Dědův volyňský vitrak
Josef Mlejnek
Poznámka: Předevčírem vyšel na Virtually článek „Tak jen do toho, chytráci!“ z pera Josefa Havránka, který se týká údajného požadavku volyňských Čechů odškodnit je za majetek zanechaný na Volyni jimi nebo jejich předky, s nímž se obracejí na český stát. Přiznávám, že o tomto požadavku nic nevím, logičtější by ovšem bylo o odškodnění žádat ukrajinskou vládu – ta má ale nejspíše jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Můj děd Josef Mlejnek byl po repatriaci z Volyně patrně jedním z mála, kdo požádal o odškodnění za válkou zničený majetek na Volyni – a kupodivu, jeho požadavek nebyl oslyšen. (Viz přiložený úryvek z mé knihy.)
Několikrát mne rozesmálo, jak mne v diskusi pod Havránkovým textem lidé, kteří si ráno pletli volyňské Čechy s podkarpatskými Rusíny, v poledne napadali, že údajně nevím nic o polsko-ruské válce z let 1919-1920. Jeden výtečník mne poučil, že na Volyň od nás odcházeli bezzemci. Ruský car ovšem po porážce Lednového povstání z roku 1863 potřeboval půdu zabranou poraženým polským šlechticům obsazovat českými bezzemky skutečně až v poslední řadě. Více si lze přečíst v knize Jiřího Oliče Volyňský dalekohled, kterou jsem recenzoval pro MfD (recenze je dostupná v archivu Virtually).
Jistý Jindra Pařík, který se o Polácích vyjadřuje urážlivě jako o „pšoncích“, připomenul, že se řada volyňských Čechů vrátila do vlasti přes Duklu. Já prý, který jsem „žádným podobným peklem neprosel“, nemám právo nikoho „tutorovat“, jako kdyby právě mne „picli v Katyni do týla“ (!!). Peklem Dukly jsem neprošel, zato můj otec Josef Mlejnek (1926-1983) ano. V roce 1943 se dobrovolně přihlásil do čs. zahraniční armády, po absolvování důstojnické přípravky v Rjazani byl odvelen na frontu, kde se přímo účastnil bojů. Dokonce dobyl, než byl těžce zraněn, významné strategické body, byl také několikrát vyznamenán. Když v květnu 1945 končila válka, nebylo mu ještě devatenáct let… V roce 1949, kdy definitivně získal čs. občanství, byl zároveň degradován někdejším svým vrchním velitelem Ludvíkem Svobodou na vojína v záloze. Pan Pařík naráží ve svém skurilním výlevu zlosti na mé články o katyňském masakru a na mé překlady k tomuto tématu. Dovolím si tvrdit, že Dukla, kde padla řada mých příbuzných, měla v sovětské strategické rozvaze splnit podobný účel jako Katyň: oslabit co nejvíce korpus čs. armády, aby se nikdo příliš nevzpíral faktické anexi. Povedlo se: Když výše zmíněný L. Svoboda vmetl coby ministr obrany nemocnému prezidentu Benešovi do tváře, že „armáda jde s lidem“, byla už ruka v rukávě.
*** Když jsem přátelům občas vyprávěl, že můj děda/děd měl na daleké Volyni mlýn a větrný k tomu, považovali to mnozí za licenci, stylizaci, už kvůli té shodě s příjmením. Vždyť kdybych býval dekadentním básníkem, mohl jsem coby „aristokrat“ snít o erbu s větrným mlýnem. Nevím přesně, jak děda k tomu mlýnu přišel, myslím, že jej nechal postavit - nebo ho koupil? - po první světové válce či těsně před ní. Prodal část pozemků a slušné peníze si přivezl ze svých dvou nebo tří cest za prací do USA. Poprvé se oženil v roce 1918, ale první žena mu do týdne zemřela na "hispánku", španělskou chřipku. Znovu se oženil až o tři nebo čtyři roky později - jeho přítel Václav Hradec mu dal za manželku jednu ze svých osmi dcer, Olgu. Od ní vím, že je více než polnosti živil právě "větrák", ukrajinsky vitrak - a také dědovo muzikantství. Hrával na českých, polských, ukrajinských i židovských svatbách a jí se to moc nelíbilo, protože býval málo doma. Měl jsem ještě nedávno "náš" volyňský větrák na fotografii, ale přítel, který mi slíbil zařídit zvětšeninu, snímek někam zašantročil. Snad se jednou najde, v to doufám, protože jiná už neexistuje. Fotografie je z roku 1933 či 1934. Je na ní v okenním výklenku vidět ukrajinský mlynář se svým synem, je na ní i děda s mým otcem, kterému tehdy bylo osm let. Otec prý zakoušel smyslové opojení, závrať, když se mohl houpat nebo točit na mlýnských lopatkách, což mohlo být i nebezpečné. Na mlynářově synkovi ho fascinovalo, že svému otci občas řekl: Baťko, daj pokuryty, volně přeloženo Táto, dej mi prásknout. Záviděl mu, protože tohle by si on nemohl dovolit. Kdo by mne stále podezříval, že si vymýšlím, tomu nemohu bohužel říci: Ale vždyť ten mlýn ještě stojí, pojeďme se tam podívat, protože to už dávno není pravda. Není tam už ani hrob mé tety Marie, kterou jsem nikdy nepoznal, protože umřela ve svých dvaceti letech v roce 1944 - stejně jako "náš" mlýn. Táta se o její smrti dozvěděl až v roce 1947 po návratu, repatriaci svých rodičů. Nedokázali mu napsat, že Mařenka už nežije.
