Rub a líc rozhodování soudce Cepla I.

Zdeněk Jemelík

Vynesením nepravomocného rozsudku skončila 5. června u Krajského soudu v Praze prvostupňová část zcela neobvyklého řízení na ochranu osobnosti. V něm se sedm vysoce veřejnosti známých právníků domáhá na advokátce Marii Benešové omluvy za hanlivé mediální výroky, jimiž je označila za „mafii“, která ze zákulisí ovlivňuje soudní procesy tak, aby jejich výsledky vyhovovaly zájmům „vládnoucí garnitury“. Žaloba se týkala tří výroků, z nichž dva byly označeny za nepravdivá skutková zjištění, jeden za nesprávný hodnotící soud. Konstrukce skvělé závěrečné řeči zmocněnce žalobců Petra Tomana byla tak neúprosně logická a použité argumenty tak dokonale ladily s výsledky dokazování, že se dalo právem očekávat úplné vyhovění žalobě, zvlášť když žalobci v závěrečných řečech přesvědčivě poukázali na utrpěnou morální újmu, kterou jim jedoústnatá žalovaná způsobilá. Obhajoba stavěla na tvrzení, že ve skutečnosti všechny výroky žalované byly hodnotícími soudy, jež nelze žalobou na ochranu osobnosti úspěšně napadnout. Stejně se ale pokoušela prokázat jejich pravdivost dokazováním, v podstatě směřujícím k prokázání věrohodnosti obsahu televizní reportáže Dalibora Bártka ze 7. ledna 2008. Dále poukazovala na to, že všichni žalobci jsou veřejní činitelé, na nichž lze požadovat zvýšenou míru snášenlivosti vůči kritice veřejnosti. Obhájce se navíc dožadoval zvláštních ohledů k prostořekosti své mandantky, protože se vyjadřovala jako stínová ministryně sociálnědemokratické vlády. Nepochopil jsem, z čeho vyvodil zvláštní nárok na shovívavost s její pavlačovitostí, když pojem „stínový ministr“ nemá oporu v našem právním řádu a není ničím jiným než projevem slavomamu nabubřelých nul, jež si jím dodávají pocitu vlastní důležitosti. Soudce se zachoval jako chytrá horákyně: vyvedl obhájce z mylného názoru na povahu výroků žalované, ale současně uznal její skutková tvrzení za převážně pravdivá a následně nevyhověl žalobním návrhům s výjimkou případu státního zástupce VSZ v Praze Libora Grygárka, u něhož uznal, že Marie Benešová neměla pro jeho přiřazení k „mafiánům“ jiný důvod, než „že ho velice nemá ráda“.

Žalobci se k vyhlášení rozsudku nedostavili. Jak je zřejmé z jejich rychle vydaných tiskových prohlášení, každý sám pro sebe pocítil úžas nad nevypočítatelností soudu, který prožívají běžní občané dosti často, zčásti také díky mizerné práci žalobci řízených státních zastupitelství, zavádějících špatně provedeným přípravným řízením soudy do kalných vod rozhodování v důkazní nejistotě. Ve srovnání s řadovými oběťmi justičních přehmatů jsou na tom ale relativně dobře, protože soudce Vojtěch Cepl ml. neposlal nikoho z nich za mříže, jen nepravomocně zprostil Marii Benešovou povinnosti se jim omluvit a připravil je o pár korun soudních výloh. K jejich útěše a ke zchlazení bujarého nadšení žalované připomínám staré karbanické přísloví:první vyhrání z kapsy vyhání…Rozsudek není přece pravomocný. A žalobci již oznámili, že se odvolají.

