Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Mají umělci právo na dotace?

Luboš Zálom

"Týden neklidu", který byl minulou neděli zahájen, aby pražští umělci a majitelé divadel vyjádřili nesouhlas s připravovanými změnami v rozdělování dotací na kulturní projekty v Praze, je možné bez nadsázky označit za největší protesty umělců od vzpoury v České televizi koncem roku 2000. Nezáleží vůbec na tom, zda se radní Richter rozhodl zavést efektivnější systém dotací, nebo zda umělci míní, že původní systém byl lepší. Problém, nad kterým by se měli lidé zamýšlet, leží někde jinde. V emotivní diskuzi o tom, jak má vypadat dotování pražských divadel, však nezaznívá dostatečně hlasitě ta nejdůležitější otázka: mají vůbec být z peněz daňových poplatníků být placeny nějaké kulturní projekty? Mají umělci právo na něco, co si nezasloužili na svobodném trhu?

Umělci se rádi staví do role takřka nezištných zachránců kulturního života všech občanů. Bez nich bychom kulturně zpustli, krmeni pokleslou komerční zábavou, plytkými seriály a tuctovými muzikály. Nekomerční kumštýři jsou vyzdvihováni jako vzor a jejich umění, produkované zpravidla pro úzký okruh nadšenců, je kulturními autoritami, kritiky, profesory a publicisty, pokládáno za vrchol estetiky a uměleckého vyjádření. Komerční umění, produkované pro nejširší publikum, je označováno stejnými autoritami za brak.

Umělci sebe sami vidí jako garanty kulturní úrovně národa. Měli bychom si jich za to prý automaticky vážit, a jestliže je jejich umění menšinové, okrajové a tedy nevýdělečné, rádi bychom je měli podporovat z našich daní. Panuje názor, že skuteční umělci by se neměli zatěžovat něčím tak nízkým, jako je vydělávání peněz, a že pouze takový umělec, který je nezávislý na penězích, může skutečně hodnotně tvořit.

Protestujícím umělcům ani trochu nevadí, že jejich tvorba je hrazena z peněz, které stát krade občanům prostřednictvím daní. Pokládají svoji tvorbu za veřejnou službu, kterou stát nebo město podporovat musí. Skutečná kultura se podle nich nemůže nikdy uživit na volném trhu.

Neuvědomují si však, že jestli lidé něco chtějí, je možné poznat pouze na svobodném trhu. Pokud o nějakou službu není zájem, na trhu se neprosadí. Pokud zastánci dotované kultury bědují, že jejich tvorba potřebuje dotace ze státní nebo městské kasy, zároveň přiznávají, že o jejich tvorbu je pouze mizivý nebo žádný zájem. Proč by měli lidé ze svých peněz hradit to, o co nemají zájem? Rozpočty ministerstev nebo měst, plněné z kapes daňových poplatníků, kteří se musejí každý den starat o to, aby zajistili své živobytí, tak hradí soukromé záliby několika vyvolených - herců, režisérů a dalších umělců na jedné straně, a publika, kterým je umožněno platit mnohem nižší vstupné, než by museli platit při tržních, skutečně nedotovaných cenách na straně druhé. Většina daňových poplatníků je tedy donucena hradit životní potřeby menšiny - která se bohorovně pokládá za kulturní elitu, která ví, co je pro lidi to nejlepší.

Samozřejmě je však jasné, že hájit nutnost státních podpor pro divadla a jiné stánky kultury tím, že je potřeba lidi vychovávat ke kultuře a nenechat je pustnout u televizních seriálů, nemá žádný smysl. Tím, že pan Novák musí ze své kapsy platit například provoz divadelního spolku Jakuba Špalka, jednoho z hlasitě protestujících umělců, a dotovat vstupenky pro úzký okruh příznivců jeho tvorby, se prostě nestane automaticky kulturnějším člověkem.

Zastánci veřejného financování kultury prohlašují, že pouze nekomerční kultura je skutečnou hodnotnou, a musí proto být podporována městy a státem - jinak bychom o tuto hodnotu přišli. Kultura je podle nich hodnotou pro celou společnost. Ve skutečnosti však neexistuje nic jako hodnotící a jednající společnost - hodnotit a jednat mohou pouze jednotlivci, a pouze jednotlivci si mohou pro sebe zvolit, co budou pokládat za hodnotné. Můžeme prohlásit, že představení Cyrano z Bergeracu na scéně Národního divadla je umělecky hodnotnější než muzikál Kleopatra - ale hodnotnější pro koho? Neexistuje žádná hodnota sama o sobě, a proto i kultura může znamenat hodnotu pouze pro konkrétní jednotlivce. A pouze jednotlivci mají právo se rozhodnout, zda to, co pokládají za hodnotu, budou finančně podporovat. Není obhajitelné, aby člověk, který za celý svůj život neprojeví zájem navštívit divadlo, byl nucen ze svých peněz platit náklady jakéhokoliv divadelního představení.

Kdo z těch, kteří zdůrazňují vnitřní hodnotu představení v malých alternativních divadlech, by však byl ochotný zaplatit vstupné, které by na svobodném neregulovaném trhu bylo jistě mnohem vyšší, než dnes, kdy je dotováno z kapes všech? Kdo by byl ochotný podpořit neziskové představení nebo začínajícího režiséra? Z cizích peněz je přece utrácení pohodlnější. Pokud někdo hlasitě požaduje, aby divadelní představení dostávala dotace od ministerstva kultury nebo z městské pokladny, a zaštiťuje se přitom údajnou kulturní hodnotou, demonstruje tím pouze své vlastní preference a zájmy. Dotace pro kulturu tak znamenají uspokojení zájmů tří konkrétních skupin lidí: umělců, diváků a návštěvníků, a státních nebo městských úředníků.

