Temná moc žalobců III

Zdeněk Jemelík

28.9.2008 Politikon a stránky spolku Šalamoun

Z předešlých dílů seriálu snad čtenáři mohou vytušit, že státní zastupitelství mohou zasahovat do jejich života velmi výrazným způsobem. Přesto ve vnímání veřejností zůstávají ve stínu soudců a jen vplývají do pojmu „justice“ jako blíže neurčený útvar. Je to trochu paradox, protože státní zastupitelství nejsou součástí justice, ale moci výkonné. Jsou jakýmsi svorníkem mezi policií a soudy. Dohlížejí na činnost policie při vyšetřování trestných činů a je na nich, koho z jejích rukou převezmou a podáním obžaloby předají soudu.

Jejich silné postavení zde nebylo od pradávna. Až do počátku padesátých let se naše trestní řízení odvíjelo od právních tradic Rakousko-Uherska a větší části západní Evropy. Pánem trestního řízení byl vyšetřující soudce, který zajišťoval rovnost práv žaloby a vyšetřovaného již v přípravném řízení. Komunisté nás ale odřízli od evropského vývoje i v tomto směru a převzali sovětský model řízení přípravného řízení neprůhlednou, veřejné kontrole se vymykající prokuraturou, fungující na principech, blízkých inkvizičnímu procesu. Tento model zůstal v podstatě zachován i po Listopadu 1989.

Na rozdíl od soudů, u nichž platí zásada veřejnosti jednání a individuální odpovědnosti soudce, jehož jméno je vždy stranám řízení známo, státní zastupitelství jednají neveřejně a vystupují na venek jako jednolitý úřad, úloha jednotlivce ustupuje do pozadí. Obžalovaný má právo na svého zákonného soudce, jemuž nesmí být odebrán. Pokud zasáhne vis maior a přece jen dojde ke změně soudce, celé řízení musí proběhnout znova od začátku. V případě žalobců to neplatí, mohou se v řízení dle potřeby zastupovat.

Pokud se občané nestanou přímými účastníky trestního řízení, mají o existenci státních zastupitelství jen mlhavé tušení. Veřejnost si ji bohužel nejvíce uvědomuje díky výstřelkům poněkud svérázných, leč nepřehlédnutelných dvou posledních nejvyšších státních zástupkyň. Obě spojuje minulost ve službách prokuratury protiprávního režimu.

Marie Benešová si od nástupu do úřadu pěstovala image „jediné spravedlivé“, která se rázně vypořádá se zneužíváním orgánů činných v trestním řízení ve prospěch různých korupčnických uskupení a organizovaného zločinu. S jejím příchodem spojovalo své naděje mnoho lidí, již se nemohli domoci spravedlnosti proti pachatelům trestné činnosti. Ve výsledku byl rozdíl mezi nadějemi a skutečností přímo propastný. Tato nejvyšší státní zástupkyně se proslavila mediálními úlety. V době trestního stíhání pánů Dalíka a Večerka, když pro nedostatek pravomoci nemohla dosáhnout jejich postavení před soud, si přes obrazovku vyřizovala účty s krajskou státní zástupkyní Zlatuší Andělovou, která se nepodřídila jejímu přání. Nedosáhla ničeho, protože tehdejší vrchní státní zástupce v Olomouci, Ivo Ištván, jako přímý nadřízený ostravské státní zástupkyně jí po přezkoumání spisu dal za pravdu. Přímo mediální běsnění pak předvedla v době trestního stíhání „katarského prince“, kdy s vědomím, že ministr spravedlnosti Pavel Němec skutečně měl pravomoc předat trestní stíhání do Kataru, jej veřejně křivě nařkla ze zneužívání pravomoci a prostřednictvím televizní obrazovky proti němu rozpoutala zběsilou mediální kampaň, doplněnou morální podporou soudkyně Moniky Křikavové v trvání na vedení nezákonného procesu a vyvoláním policejního obtěžování ministra a jeho spolupracovníků. Vedlejším produktem jejího tažení proti Pavlu Němcovi, tehdy předsedovi koaliční strany Unie svobody, bylo ohrožení Paroubkova snažení o ustavení koaliční vlády: kdyby rozhněvaná Unie reagovala na pronásledování svého předsedy odchodem od jednacího stolu, Jiří N.Paroubek by ztroskotal. Spor s ministrem, za něhož se postavil svou nezpochybnitelnou autoritou Nejvyšší soud ČR, jí zlomil vaz, vláda ji nakonec odvolala z funkce. Marii Benešové a jí ovlivněným hlídacím podvraťákům demokracie se ale podařilo vyvolat podezření, že Katar si předplatil Němcovu vstřícnost zaplacením jeho svatby ve značně vzdáleném Dubaji. Pozdější policejní vyšetřování nepotvrdilo podezření z uplácení ministra a jeho spolupracovníků. Nyní se ale drolí dojem o nezištnosti Marie Benešové. Její odchod z NSZ do advokátní kanceláře, jejíž společník doprovázel na různých jednáních oficiální představitele Kataru, a následné zakotvení v náručí kapitálové skupiny, která má své zájmy v Kataru a sousedních zemích, jsou nejméně stejně podezřelé jako Němcova svatba v Dubaji.