Toto soudní řízení je vnějším projevem pokračující „války žalobců“, rozpoutané zásahem NSZ do neukončeného případu Jiřího Čunka, jeho odrazem v neurvalých mediálních vystoupeních Arifa Salichova a Petra Coufala a později i šikanou těch, kteří projevili nesouhlas s počinem Renaty Vesecké. Je to bratrovražedný spor uvnitř svérázné komunity žalobců. Společenství, které se v tomto řízení předvedlo veřejnosti, je skutečně hodně výjimečné. S výjimkou Pavla Němce všichni získali ideologickou průpravu, vzdělání a prvotní profesní zkušenost v období normalizace. Navzdory špatné minulosti dosáhli vysokého postavení v strukturách rádoby demokratického státu. Znají se navzájem mnoho let a vznikly mezi nimi vztahy kolegiální, přátelské, ale i skrytá nepřátelství. Např. tvrzení o úzkých přátelských vztazích a častých společenských schůzkách Pavla Němce, Pavla Kučery a Renaty Vesecké, do nichž mohou prolínat i jejich pracovní zájmy, je pravdivé. Dobrý vztah k svědkyni Zlatuši Andělové, ostravské krajské zástupkyni, měli i Renata Vesecká a Pavel Kučera. Pokud tomu soudce Vojtěch Cepl ml. nevěří, poněvadž účastníci se dle jeho úsudku k sobě v soudní síni zrovna přátelsky nechovali, chybuje, neboť vyvozuje závěry z netypické situace, hodně odlišné od obvyklých okolností jejich styků. Jeho soudní síň skutečně ani vzdáleně nepřipomíná rauty, na nichž se Zlatuše Andělová družila s ostatními. Vztahy se ovšem mohou vyvíjet i k horšímu. Poukázal na to např. Pavel Kučera v závěrečné řeči vysvětlením, že ze všech účastníků mu byla v minulosti nejbližší právě žalovaná. Uvedl, že během šesti let jejího působení na NSZ u ní vykonal nejméně 300 návštěv, při nichž se přirozeně bavili o dění v resortu. Tvrdil dokonce, že ji doporučil tehdejšímu ministrovi spravedlnosti Otakarovi Motejlovi, když hledal nového nejvyššího státního zástupce. Síla osobní nevraživosti se projevila zvláště v závěrečné řeči Marie Benešové, která mimo Renaty Vesecké a nepřítomného Arifa Salichova snad na žádném z protivníků nenechal niť suchou: tak Pavlu Němcovi podle ní nestačilo, že ji nechal odvolat z funkce nejvyšší státní zástupkyně, musí si do ní štípnout, kde to jen jde a neváhal jet do Ostravy jí škodit, ač v dané kauze nikoho nezastupoval. Za působení Libora Grygárka ve funkci vrchního státního zástupce odešla z VSZ, protože tam byl nepořádek, ztrácely se spisy a sám pan státní zástupce nebyl zrovna nejpracovitější. Pavel Kučera ji skutečně obtěžoval častými návštěvami a zdržoval ji při vaření oběda, ale to jen proto, že je velice zvědavý. Na její jmenování Otakarem Motejlem neměl vliv, rád se chlubí cizím peřím, ve skutečnosti ji doporučil vrchní státní zástupce Patočka. Brněnský krajský státní zástupce Petr Coufal se podle ní vždy přiklání k tomu, kdo vyhrává. Se změnou politického klimatu změní názor.Žalovaná svým vystoupením mimo jiné upozornila, že by s ní byla velká legrace, pokud by se stala ministryní spravedlnosti. Kultura vyjadřování je funkcí kultury osobnosti. Žádný z žalobců se vůči Marii Benešové nevymezil tak žlučovitě jako ona k nim. Jen Renata Vesecká si posteskla, že s ní kdysi měla dobré vztahy, ale od jmenování do funkce je jí stále napadána. A ostouzený Petr Coufal jí projevil vděčnost za hezké chování k němu v období jeho životní krize.

Pro pochopení chování účastníků řízení je třeba vědět, že žalovaná, pět žalobců a někteří svědci jsou bývalí komunističtí prokurátoři, tedy kdysi svědomití strážci socialistické (ne)zákonnosti v trestním řízení, kteří konjunkturalisticky zapřeli oddanost matce-straně (musel ji projevovat i bezpartijní prokurátor) a nyní starými způsoby pro změnu dohlížejí na zákonnost v trestním řízení státu, jenž by pro ně měl být z hlediska jejich původních politických a právních názorů nepřátelský. Důsledky pro jejich profesní a lidskou věrohodnost nechť si laskavý čtenář domyslí. Základním rámcem jejich právních názorů jsou současné trestněprávní předpisy, jež pocházejí z r.1961 a přes poflikování četnými novelizacemi jsou poplatné stalinistickému chápání občanských práv a svobod. Pro myšlení této sociální skupiny je příznačný sklon k topornému formalismu. Jsou zvyklí na strukturu organizace trestního řízení, zavedenou počátkem padesátých let minulého století podle sovětského vzoru, a nic jiného si nedovedou představit. To vše se odráží ve způsobu jejich práce, a také ve sklonech k svévoli, kterou žalobci mimo jiné projevili zásahem do případu Jiřího Čunka, kdežto Marie Benešová zneužitím pravomoci ke kriminalizaci Pavla Němce kvůli jeho zákonnému zásahu do kauzy „katarského prince“. Marie Benešová byla šest let nadřízenou všech ostatních státních zástupců, kteří v případu vystupovali. Pokud je kritizuje za nepravosti, měla by si uvědomit, že jsou produktem režimu, který uvnitř soustavy státních zastupitelství udržovala a jejich počínání odpovídá pracovním zvyklostem, jež podporovala. Vedla je k svévolnému jednání. Díky protiústavnímu čl.16 jejího dosud platného Pokynu obecné povahy č.12/2003 je těméř nemožné jejich trestní stíhání pro zneužití funkce, což spolu s lokajskou loajalitou tehdejší brněnské městské státní zástupkyně Mileny Hojovcové mimo jiné ušetřilo Renátu Veseckou prověřování jejího zásahu do kauzy Jiřího Čunka protikorupční policií. Na vysokých postech v soustavě státních zastupitelství trpěla komunistické prokurátory a vojenské prokurátory, jichž se nyní její nástupkyně s obtížemi zbavuje. Vytýká-li Liboru Grygárkovi ztrácení spisů, měla by si vzpomnět na své vlastní hříchy téhož druhu z doby působení ve funkci nejvyšší státní zástupkyně. Pokud se někdo hodně zasloužil o rozval justice, o němž často a ráda hovoří, zasloužila se o něj více než Renata Vesecká.

