Co je to velezrada? A kdo se jí dopouští?
Hynek Fajmon
Včera jedna sociálně-demokratická senátorka prohlásila, že se prezident dopouští velezrady a že by za toto jednání měl být postaven před soud. Je neuvěřitelné, co všechno se zrodí v hlavách našich socialistů. Je to opravdu silná káva, protože zde jsme svědky jednoho z nejhorších příkladů manipulace s fakty a významem slov. K tomu opravdu nelze mlčet. Paní senátorka by se měla stydět za elementární neznalost ústavy i za neloajalitu vůči hlavě státu.
Velezrada byla v historii vždy a všude definována stejně. Velezrady se dopouští ten, kdo se spojí s cizí mocí proti svému vlastnímu státu a následky této jeho vědomé činnosti mají zásadně negativní dopad na jeho vlastní stát a jeho občany. Taková činnost byla vždy přísně trestána zpravidla trestem nejvyšším, kterým byl dříve trest smrti. Poslední vlnu trestání za "velezradu" jsme v Evropě i u nás zažili v období po 2. světové válce, kdy byli trestáni zrádci a kolaboranti s totalitní nacistickou mocí.
Trestání za velezradu se potom v demokratickém světě stalo anachronismem. Je to institut, který se využívá v demokratickém světě pouze v naprosto ojedinělých případech týkajících se zpravidla špionáže. U nás se ale v poměrně velké míře využíval i v počátečních fázích komunistické diktatury. Komunistická justice odsuzovala za velezradu téměř každého, kdo se jí stavěl do cesty. Vrcholem této nespravedlnosti a zneužívání moci byl proces s Miladou Horákovou. Byly to ale i desítky a stovky dalších nevinných obětí komunistické perzekuce.
Po roce 1989 se institut velezrady nepoužívá v civilizovaném světě téměř vůbec. Po zkušenostech se zneužíváním tohoto institutu v totalitních státech mají demokracie oprávněné obavy z toho, aby se špatné zkušenosti nemohly opakovat. Mluvit proto dnes o velezradě je v demokratické společnosti neslušné. Pokud to ale bylo jako téma otevřeno, tak je nutné říci k tomu pár slov.
Podle české ústavy sjednává mezinárodní smlouvy prezident republiky a tuto svou pravomoc může svěřit vládě. V konečném důsledku ale ratifikace jakékoliv mezinárodní smlouvy včetně Lisabonské smlouvy může být právoplatně ukončena teprve po souhlasu obou komor parlamentu, prezidenta a po vyhlášení této smlouvy ve sbírce mezinárodních smluv. Do té doby není ratifikace ukončena u nás. Pro tuto smlouvu navíc platí to, že ji musí ratifikovat všechny členské státy EU. Pokud bude jeden chybět, tak nevstupuje v platnost. Prezident NENÍ vázán rozhodnutím české sněmovny nebo senátu.
Z těchto důvodů je nesmyslné tvrdit, že by se prezident dopustil velezrady tím, že odmítá Lisabonskou smlouvu podepsat. On není povinnen tak učinit a proto se velezrady nedopouští. Otázkou ale je, zda se jednání podobnému "velezradě" nedopouští ti, kdo pro Lisabonskou smlouvu hlasují. Tato smlouva totiž přenáší dosud výsostná práva a kompetence České republiky do rukou cizí mocnosti.
