Václav Klaus: Klimatologové a ekonomové

Klimatologové a ekonomové

Václav Klaus

Mladá fronta Dnes, 11. 7. 2007

V bývalém Rakousku se v létě povinně zvonilo kostelními zvony proti bouřkám a bleskům do doby, než to osvícený císař Josef II. zakázal. První červencovou sobotu stovky muzikantů hrály na celém světě proti globálnímu oteplování. Jde o to, aby se našli rozumní lidé, kteří jim to ne zakáží, ale alespoň vysvětlí.

Už je to sice z mé strany x-té opakování, ale znovu a znovu říkám, že mi nejde o měření teplot a o zpochybňování toho, že jsou v posledních letech teploty vyšší než v období od 40tých do poloviny 70tých let minulého století, kdy se lidem zdálo, že se blíží nová doba ledová. Globální měření průměrné teploty je sice věc obtížná (omezený počet meteorologických stanic, nestejnoměrné zastoupení pevniny a moře, sporná vypovídací síla jakéhokoli průměru, rozdíly teplot v prostoru i v průběhu jakékoli časové jednotky, za kterou se průměr počítá, atd.), ale v tomto ohledu není důvod vést polemiku. Tu ať si vedou meteorologové mezi sebou.

Meteorologové ale musí přizvat klimatology a další přírodní vědce, aby dodali argumenty o tom, zda se jedná o jev nový, o změnu trendu, o běžný výkyv, o část cyklického pohybu, o jev krátkodobý či dlouhodobý, a v tom – jak mohu alespoň zvnějšku sledovat – přírodovědci jasno nemají. Na straně jedné někteří tvrdí, že existuje „vědecký konsensus“ o tom, že je to jev nový, přírodou nevysvětlitelný (a proto člověkem způsobený) a na straně druhé je nemálo těch, kteří dokazují, že tomu tak není, že je to jev „přírodně“ vysvětlitelný a že je v probíhajícím oteplování úloha člověka malá, ne-li úplně zanedbatelná. 2500 vědců seskupených kolem OSN organizovaným mezivládním panelem IPCC říká to první, 4000 vědců podepsaných např. pod Heidelbergským apelem říká pravý opak. Ať je to, jak je to, žádný konsensus v této věci neexistuje a i kdyby existoval, nebyl by důkazem.

Toto není doménou ekonomů a zástupců dalších společensko-vědních oborů. Ti si kladou otázky úplně jiné (a proto je zbytečné je osočovat, že nejsou odborníky na meteorologii a klimatologii). Ptají se, jak moc bude ten či onen přírodní jev, např. oteplování, vadit, jaké bude mít důsledky, jaké budou náklady se vůči němu adaptovat, resp. jaké by byly náklady takovýto jev eliminovat. Toto není doménou přírodních věd.

Ekonom ví hlavně to, že každému problému musí dodat kontext, míru, váhu. Ukážu to na jednom náhodném příkladě. Známý chicagský profesor Richard Posner, s jehož názory se jinak často shoduji, v článku Disaster Insurance (Hoover Digest, č.2, 2007) říká, že je s klimatem třeba něco dělat, protože zvýšení teplot způsobí i zvýšení mořské hladiny, a to za 100 let asi o dvě stopy (poslední IPCC zpráva však říká, že jen o 14 – 43 cm) a že to bude znamenat např. vynucené stěhování několika desítek miliónů lidí (str. 45). To vypadá na první pohled hrozivě. Je to přestěhování několika Českých republik.

Pokud se ale trochu zamyslíme a přidáme „kontext“, zjistíme, že je to zhruba půl procenta obyvatel světa a hned nás musí napadnout, že se ročně v průměru určitě stěhuje více než půl procenta lidí. Ale toto se má stát v průběhu nikoli roku, ale jednoho století, čili ročně to bude jedna setina tohoto množství, což je pět tisícin procenta lidí na světě! To je zcela zanedbatelné množství – jen a jedině díky přidání kontextu.