Spojení elitářských umělců a kultury lačných občanů tedy vytváří poměrně silnou nátlakovou skupinu, která se snaží, aby jim ostatní lidé hradili jejich náklady. Vytváří se síť tvůrců a jim nakloněných úředníků, kteří jim přihrávají finanční prostředky; roste klientelismus a očividné parazitování na "veřejných financích." Mimoto jsou uspokojovány potřeby byrokratů, kteří podle svých preferencí rozhodnou, co by mělo být ze státních zdrojů podpořeno. Větší šanci na podporu, například na grant ministerstva kultury, tak dostane kulturní projekt, který bude propagovat myšlenky, které státní úředníci pokládají za žádoucí a přijatelný pro kulturní výchovu veřejnosti. Tato pozitivní cenzura je tak pouze obdobou nechvalně proslulých schvalovacích komisí, které v době komunismu měly právo povolit nebo zakázat jakoukoliv kulturní akci, která, podle nich, nesplňovala kulturně-sociální potřeby. Bude mít větší šanci na získání grantu umělecký projekt hlásající například nutnost návratu k přírodě, střídmosti, a sebeobětování pro celek, nebo divadelní představení, jehož myšlenkou bude individualismus a nezávislost?

Z kulturních spolků, divadel, galerií atd. se v důsledku státních zásahů stávají byrokratické instituce. Jejich činnost je svázána řadou pravidel a jejich cílem není efektivní nakládání s penězi, nýbrž napojení na státní penězovody. Nemají k dispozici žádné kritérium, podle kterého by mohly posoudit, zda naplňují přání milovníků kultury - jejich cílem se stalo naplňování přání a očekávání byrokratů. Obavy, že v čistě tržním prostředí, které by nebylo deformováno subvencemi, by divadla nebo galerie nemohly fungovat, mohou být z velké části zbytečné. Kromě možnosti využívat soukromých sponzorů by kulturní instituce měly možnost jasně vidět, zda jsou ziskové nebo ne. Místo toho, aby se snažily naplnit kritéria pro získání dotací, by mohly raději zefektivnit svůj provoz. Žádné organizace, založené na financování z obecních nebo státních zdrojů, nemohou být plně efektivní a vynakládat své prostředky skutečně účelně.

Častá námitka, že stát nebo města podporují z daní občanů desítky a stovky komerčně nevýdělečných věcí, a tudíž není důvod, proč by neměl podporovat i kulturu, nemůže obstát. To, že stát něco ze zkonfiskovaných peněz podporuje, není obhajobou pro to, aby z těchto peněz bylo podporováno i něco dalšího. Naopak, dobrý stát se nemá dopouštět loupeže, nemá krást peníze občanů, a nemá v ekonomice nic finančně ani jinak podporovat nebo regulovat. Existují stovky a tisíce příjemných aktivit, kterým se lidé věnují ve volném čase a z nadšení pro věc, a které by se na komerční bázi neuživily - nemůže to však být důvod, aby všechny tyto aktivity podporoval stát z daní.

Pokud některé kulturní projekty nemohou být na svobodném, neregulovaném a nedotovaném trhu výdělečné, měly by, ve svobodné společnosti, být provozovány neziskově - buď hledáním štědrých mecenášů umění, kterých byl ve svobodnějších dobách vždy dostatek, anebo prostě přeměnou na amatérské, s nadšením provozované spolky milovníků kultury, kteří dobrovolně, protože kultura je pro ně hodnotou, provozují umění pro stejné nadšence, jako jsou oni sami.

V dávných dobách velikáni umění, ať už z řad spisovatelů, malířů, skladatelů nebo provozovatelů divadel, nepotřebovali pravidelné a nárokované platby od plátců daní. Svá díla tvořili za podpory štědrých milovníků umění, kteří sami rozhodli, co chtějí svými prostředky podpořit a jakými kulturními hodnotami chtějí obohatit i lidi kolem sebe. Národní divadlo nebylo postaveno z daní občanů, ale z dobrovolných příspěvků lidí, pro které bylo vysoce hodnotné pomoci vybudovat ryze českou národní divadelní scénu.

Naprostá většina umělců je antikapitalisticky zaměřena, trh nenávidí a obává se ho. Ví, že se na něm není schopna uživit, přinejmenším ne tak pohodlně ve srovnání s jednoduchým kasírováním grantů a příspěvků. Hledají proto záchranu a jistotu u státu, který jim zajistí možnost bezstarostně se věnovat své tvorbě.

Spory o výši příspěvků a o nastavení grantové politiky tak, aby zvýhodňovala méně výdělečné projekty, nebo aby naopak zavedla mezi uměleckými institucemi rovný přístup, nic neřeší a na principu věci nic nezmění. Je jedno, zda zvítězí umělci nebo radní Richter, když budou stále občané nuceni platit to, na čem jim nezáleží a na co by dobrovolně nepřispívali. Je smutné, že se nenajde nikdo, kdo by umělcům, kteří sebevědomě prohlašují, že mají právo na naše peníze, vysvětlil, že jejich postoj je nepřijatelným parazitizmem. Jedinou patřičnou reakcí na otázku, jak by měl stát podporovat kulturu, je totiž důrazné odmítnutí jakékoliv formy takové podpory, a prosazování dobrovolných, tržních vztahů.



Luboš Zálom
 
  Přístupy: 2704 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA