Hamlet Kerry opouští jeviště

Jefim Fištejn

MF DNES 4.11. 2004

Bylo čeho se chytit a podle čeho uzavírat tutové sázky. Masky s Bushovou tváří dominovaly na letošním Halloweenu, a to bylo pro něj dobré znamení. Čtenáři časopisu "Domácí štěstí" shledali, že recepty na zákusky z dílny Laury Bushové jsou o poznání lepší než ty od Theresy Heinz-Kerryové. Od roku 1992 manžel vítězky této soutěže ve volbách neprohrál.

Navíc žádný senátor v novější době se nestal prezidentem Spojených států.

Na straně druhé, ovšem, kandidát menšího vzrůstu ještě nikdy neporazil vyššího soupeře, a to značně posilovalo šance Johna Kerryho, který přečuhuje Bushe o celých 14 centimetrů. Pro něj svědčila také skutečnost, že Bushovo baseballové družstvo prohrálo rozhodující zápas na vlastním hřišti, a to byla těžká rána pro domýšlivého Texasana. Navíc, jeden důležitý verš z Pátých centurií Michela Nostradama předpovídající příchod velkého státníka, který dá lidstvu nový zákon a ukončí dobu válečných rozbrojů, se dal vykládat jako narážka na Kerryho.

Čarovná volební noc ukázala, že jen některá z těchto neklamných znamení jsou opravdovými přírodními zákony, zbytek pak jsou pověry. Nejsou to však jediné pověry, které byly těmito volbami odbourány. Zhroutil se po léta pěstovaný mýtus, že mezi politickými stranami v Americe není v podstatě žádný rozdíl, a že tudíž ve volbách "skoro o nic nejde". Opak je pravda: ve většině osudově podstatných otázek, ať už mezinárodních nebo domácích, stály proti sobě dvě vyhraněné, ostře vyprofilované osobnosti, jakoby zastupující dva rozdílné, vůči sobě alternativní světy. Byl to svátek obrozených ideologií. Nic menšího by nezvedlo ze židlí takové množství obyčejných lidí politikou údajně znechucených.

Zároveň těžké nedorozumění leží v základě tvrzení, že americká společnost je rozdělená vedví, že je to země, jejímž prostředkem probíhá neviditelná barikáda. K občanskému konfliktu je tam rozhodně dále než v Evropě. Společnost je silně vycentrována a politické síto je zařízeno tak důmyslně, že extremistické nebo populistické síly nikdy vážně neohrožují středobod moci. Amerika si může dovolit názorovou rozrůzněnost. Její relativní bohatství a dědičná úcta ke svobodě umožňují každému, aby si vybral okruh známých a způsob života dle vlastního gusta. Přesto včerejší nesmiřitelní kritici budou respektovat staronového prezidenta jako svého a nikoho nenapadne blazeovaně připíchnout si na klopu placku s nápisem "Bush není můj prezident".

Byly to první "globální" volby. Mediální harašení dlouhodobě zkreslovalo obraz Ameriky a znemožňovalo Evropanům přesnější vhled do tamních poměrů. Leckdo se může cítit zklamán, ale je to tím, že místo vědy pěstoval pověry. Pověrou je představa o civilizační nadřazenosti Evropy, která by ráda vybrala Americe lepšího a inteligentnějšího prezidenta. Pověrou je i domněnka, že kulturní rafinovanost je v politice rozhodující hodnotou. George Soros napsal v předvečer voleb, že investoval do Kerryho stamiliony dolarů právě proto, že je váhavý: komplikovaná doba prý potřebuje komplikovaného vůdce. Investoval špatně.

Shakespeare nebyl hloupější Sorose a dobře věděl, že Hamlet je zdaleka nejkomplikovanější postavou v celé hře, leč na konci děje ponechal na forbíně už jenom dobrého vojáka Fortinbrase. Šel za životní pravdou a věděl, že pro Dánské království, kde bylo něco shnilého, to tak bude lepší - budoucnost mu dala za pravdu.

5. listopadu 2004

Jefim Fištejn