pravda je, ale všichni Turci stejně jezdí podle svých starých pravidel, turecká policie se tomu nesnaží nijak zabraňovat, ostatně byl by to utopický boj. Semafory tam najdete jako u nás, ale to vám říkám, dejte na mou radu, chovejte se, jako by tam nebyly. Pro Turky semafory neplatí, když mají volno, tak jedou, bez ohledu na to, zda je zelená nebo červená, to je jejich pravidlo, které i cizinec musí respektovat, pokud nechce přijít k úrazu. Stejně tak rychlostí jezdí takovou, jakou uznají za vhodnou. Řeknu vám, s Českou republikou se to nedá srovnávat, ač Češi si na dodržování pravidel nijak nepotrpí, 90 km/h mimo obec a 50 km/h v obci nedodržuje v Turecku prakticky nikdo.
Chudina, to je obrovský problém Turecka; není to příjemný pocit dívat se na ty ubožáky, kteří jsou oblíknuti v nejprostších hadrech bez bot; navždy ve mne utkví okamžik, když na mě malé děcko volalo: „money, money“. Může mi jich být líto, a je mi jich líto, ale Evropa není viníkem turecké současnosti. To neznamená, že bychom jim neměli pomáhat, finančně nepodporovat, ale na druhou stranu zas to neznamená, že jim musíme otevřít celý evropský pracovní trh a cpát přemrštěné částky do tureckého zemědělství. Dost pochybuji, že se Evropě obrovské finanční náklady vyplatí. Turecko nepatří do Evropy geograficky, a tím méně kulturně. Pokud se stane členem EU, bude největším státem v Unii, mohou mě napadat různé scénáře, ale může to být cesta, byť v celku dlouhodobá, jak islám získá mírovou cestou nad Evropou veškerou moc a zničí evropskou civilizaci. Může se to zdát jako utopie, ale dejme si pár věcí dohromady. Až se jednou Turecko, díky vydatné finanční podpoře EU, vyrovná ostatním evropským státům, bude to možná pro celou Evropu pár vrcholných let, kdy díky silnému Turecku bude mít celkem velkou moc, ale vymírání evropských národů a velký přírůstek islámských národů může znamenat díky evropské náboženské toleranci znamenat strašlivé konce, o kterých nechci spekulovat.
Nejsem proti tomu, aby EU a Turecko byli mezi sebou v úzkém spojenectví, ale nevidím nějakého rozumného důvodu pro vstup Turecka do EU, přinesl by jen zbytečné potíže. Ať sama Evropa se nejdříve stabilizuje, ukončí integraci, pořádně promyslí svou cestu budoucnosti, přijme zásady, podle kterých pár let pojede, a pokud se osvědčí, tak ať teprve pak uvažuje o vstupu Turecka do EU. Myslím si, že pro všechny by bylo daleko praktičtější, kdyby se EU nejdříve snažila navázat přístupové rozhovory se zbylými státy bývalé Jugoslávie, to já osobně považuji za daleko moudřejší. Zajistit si pozice u těch nejbližších, a pak teprve své pozice rozšiřovat dál. Bohužel však mám ono tušení, že tak, jak já si to v obrysech představuji, se to nestane. Kéž by však případný vstup Turecka neměl tragické následky.
Otto Drexler