Místo vyprávění a na důkaz, že jsem si nic nevymyslel, uvedu jen několik dokumentů:
„Potvrzení v ověřeném překladu: Ministerstvo národní obrany SSSR. Vojenský útvar, polní pošta 48760. číslo 125, Dne 12. května 1944
Potvrzení vydané toto občanu Josefu Mlejnkovi, synu Vasila, bytem v osadě Sklíň sěnkěvičovského okresu, volyňské oblasti, jímž se potvrzuje, že podle rozkazu velitelství byl mu zničený větrný mlýn v osadě Sklíň, který sloužil jako orientační bod nepříteli pro zastřelování. Zároveň se prosí sovětské civilní úřady, aby občanu J. Mlejnkovi vyšly všemožně vstříc při znovuzřízení mlýnu. L. S. Samostatný ženijní prapor. Velitel útvaru: mjr. Ing. Šostak.“
A ještě později: "Osvědčení vydané občanu Josefu Mlejnkovi, synu Vasila (!), bytem v obci Sklíň, sěnkěvičovského okresu, volyňské oblasti, jímž se potvrzuje, že jmenovaný vlastnil větrný mlýn o rozměrech 11 x 10 x 12m, který měl jeden pár mlýnských kamenů a jeden pár válců. Mlýn byl rozbořen na rozkaz vojenských útvarů. Občan Mlejnek za tento mlýn nedostal žádné náhrady." Toto potvrzení vydal 25. listopadu 1946 Výkonný výbor sienkievičovské rady zástupců pracujících Volyňské oblasti.“
A mám tu ještě potvrzení Okresního národního výboru v Žatci, že pan Josef Mlejnek podal 11. listopadu 1949 "přihlášku válečných škod ve výši 1,218.600 Kčs", když podstatnou část oficiálně potvrzeného vyúčtování tvořila náhrada zničeného větrného mlýna. Dne 14. července 1954 oslavovali Francouzi už po stopětašedesáté pád Bastily, ale radovat se mohl i Josef Mlejnek, syn Vasila (můj praděd se jmenoval Václav), protože mu za majetek v soupisu jmění a za různé kvitance či obligace v ceně zhruba jedenácti tisíc rublů, po různých odečteních za poplatky mělo příslušet
85.395,10 Kčs. Musel se jistě zaradovat, protože obzvlášť po Zápotockého měně to byly veliké peníze. Ovšem na druhé stránce vyúčtování Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků (stvrzeného nečitelným podpisem) se dozvěděl, že zmíněná částka se převádí na základě vládního usnesení na nové peníze "škálovým přepočtem jako vklad" na 5.179,83 Kčs. Byly to těsně po měnové reformě a ještě i za Novotného poměrně velké peníze, ale dvěma komunistickými režimy kolektivizovanému a okradenému „Vasilovu“ synu zbyly jen oči pro pláč. Ale to říkám obrazně, protože on nad tím vším jen mávnul rezignovaně rukou. Byl jsem malý, a i když jsem byl v tu dobu už dávno gramotný, nechápal jsem. Škoda, že jsem tehdy ještě nemohl znát známý vtip o velkém humanismu Vladimira Iljiče Lenina, který chlapci v mém tehdejším věku na otázku kolik je hodin po pravdě odpověděl, je právě půl deváté, chlapče. Vy nevíte, v čem byl ten humanismus? Vy to vážně nevíte? Vždyť toho spratka mohl klidně zastřelit! A tys také mohl být rád, že tě nezastřelili, Josefe Vasiljeviči, - nejen ti všemožní zástupci pracujících, ale například ve dvaačtyřicátém banderovci, když jsi jim odmítl povozničit, a oni tě doběhli tím, že místo tebe musel jet tvůj starší syn. Mohli tě zastřelit banderovci i nacisté za to, že se u tebe schovával Žid. Proti tomu i ten směšný peníz - byť více než deset let po událostech vyplacený – je jen směšný.
(Z knihy Nelegendy o malých inkvizitorech, 2005, už jen v omezeném množství na skladě nakladatelství Hejkal v Havlíčkově Brodě.)
Josef Mlejnek
|