To byl příklad triviální. Ekonomové přidávají další kontexty – technický pokrok, lidskou adaptabilnost, narůstání bohatství (a tím vzdalování lidstva od subsistenční úrovně, což mu umožňuje „velkorysejší“ zacházení s přírodou). Jejich hlavní nástroj pro toto dodávání kontextu je tzv. diskontování budoucnosti neboli dávání různým jevům v čase adekvátní váhu. Tisícikoruna dnes je „více“ (i když zůstane ve formě stejné bankovky či stejného zápisu na účtě) než tisícikoruna za 10 let – říká nejen ekonomická (a jakákoli jiná praxeologická) teorie, ale i zdravý lidský rozum. Ale nejen tisícikoruna. Můj život dnes a můj život za 20 let? Dávám jim ve svém rozhodování stejnou „váhu“? Kdyby ano, určitě bych já – i kdokoli jiný – vyslyšel všechny rádce zdravé výživy a choval bych se úplně jinak. Je to, že student nedostatečně (z pohledu rodičů) investuje do svého „lidského kapitálu“ jen a jedině jeho hloupost, nebo je to jeho výrazné preferování dneška před zbytkem jeho vlastního života?

Takovýchto příkladů by bylo možné dávat mnoho. Ve všech z nich působí magie diskontování, tedy hodnocení užitku, který plyne z nějakého dnešního chování vůči zítřku. To není mylná (a lepšími brýlemi odstranitelná) lidská krátkozrakost, to je elementární lidská racionalita. A na té stojí ekonomie.

Ekonomové se proto – bez výjimky – shodují v tom, že diskontní míra je klíčovým parametrem jakéhokoli veřejného, tedy politického rozhodování o reakci člověka (eventuálně celého dnešního lidstva) na možné globální klimatické změny. V tom mezi nimi sebemenší rozdíl není.

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Garry Becker ukazuje, že „i při relativně nízké diskontní míře ve výši 3% budou důsledky globálního oteplování pro užitek generace žijící za 50 let ode dneška „vážit“ pouze jednu čtvrtinu toho, kolik by to bylo pro generaci dnešní. U generace za 100 let to bude již pouhá jedna šestnáctina.“ (An Economist Looks at Global Warming, Hoover Digest, č.2, 2007, str. 51). Diskontní míra vyšší či nižší s těmito propočty – a přesně o ně jde v počítačových simulacích dnešních popularizátorů myšlenky globálního oteplování – dělá naprosté divy.

V čem se ale mezi sebou ekonomové zásadně liší, je jejich názor na velikost oné diskontní míry. Bádají o tom již celá staletí, ale konec konců se vždy stejně skončí u jednoho ze dvou extrémů. Jeden z nich se velmi silně projevuje v známé Sternově zprávě, která v podstatě mezi dnešní a budoucí generací nedělá žádný rozdíl. Doslova se tam říká: „Budou-li příští generace vůbec existovat, předpokládáme, že mají stejný nárok na naši etickou pozornost jako generace dnešní“. Z toho samozřejmě plyne nulová diskontní míra.

Druhým extrémem je postoj, který říká, že investice do předcházení klimatickým změnám jsou na úkor jiných investic a že je proto do jakékoli seriózní analýzy nákladů a výnosů třeba zahrnout „náklady příležitosti kapitálu“ a těmi je tržní úroková míra.

Co si z toho máme vybrat? Věřit trhu (a jeho etice) nebo etice věrozvěstů globálního oteplování? Já bych více věřil trhu (a jeho úrokové míře) a méně elitářům vyspělého a bohatého světa, kteří chtějí, aby měla diskontní míra nulovou (nebo skoro nulovou) hodnotu.

Debata o tom musí pokračovat. Není ale vůbec o měření teplot a jen málo o tom, co pohyby teplot způsobuje.