Zvláštností řízení byla nezvyklá vstřícnost vůči sdělovacím prostředkům, jimž soud povolil pořizování zvukových a obrazových záznamů a přenosů ze soudní síně po celou dobu řízení. Před vynesením rozsudku byli dokonce novináři a veřejnost vpuštěni do soudní síně čtvrt hodiny před zahájením jednání. Jak už je ustáleným zvykem, novinářská smečka doprovázela proces unisono poštěkáváním v jednom směru, v neprospěch žalobců, bez ohledu na deklarovanou názorovou a vlastnickou různorodost svých chlebodárců. Roli lišky v mediální štvanici hrál místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, jemuž média společně se soudem přiznala úlohu čaroděje - Velkého Manipulátora, jenž bez zjištěné motivace a bez mocenských prostředků řídil zásahy do kauzy Jiřího Čunka. Za širokými cípy jeho čarodějnického pláště se úplně vytratila nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, odpovědná za skutečný, hmatatelný a viditelný zákrok, o jehož ovlivnění Pavlem Kučerou chybí byť jen náznak důkazu. Mediální mumraj nadměrně rozviřovali svědci, kteří se pro média vyjadřovali dramatičtěji než před soudem, přičemž reportéři míchali z výroků různého původu a kvality matoucí guláš. Od pověstné bulvární reportáže Dalibora Bártka ze 7. ledna se k žalobcům chovala nevlídně i Česká televize, která by z titulu veřejné služby měla podávat divákům nestranný pohled. Za pokus o nápravu bychom mohli považovat zvláštní vydání pořadu Události, komentáře z 5.června, tedy bezprostředně navazující na vyhlášení rozsudku. Jeho vyvrcholením bylo přímé střetnutí podmračené žalované Marie Benešové s ironicky se usmívajícím žalobcem Pavlem Němcem. Účinnost pořadu snížila zjevně nedostatečná připravenost moderátorky Daniely Drtinové, která nezvládala ani základy odborné problematiky a nedokázala skrýt podjatost vůči Pavlu Němcovi. Nicméně pořad přesto přinesl zklidňující pohled na případ.

Vzhledem k pověstné loudavosti našich soudů velmi překvapilo tempo, jímž soudce Vojtěch Cepl ml. hnal řízení k rozsudku. Jestliže 12. května vydržel soudit v rozpálené soudní síni šest hodin až do 19 hod., 2. června za stejných mikroklimatických podmínek propustil účastníky řízení ze soudní síně po sedmi a půl hodinách v 21,30 hod. Přitom se vyhříval v taláru a po celou dobu řídil jednání aktivně, s přehledem, diktoval přehledně protokol a dokonce vykazoval smysl pro humor. Korunu doslova atletickému výkonu nasadil tím, že bezprostředně po vyhlášení rozsudku předal překvapeným stranám jeho písemné vyhotovení v rozsahu 38 stran. Celkově jde o výkon hodný zápisu do Guinessovy knihy rekordů, zdá se ale, že i v tomto případě platí známé přísloví „práce kvapná…“atd.