Její nástupkyně Renata Vesecká se od počátku svého působení v úřadě vymezovala proti své předchůdkyni. Vytlačila z úřadu nebo přeřadila na méně významná místa různé bývalé prokurátory a vojenské prokurátory, jimiž se obklopovala Marie Benešová a veřejně se distancovala od jejího sklonu za každou cenu dosáhnout obžaloby každého, kdo se řízením osudu dostal do soukolí přípravného řízení. Pro širokou veřejnost se ale především zviditelnila v souvislosti se zásahem svého úřadu do trestního řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Její vystoupení v médiích a v poslanecké sněmovně na podporu tohoto výstřelku skupiny bývalých komunistických prokurátorů jsou nezapomenutelná. Přes její horlivou snahu v zákonnost zásahu kromě ní a Jiřího Čunka snad věří jen ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a předseda vlády Mirek Topolánek, pokud si tito mocní vůbec připouštějí starosti o takové nesmysly, jakými je nedotknutelnost právních jistot občanů, rovnost postavení občanů před zákonem, či nezávislost místně a věcně příslušných orgánů činných v trestním řízení. Jejímu obrazu v očích veřejnosti neprospěla účast na řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové. Díky svéráznému přístupu soudce Cepla k projednávané věci a nepřátelskému postoji médií k žalobcům se řízení změnilo v jejich veřejné odsouzení. Nepovažuji to za spravedlivé, pouze to konstatuji jako skutečnost. Renata Vesecká v tomto mediální představení sehrála zvláštní roli: snažila se zastřít svou odpovědnost za protiústavní zásah do kauzy Jiřího Čunka a naopak soustředit pozornost na místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, který tím získal mediální obraz hlavního ďábla-našeptávače. Ve skutečnosti soudce Kučera neměl žádnou možnost věc ovlivnit. Zveřejněné údaje jeho vliv neprokazují, naopak odpovědnost Renaty Vesecké je nesmazatelná.V těchto dnech nejvyšší státní zástupkyně znova vzbudila pozornost veřejnosti předložením žádosti o milost prezidenta republiky pro Ludmilu Brožovou-Polednovou, spolupachatelku justiční vraždy Milady Horákové. Vzhledem k tomu, že sama odsouzená patrně o milost nežádala (aspoň média to nezaznamenala), prezident republiky šetří milostmi jako šafránem a pro spásu odsouzené před vykonáním trestu jsou použitelné standardní prostředky trestního řízení, její vystoupení má povahu vážného nejen profesního, ale i mravního a politického selhání. Povahu hrubé nepřístojnosti mu dodalo postavení justice padesátých let na roveň té současné. Proto byla reakce veřejnosti, vyjádřená v komentářích médií, jednoznačně odmítavá. Nejostřeji je vyjádřilo občanské sdružení Šalamoun senátního kandidáta Johna Boka, které varovalo prezidenta před udělením milosti a vyzvalo ministra spravedlnosti, aby pohnal Renatu Veseckou před kárný senát s návrhem na odvolání z funkce. Prezidentovo odmítavé rozhodnutí bylo formulováno v duchu „politické korektnosti“. Nicméně sebekriticky uvažující státní úřednice by po jeho přečtení dala svůj úřad k disposici. Záhadou zůstávají motivy jejího sebevražedného jednání v kauze Jiřího Čunka i v péči o blaho její bývalé starší kolegyně Ludmily Brožové Polednové.