Temná moc žalobců VI

Zdeněk Jemelík

11.11.2008 Politikon a stránky spolku Šalamoun .

Kdo se prokousal předchozími díly seriálu, patrně pochopil, že žalobci zasahují do lidských osudů velmi účinně, že jejich počínání je neprůhledné, veřejností nekontrolovatelné. Zmocní se ho pak pochybnost, zda občan, který se dostane do střetu s neosobním soustrojím státního zastupitelství, má vůbec šanci se bránit, dojde-li k pochybení. Odpověď rozhodně není povzbudivá.

Paradoxně jsou na tom v tomto ohledu nejlépe ti, jimž by se mělo vést nejhůře: skuteční či domnělí pachatelé. Jako všichni ostatní účastníci řízení mají k disposici všechny „vymoženosti“ neúčinné soustavy stížnostního řízení, ale navíc jistotu, že dílo policie a žalobců, které vyústilo v obžalobu, bude přezkoumáno soudem ve veřejném řízení, probíhajícím podle přísných procesních pravidel, jejichž dodržování snižuje pravděpodobnost omylu, a s možností použití celé škály opravných prostředků. Z toho jim plyne naděje, že případná pochybení žalobce soudy odhalí a napraví. Záměrně mluvím o naději, protože jistota zde není: může se stát, že soud selže, neboť i soudci jsou omylní, a někdy jsou vady přípravného řízení tak dovedně skryty, že jejich nalezení soudem je nepravděpodobné.

Sama soustava stížnostního řízení poněkud připomíná Kafkův Proces: o věcech stěžovatele rozhoduje kdosi neznámý, jehož jméno se doví pouze z podpisu na rozhodnutí, kdosi, s nímž nelze polemizovat písemně, natož s ním pochybnosti projednat osobně. Navíc mi připadá, že se žalobci liší od obyčejných smrtelníků odlišnou strukturou mozku: mají v něm přihrádky na podání, jejichž obsah a forma jsou stanoveny procesními předpisy. Pokud stěžovatel předloží podání, pro které existuje přihrádka, je jakž-takž dobře: papír se přes ni dostane do stroje, jenž jej nějakým způsobem zpracuje. Přečnívá-li stížnost přes hranice přihrádky, musí být přistřižena nebo překroucena do přijatelného tvaru, jinak si s ní stroj neporadí. Je proto zbytečné posílat žalobcům polemické dopisy či neformální žádosti o vysvětlení: nejsou definovány trestním řádem, proto zůstávají nevyřízeny nebo překrouceny v něco, co stěžovatel původně nezamýšlel, což je v podstatě totéž. Dále platí zásada, že se podání vyhodnocují podle obsahu, a žalobci mají v tomto směru volnou ruku. Chtějí-li stěžovatele odbýt, vyhodnotí obsah jeho podání tak, aby účelově změnili jeho smysl, a pak je zamítnou. Např. se stížností, kterou napadl bývalou nejvyšší státní zástupkyni stěžovatel, jehož podání ministrovi spravedlnosti zneužila k odůvodnění trestního oznámení proti němu, si NSZ poradilo tak, že ji pojalo jako stížnost proti okresnímu státnímu zastupitelství, jemuž postoupilo trestní oznámení k realizaci. Krajské státní zastupitelství ji pak vyhodnotilo jako nedůvodnou, protože okresní státní zastupitelství přece nemělo jinou možnost, než zadat policii prověření podnětu, zaslaného „nejvyšším velením“. Pro úplnost dodávám, že prověřování zmíněného trestního oznámení skončilo odložením věci pro nedůvodnost.

Malá naděje na úspěch stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce je dána již pravidly stížnostního řízení. Většina účastníků trestního řízení se po prvé obrací na státního zástupce se stížností proti usnesení policejního orgánu. Je v zájmu stěžovatele, aby ji vypracoval skutečně pečlivě, protože pouze v rámci jejího prověřování může dojít k úplnému meritornímu přezkumu postupu PČR a jeho výsledků. Předpokladem pro skutečně kvalitní zpracování je znalost vyšetřovacího spisu. Stížnostní lhůta jsou pouhé tři dny od doručení. Pouze obviněný po skončeném přípravném řízení má výhodu, že je povinně obeznámen s obsahem vyšetřovacího spisu. Poškození mají sice možnost do něj nahlédnout, ale obvykle to ve lhůtě nestihnou, takže si pak stěžují téměř naslepo. Nemluvě o častých případech, kdy jim policejní orgán pod jakoukoli záminkou nahlédnutí neumožní. Nejhůře jsou na tom tzv. oznamovatelé, čili občané, kteří podali trestní oznámení ve věci, v které osobně neutrpěli újmu. Velmi často hájí nějaký veřejný zájem, ale stát k nim přistupuje podle zásady „co tě nepálí, nehas“ jako k obtížnému hmyzu: dostanou od policejního orgánu pouze vyrozumění, které neobsahuje odůvodnění a nezakládá právo na stížnost státnímu zástupci.