Nejdůležitější zvláštností ovšem byla souvislost tohoto řízení se zásahem nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a jejích podřízených do neukončeného přípravného řízení ve věci Jiřího Čunka. Soud, strany, svědci ani média se nedokázali oprostit od snahy přistupovat k věcné podstatě sporu mezi žalobci a Marií Benešovou jako k nástroji přehodnocování inkriminovaného rozhodnutí. Důsledkem pak byl nepřiměřený politický ohlas řízení a zejména rozsudku, který opozice a také někteří koaliční politici využili jako záminku k tlaku na odvolání při nejmenším Renaty Vesecké, ne-li ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, přičemž na Mirka Topolánka si zatím jen brousili nůž. Je to vlastně jen divadlo: opozice využívá jedné z dalších možností, jak přivodit Mirkovi Topolánkovi potíže, ten se ale nemůže smířit s lákavou možností obětování Renaty Vesecké, protože by pak mohla být položena také otázka odpovědnosti ministra spravedlnosti a možná i jeho samého. Je to podobná situace jako v bitvě o Moskvu: není kam ustoupit. Politický rozruch je ale zcela nesmyslný a pouze obnažuje nekompetentnost jeho nositelů: při vysokém průměrném podílu rozsudků, jež neobstojí v odvolacím řízení a vzhledem k spornosti Ceplova rozsudku je předčasné činit jakékoli závěry před rozhodnutím odvolacího soudu. Jiná věc jsou závěry, jež by již nyní pro sebe mohli vyvodit přímí i nepřímí účastníci sporu. Marie Benešová by se měla dobrovolně omluvit nejen Liboru Grygárkovi, ale při nejmenším také Pavlu Kučerovi. O důsledcích, jež by měla uvážit nejvyšší státní zástupkyně a patrně i ministr spravedlnosti, jsem se vyjádřil opakovaně již dříve a nemám na názoru co měnit, byť případného odchodu Renaty Vesecké bych upřímně litoval.

