Od nástupu Václava Klause do funkce prezidenta republiky se jako o jedné z nejdůležitějších událostí personálního charakteru hovořilo o rekonstrukci sedmičlenné bankovní rady ČNB, jejímž pěti členům měl v lednu 2005 vypršet mandát. Většina komentátorů blízkých bývalé hlavě státu hýřila jeremiádami ohledně dalších osudů nejenom bankéřů, ale centrální banky jako takové. Daly by se shrnout v podstatě do dvou témat. Za prvé, Klaus se pomstí za způsob, jakým byla jmenována poslední bankovní rada. Za druhé, bude se snažit okleštit její nezávislost.
Skutečný běh času nepotvrdil ani jedno. Nebýt toho, že se tu a tam bez jakýchkoli dramatických skoků změní úroková sazba, pomalu bychom o činnosti této instituce ani nevěděli. Stejně tak politici, pokud se zrovna nejedná o pravověrné keynesiánce, pro něž má být centrální banka inflační tiskárnou k dosažení co nejvyššího hospodářského růstu, zřejmě necítí důvody ke kritice. Zdraví české ekonomiky neohrožuje aktivistická, ale ani restriktivní politika, jakou zvolila ČNB v roce 1997. I nejdéle kritizovaný prvek politiky ČNB – stanovování inflačního cíle – se již daří naplňovat. Centrální banka zvládla rovněž obě měnové turbulence – nejprve pokles a následně prudký vzestup české koruny. Ovšemže to nebylo zadarmo; záchranné intervence něco stojí a veřejné výdaje u politicky neodpovědného orgánu jsou vždy diskutabilní. To je však obecný problém postavení centrální banky a jejích pravomocí. Suma sumárum – stačí si dnešní, sotva viditelný a nenápadný chod ČNB srovnat se situací za bývalého guvernéra a jeho bankéřů, abychom si uvědomili ten rozdíl.
Selhání bankovního dozoru mělo za následek stamiliardové ztráty, následnou státní sanaci bankovního sektoru a krach celého segmentu kampeliček. Následovala barnumská přestavba hlavního sídla předražená o několik miliard a špatné vyhodnocení stavu ekonomiky v roce 1997. Zdeněk Tůma si bez zbytečných gest i politicky motivovaných událostí (kdeže jsou časy Dřevíčské výzvy, kterou spoluformuloval) nenápadně dokázal získat potřebnou důvěru jak ve svou osobu, tak v instituci, v jejímž čele stojí. Byl by to tedy od Klause čirý akt msty (a ještě dosti riskantní), kdyby právě v osobě hlavy centrální banky byla kontinuita přerušena. Navzdory tomu, že dnešní prezident při poslední instalaci kritizoval způsob jmenování bankovní rady, který se odehrál bez konzultací s odbornou veřejností a vládou.
Renomé, které si Tůma vydobyl, zcela vyvažuje onen poměr 1:3, který může čistě opticky být tou (kontra)revolucí, před níž mnozí varovali. Nevyrovnané účty měl však Klaus se dvěma členy bankovní rady, s viceguvernérem Oldřichem Dědkem, který nejvíce tlačil na pilu ohledně rychlého přijetí eura, a s Pavlem Racochou, který jakožto šéf bankovního dozoru asistoval při pádu mnoha bank, mj. i při demontáži IPB. Na rozdíl od ústavních soudců (odhlédnuto od odlišného způsobu dosazování) měl Klaus při jmenování centrálních bankéřů šťastnou ruku. Ani jeden z nově jmenovaných mužů nezpůsobil nějaké výraznější negativní reakce. Pro profesora Vysoké školy ekonomické Roberta Holmana, který jako jeden z mála ekonomických teoretiků dokáže vědu reprodukovat navýsost odborně, a přesto srozumitelně, muselo být jmenování profesní satisfakcí. Liberálnímu ekonomovi Miroslavu Singerovi by se snad dalo vytknout pouze jeho poslední významné dílo před odchodem do ČNB – studie o olympiádě v Praze, jíž dala firma Price Waterhouse Coopers tomuto bizarnímu nápadu zelenou. Snad nejvíce to od kritiků schytal třetí v řadě – bývalý šéf Konsolidační agentury Pavel Řežábek. Je ovšem otázkou, zda by Augiášův chlév transformačních závazků státu dokázal někdo čistit efektivněji a za vyšší výnos v porovnání s nutnými náklady na realizaci prodeje a jeho rychlost. Zkušenost ze dna české ekonomiky může být mezi teoretiky či bývalými bankéři neocenitelná.
Zbývá dodat, co novou bankovní radu čeká a nemine. Vlastně jenom jedno – doplout s českou ekonomikou do vod evropské měnové unie s tím, že stále více vesel bude na této cestě přebírat Evropská centrální banka ve Frankfurtu nad Mohanem. I tak to nebude málo, protože správně zvolený a načasovaný okamžik vyhození kotvy bude ovlivňovat českou ekonomiku na dlouhá léta dopředu.