I když vybočuji z tématu, na tomto místě se sluší doplnit, že různost postavení účastníků řízení pokračuje i v jeho soudní části. Obžalovaní využívají svých práv, proti rozsudkům brojí opravnými prostředky a občas se jim podaří proces protáhnout na několik let. Poškození mají nárok na vyrozumění o nařízeném ústním jednání, na němž mohou klást otázky a vyjadřovat se k výpovědím. Ale nárok na doručení rozsudku mají pouze v případě, že se připojili k obžalobě s nárokem na náhradu škody. V tom případě mají také nárok podat odvolání proti rozhodnutí soudu o jejich nároku na náhradu škody, nikoli však proti výroku o vině a trestu. A horliví oznamovatelé, kteří hasili cosi, co je nepálí, se smí zúčastnit jako veřejnost, být pěkně zticha a trpně přihlížet – pokud se jim ovšem podaří zjistit, kdy hlavní líčení proběhne. Ale zpět k námětu.

Na stížnost proti usnesení policejního orgánu odpovídá státní zástupce usnesením, proti němuž další stížnost není přípustná. Odůvodnění je pokud možno kusé, takže úvahy, jež vedly státního zástupce k jeho závěrům, jsou často zcela nepochopitelné. Projevit neformálně nesouhlas s usnesením, navrhovat jiné řešení, dožadovat se doplňujícího vysvětlení či změny názoru, nebo nedejbože požadovat ústní projednání námitek je nepřípustné. Zůstává možnost podat vyššímu státnímu zastupitelství podnět k vykonání dohledu nad činností podřízeného orgánu. V tomto případě se ale zkoumá pouze zákonnost postupu, úplnost a legitimita právních kroků, prvotní zjištění policie se již meritorně neprověřují.

Proti obtěžování vytrvalými stěžovateli mají státní zástupci dvě silné zbraně (kromě toho, že si je zatřídí jako kverulanty a podle toho s nimi zacházejí). První je zásada, že stížnost, doručená nadřízenému státnímu zastupitelství, se postupuje napadenému, který se má vyjádřit, zda se nejedná o opakovaný podnět, nepřinášející nové argumenty. Lze si domyslet, jaké jsou nejčastější výsledky takového dotazování. Druhou zbraní je zásada, že na opakovaná podání se nemusí odpovídat, přičemž srovnání obsahu podání co do novosti argumentů je výlučným právem státního zástupce, jemuž je případ přidělen. Při dvouměsíční lhůtě na vyřízení stížnosti čas od „zasilážování“ opakovaného podání krásně, leč neplodně utíká, takže stěžovatel má skvělou příležitost zapomenout.

Podstatné je, že každé rozhodnutí státního zástupce o stížnosti je neveřejným úkonem jednotlivce. Pojistky proti omylu jsou velmi slabé, pokud vůbec jaké.

Po nezáživném úvodu předvedu obecnosti v hmatatelné podobě na pohádce ze života. Zde je: nikoli za devatero horami a devatero řekami, ale v naší žhavé absurdistánské současnosti žili, byli manželé Vopršálkovi. I stalo se jim, že je stihla nehoda, pro jejíž napravení potřebovali kupu peněz. Měli hezký rodinný domek, proto si vypomohli hypotékou. Nemohli ji ale začít čerpat, protože na nemovitosti vázlo zástavní právo za dřívější nesplacenou malou půjčku. Potřebnou hotovost neměli, proto hledali někoho, kdo by jim potřebný obnos půjčil, s tím, že mu z hypotéky půjčku vrátí. Na pomoc jim přispěchal jejich dlouholetý právní poradce, který dokonale znal jejich situaci. Nabídl jim pomoc od bohatého klienta, s nímž již několik podobných obchodů uskutečnil, s tím, že vše vyjedná a zařídí. Budoucí dlužníci a budoucí věřitel se pak skutečně nesetkali až v bance při výplatě peněz. Hodný advokát připravil všechny potřebné listiny, které všichni předem podepsali u notáře. Byla to především smlouva o bezúročné půjčce na vyšší částku, než byla nakonec vyplacena. Ve skutečnosti „investor“ inkasoval skrytý úrok předem. Ze skutečně vyplacených peněz si ponechal pan advokát tučnou provizi. Dále Vopršálkovi odevzdali věřiteli blankosměnku. Nebyli věci znalí, nevěděli, co vlastně podepsali, ale právník je ujistil, že je to pouhá formalita, na jejíž použití nikdy nedojde. Dnes věřitel hrozí, že jim ji předloží doplněnou o částku, odpovídající tržní ceně jejich domu. A konečně jim právník předestřel kupní smlouvu a návrh na vklad do katastru, jimiž převáděli svůj hezký domek na věřitele. Jeho odhadní cena byla trojnásobkem smluvně potvrzené výše půjčky. Doklady o převodu nemovitosti měly zůstat u advokáta jako zástava pro případ, že by Vopršálkovi vyzvedli hypotéku, ale dluh nesplatili.

