Václav Klaus: Na okraj diskuse o Národní knihovně

Na okraj diskuse o Národní knihovně

Václav Klaus

Mf Dnes, 22.10.2007

Svůj názor na způsob výběru vítězného návrhu na Národní knihovnu na Letné (v „anonymní“ soutěži, posuzované velmi neanonymní, autory důvěrně znající porotou), na návrh jako takový, i na jeho vhodnost pro ono konkrétní místo jsem již zhruba před půl rokem vyjádřil a nemám k tomu co dodávat. A už vůbec se nehodlám plést do technicko-administrativního sporu o to, zda návrh odpovídá podmínkám zadání.

Jde mi o něco daleko zásadnějšího (i když pro mne, jako celoživotního Pražáka, je i zacházení s Prahou zásadní – a „zacházení s Prahou“ to je. Časté porovnávání návrhu knihovny s Tančícím domem je mylné, neboť tam šlo o „zacházení“ s jedním blokem jedné ulice). Znovu se dostáváme do sporu o samotnou podstatu naší demokracie, do kterého na nikoli nedůležitém místě patří otázka veřejného rozhodování, nebo jinak, rozhodování o věcech veřejných.

Na rozdíl od komunismu s jeho specifickým pojetím „vyřešení“ vztahu soukromého a veřejného – při faktickém potlačení soukromého a převedení veřejného do zcela voluntaristického rozhodování demokraticky nezvolenými rozhodovateli (proto „soukromníky“ zvláštního typu) – vznikl systém úplně jiný. Došlo k obrovskému zvětšení onoho soukromého a k jasným pravidlům ohledně (stále ještě příliš rozsáhlého – v očích liberála) onoho veřejného.

Právě teď, nikoli však poprvé, dochází k pokusu o změnu. Právě teď dochází k pokusu část rozhodování o věcech veřejných vyjmout ze standardních (v realitě jakkoli nedokonalých) mechanizmů a řešit je „přímo“, tedy názorem „odborníka“ a jakékoli „vměšování se“ politiky do rozhodování o věcech veřejných je radikálně odmítáno. Příkladů tohoto typu je mnoho – od názorů na soudcovskou „samosprávu“, leckterými z nás nazývanou soudcokracií, přes názor na to, jak vysoká má být státní podpora filmovým dílům (jako výjimečnému druhu finančně nákladného umění), přes spor o podstatu veřejnoprávní televize a o tom, zda „patří“ pracujícím (tam pracujícím) nebo veřejnosti až k dnešním atakům na pražské komunální politiky, že si ohledně Národní knihovny dovolují vyjádřit svůj názor.

Celý tento spor je opravdu o soukromém a veřejném (adekvátně zastoupeném). Objedná-li si soukromý zadavatel nějakou stavbu, nikdo nikdy nezpochybní, že má plné právo říci, že se mu návrh stavby líbí nebo nelíbí. A že ji chce realizovat či nikoli. U stavby veřejné, a tou Národní knihovna nepochybně je, nemůže být pravdou opak – není možné autoritářsky tvrdit, že je to otázkou „odborníků“ nebo dokonce odborníka. Pokud se nemýlím, ještě nikdy u nás architekt tak intenzivně nevstoupil do veřejného rozhodování jako v tomto případě. Uvědomme si jednu banální věc: rozhodování odborné poroty je o návrhu jako takovém. Rozhodování o realizaci stavby financované z veřejných prostředků, z prostředků daňových poplatníků, je rozhodování úplně jiného typu. Neoddělovat tato dvě rozhodování je fatálně chybné.

Že chce své dílo, kterému asi velmi věří, jeho tvůrce prosadit, je logické a nepřekvapující. Že natolik degraduje názory jiné, špatné a nepřijatelné je. Že se tím – jako obrovský precedent – vychyluje kyvadlo od demokracie k post-demokracii je zjevné též. To považuji za podstatnější než to, zda se mi návrh „chobotnice“ líbí či nikoli.