Soudce Vojtěch Cepl ml. vedl dokazování po celou dobu řízení velmi solidně. Shromáždil tak dostatek důkazů k objektivnímu posouzení pravdivosti napadených tvrzení žalované. To, co následovalo, žalobce šokovalo, ale v životě běžných účastníků trestního řízení je dosti časté: soud na základě objektivních poznatků dospěl k závěrům, jež jsou se zjištěnými skutečnostmi v rozporu. Na základě provedeného dokazování právní zástupce žalobců v závěrečné řeči zdůraznil, že žalovaná v médiích mluvila o větším počtu kauz, ale dokazování směřovalo pouze k prokázání účasti žalobců na spikleneckých schůzkách, zmíněných v reportáži Dalibora Bártka, a k jejich úsilí o získávání informací a ovlivnění počínání Zlatuše Andělové, krajské státní zástupkyně v Ostravě, ve vztahu ke kauze Jiřího Čunka. Prokázalo se, že domluvená byla pouze dvě setkání, zatímco třetí bylo náhodné. Měla převážně společenský charakter setkání blízkých osob a žádné z nich nebylo utajeno. Všechna se konala na veřejném místě. Z výroků, jež na nich měly zaznít, bylo prokázáno pouze hanlivé vyjádření Zlatuše Andělové na adresu Jiřího Čunka. Jediným přímým svědkem je Zlatuše Andělová, jejíž tvrzení jsou navzájem rozporná v detailech a zásadně nedokazují, že by „mafiáni“ na ni činili nátlak, popř. jakými prostředky. Hlavně není jasné, čeho by se mělo v té době nátlakem docílit. Ostatní svědectví byla z druhé, případně třetí ruky, byla rozporná vnitřně i navzájem a byla nejednoznačná i ve vztahu k přímému svědectví Zlatuše Andělové. V žádném případě nebylo ani naznačeno konání debat, směřujících k přípravě zásahu do kauzy Jiřího Čunka, jenž později uskutečnila Renata Vesecká, ani jiná účast „mafiánů“ na jeho přípravě a uskutečnění. Snaha žalované, médií a některých politiků prokazovat přímou spojitost mezi „stolními debatami“ žalobců Kučera, Němce a Vesecké se svědkyní Andělovou, je proto chtěná a následně scestná. Soud přesto v rozporu s výše uvedenými skutečnostmi vzal za prokázané, že žalobci vyvíjeli organizovanou činnost, kterou ovlivnili asi deset kauz, z nichž ke třem prý byly v tomto řízení předloženy důkazy. Podjatost soudce nebo jeho ovlivnění četbou špionážních románů je patrná z drobného detailu: náhodné setkání některých „mafiánů“ na společenské akci v Jihlavě, kterou organizoval předseda brněnského krajského soudu, uznal za organizovanou schůzku, čili připustil účelovou přípravu zasedacího pořádku u stolů, která jim měla umožnit jednání. První ovlivňovanou kauzou měl být známý případ „katarského prince“.Pavel Němec se v něm měl provinit tím, že Hamada al Thani vydal do Kataru po nepravomocném rozsudku a Pavel Kučera měl uveřejnit v odborném tisku článek, jímž s předstihem tří týdnů předjímal rozsudek Nejvyššího soudu v této věci. Ke všemu „princ“ nebyl v Kataru potrestán. K této kauze soud neprovedl dokazování, což se odrazilo v jeho zarážející povrchnosti při úvahách o jejím ovlivnění. Ve skutečnosti v té době Pavel Němec znal z „mafiánů“ pouze Pavla Kučeru. „Prince“ vydal z důvodu státního zájmu podle §448 tr.ř. jako jediná ze zákona oprávněná osoba. Proces, který pak zahájila soudkyně Monika Křikavová, byl od samého počátku nezákonný a jeho výsledky jsou nulitní. O zákonnosti ministrova postupu rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem, jehož přehodnocování skutečně nepřísluší prvoinstančnímu soudci, i když mu dodává sebevědomí opora slavného otce. V době, kdy Pavel Kučera napsal svůj článek, nevěděl o tom, že se věcí bude Nejvyšší soud ČR zabývat, sám věc nesoudil, v té době publikovaly právní názory na věc i jiné autority, a hlavně u tak jednoduché věci ani jiný výklad nebyl možný. Trestní stíhání Hamada al Thani bylo zastaveno katarskou prokuraturou s ohledem na to, že 13 měsíců v české vazbě bylo uznáno za dostatečný trest. To je legitimní postup, proti němuž nelze nic namítat. Pokud žalovaná stále dokola upozorňuje, že až do vydání „katarského prince“ se věci řešily jinak, zapomíná na to, že se v té době právě změnila příslušná část trestního řádu a mnozí státní zástupci a soudci o existenci §448 t.ř. vůbec nevěděli. Mluvit v případě kauzy „katarského prince“ o jejím nedovoleném ovlivňování je projev neznalosti, smíšené s drzostí a pohrdáním Nejvyšším soudem ČR. Druhou ovlivňovanou kauzou měl být případ Jiřího Čunka. Výpovědí přímé svědkyně Zlatuše Andělové nelze prokázat ovlivňování jako výsledný účinek „stolních debat“. Žádný ze svědků nepotvrdil nařčení Pavla Kučery Zlatuší Andělovou z pronesení výroku o nadřazenosti politického zájmu nad nezávislost justice. Nevím, odkud soudce načerpal víru, že jej místopředseda Nejvyššího soudu ČR skutečně pronesl. I kdyby ale byl výrok prokázán, musel by být vyhodnocen v kontextu s obsahem celé debaty. Jiný význam by totiž mohl mít jako součást pokynu, jiný jako nezávazná „filozofická úvaha“ nebo dokonce svérázný „vtípek“, v nichž si soudce Kučera občas libuje. S tím se ale pan soudce neobtěžoval. Navíc by soudce Cepl musel vzít v úvahu, že je podstatný rozdíl mezi nezávislostí soudu a postavením státního zastupitelství, které není součástí justice, je součástí moci výkonné, podřízenou vládě. K zásahu do této kauzy ovšem skutečně došlo, a to odebráním věci přerovskému státnímu zastupitelství a jejím předáním do Jihlavy. Na tom se ale ze žalobců viditelně podílela pouze Renata Vesecká, její náměstek Karel Černovský a někteří další státní zástupci NSZ, jež Marie Benešová do okruhu „mafiánů“ nezahrnula, ač o jejich úloze ví. Chybí jakékoli důkazy o účasti Pavla Němce a Pavla Kučery. Třetí ovlivňovanou kauzou měl být případ trestního řízení proti Marii Benešové, na které se ptal Pavel Němec krajské státní zástupkyně Zlatuše Andělové. Dotaz advokáta na případ jeho známého, pokud k němu není přidán požadavek na nějaký způsob jeho vyřízení, nelze považovat za ovlivňování. Ostatně v tomto případě soudce Vojtěch Cepl ml. neměřil oběma stranám stejně: Marie Benešová se zmínila, že se obrátila na Petra Coufala s žádostí ve prospěch svého klienta, aby zdržel uvolnění zablokované velké peněžní částky, ale soud se nad tím jako nad ovlivňováním nepozastavil.

Odůvodnění rozsudku obsahuje dále zdrcující kritiku postupu NSZ a jihomoravských státních zástupců při odebrání věci přerovskému státnímu zastupitelství a po jejím přidělení do Jihlavy, s kterou lze v zásadě souhlasit. K tomu se vrátím v pokračování článku.