Jenže věřitel hned následující den předložil listiny na katastrálním úřadě a nechal nemovitost přepsat na sebe. Teprve v té chvíli Vopršálkovi pochopili, že padli do léčky a začali se bránit. Platnost kupní smlouvy napadli žalobou a po třech letech tahanic u soudu uspěli. Poněkud později podali trestní oznámení, z počátku jen na věřitele. Až dodatečně pochopili, že klíčovou osobou, která na ně sestrojila past, byl jejich právní poradce. Policisté se do případu nehrnuli. Zdálo se jim, že nedošlo k trestnému činu, protože poškození přece všechny listiny podepsali dobrovolně. Na jejich obhajobu je třeba uvést, že trestný čin lichvy je v trestním zákonu vymezen tak nešikovně, že jeho prokázání se zdaří jen výjimečně (patrně proto byl v nezměněné podobě převeden do návrhu nového trestního zákona). A domněnku, že by mohlo jít o podvod, si vůbec nechtěli připustit. Představa, že by dokonce měli stíhat advokáta, je naplňovala posvátnou hrůzou. Případ nakonec odložili s tím, že nedošlo k trestnému činu. Jejich názor pak potvrdil i dozorující státní zástupce.

Vopršálkovi se ale nedali a vyzvali příslušné krajské státní zastupitelství k vykonání dohledu. Kupodivu dosáhli určitého úspěchu. Dohledový státní zástupce uložil policii, aby doplnila dokazování, které měla směrovat k prokázání trestného činu lichvy, ale pouze proti věřiteli. Vopršálkovi přesto nebyli úplně spokojeni. Dohledovému státnímu zástupci zdvořile poděkovali, ale požádali ho, aby znova uvážil vhodnost rozšíření vyšetřování také na úlohu jejich bývalého advokáta a na průchodnost právní kvalifikace trestného činu podvodu. Pak nastalo mlčení. Po několika týdnech poškození ztratili trpělivost a na mlčícího státního zástupce si stěžovali jeho nadřízenému. Opět bez odezvy. Obrátili se tedy na vrchního státního zástupce s podnětem na zahájení kárného řízení pro průtahy s krajským státním zástupcem. Teprve z jeho zamítavé odpovědi se dověděli, že k žádným průtahům vlastně nedošlo (to již od začátku kalvárie uplynulo několik měsíců). Dohledový státní zástupce jejich zdvořilý „diskusní“ dopis pojednal jako nedůvodný opakovaný podnět a bez odpovědi jej založil. Krajský státní zástupce jejich stížnost postoupil k vyřízení napadenému, a dále se o její osud nezajímal. Dohledový státní zástupce opět usoudil, že jde o další nedůvodný opakovaný podnět a znova ji bez odpovědi založil. Až na základě rozhodnutí nejvyššího státního zastupitelství dohledový státní zástupce věcně přezkoumal podněty Vopršálkových a dal jim tentokrát zapravdu také v tom směru, že je třeba prověřit úlohu advokáta. Dále se historie opakuje: poškození jsou ještě více dojati vynucenou vstřícností dohledového státního zástupce, proto neodložili zdvořilost, nepodali na něj další stížnost, ale znova poslali zdvořilý dopis s požadavkem, aby uvážil vhodnost stíhání podezřelých pod podvod… Výsledek zatím není znám, neb lhůta dvou měsíců dosud nevypršela. Jisté ale je, že temná moc žalobců posloužila k zdržení vyšetřování přibližně o tři čtvrtě roku.

Popsané počínání žalobců není náhodné. Je podmíněno formulací pravidel stížnostního řízení, ale také způsobem vymezení odpovědnosti státních zástupců za kvalitu jejich rozhodování a nakonec i lidským činitelem. O tom ale zase až někdy příště.