Konec divokých exekucí

Dušan Šrámek, Petr Kučera

17.09.2007 Profit
Přísnější pravidla pro exekutory

Úspěšnost soukromých exekutorů při dobývání dluhů roste. Přesto zůstává řada problémů: zabavování majetku nevinných cizích osob, výhodné nakupování nemovitostí dražených jiným exekutorem, obstavení majetku v několikanásobně vyšší hodnotě, než je samotný dluh. Vláda proto chystá změny, které mají pro exekutory stanovit přísnější pravidla.

Soukromí exekutoři fungují teprve od roku 2001. Přijetí exekučního řádu tehdy reagovalo na nedostatečnou efektivitu soudních („státních“) výkonů rozhodnutí. Novinka se rychle ujala. Zatímco v roce 2002 bylo nařízeno necelých 58 tisíc exekucí, v roce 2006 se jich nově rozběhlo celkem 309 457. To je poměrně úctyhodné číslo, protože v celé České republice funguje jen něco málo přes stovku exekutorů. Nárůst exekucí je přitom způsoben hlavně tím, že jejich stálými zákazníky se vedle podnikatelů stávají také zdravotní pojišťovny, dopravní podniky, telekomunikační firmy, energetické společnosti či městská policie.

Každý rok se navíc daří z nárokované výše závazku vydobýt stále větší částku. „Exekutoři postupně získávají více zkušeností v tom, jak se dostat k majetku dlužníka. A zároveň stále častěji řeší aktuální případy, kdy lze snadněji dohledat majetek, protože jej dlužníci ještě nestačili zakramařit,“ vysvětluje nárůst úspěšnosti exekutor pro Prahu 10 Igor Ivanko.



Přesto už je - po několika dílčích novelách - čas na pořádnou opravu dosavadního rámce pro činnost exekutorů. Pomineme-li logickou averzi dlužníků k jejich činnosti, nemají totiž příliš dobrou pověst ani u zbytku veřejnosti. Zabavování majetku „nevinných“ osob, výhodné nakupování nemovitostí dražených jiným exekutorem nebo obstavení majetku v několikanásobně vyšší hodnotě, než je samotný dluh - to jsou ukázky excesů, které jejich činnost provázejí.

I mistr tesař se utne?



Několik z mediálně známých kauz se týká dokonce samotného prezidenta Exekutorské komory Juraje Podkonického. Soud prvního stupně jej například odsoudil k zaplacení pokuty ve výši téměř tří milionů korun. Podkonický prý neoprávněně blokoval majetek řezníkovi Miroslavu Proškovi. Exekuce neskončila ani poté, co Podkonický od soudu obdržel návrh na její zastavení, který podal Proškův věřitel po tom, co mu řezník dluh splatil. Šéf komory tvrdí, že pokutu dostal jenom proto, že příslušné obsílky mu chodily na jinou adresu, takže neměl možnost se u soudu hájit. Podkonický se pak proti pokutě odvolal, kauzu by měl nyní řešit Městský soud v Praze.



Uvedený případ ukazuje na jeden ze zásadních nedostatků dosavadního systému: Exekutor sám nemůže rozhodnout o zastavení exekuce - to může učinit jedině soud. Podkonický ji prý nemohl zastavit ani poté, co dostal dokument, v němž věřitel potvrzuje splacení dluhu. Exekuci proto formálně zastavil až tehdy, když návrh řezníkova věřitele schválil soud.



Až donedávna přitom mohl dlužníkovi odblokovat majetek sám exekutor - například když se dlužník zavázal ke splátkovému kalendáři nebo svůj závazek zcela uhradil. Jenže Nejvyšší soud před časem rozhodl, že všechny nařízené exekuce mohou být zastaveny pouze soudním rozhodnutím. „Exekuční příkaz nelze odstranit tím, že by jej exekutor následným rozhodnutím zrušil. Ani exekuční řád, ani občanský soudní řád takovou možnost nepřipouští,“ uvádí se v rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Co by postup, doporučený Nejvyšším soudem, znamenal v praxi? Dlužník by sice během exekuce splnil svůj závazek vůči věřiteli, ale stále by měl blokované účty a majetek, dokud by o zrušení exekuce nerozhodl soud. To se vedle dlužníků nelíbí ani samotným exekutorům. „Vezměme v úvahu, že jenom za minulý rok bylo nařízeno tři sta tisíc exekucí v průměru se čtyřmi takzvanými tituly, tedy předměty exekuce. To by znamenalo, že soud by musel vydat až 1,2 milionu rozhodnutí o jejich zastavení. A to nemluvím o sedmi stech tisících dosud probíhajících exekucích z předchozích let,“ vypočítává Podkonický. Vedle zdlouhavosti a poškozování dlužníků by to vedlo k ještě většímu zahlcení tuzemských soudů a obrovskému nárůstu poštovného, hrazeného ze státního rozpočtu.



Rozhodnutí Nejvyššího soudu se nelíbí ani zástupcům podnikatelů. „Dlužník by neměl být omezován v nakládání s majetkem nad rámec plnění povinností vůči věřitelům. Pokud závazek jakýmkoli způsobem splní, nevidím důvod, proč by měl mít i nadále obstaven majetek,“ domnívá se předseda Sdružení podnikatelů a živnostníků Bedřich Danda. „Paradoxně by tak byli biti ti podnikatelé, kteří se snažili s věřitelem či exekutorem spolupracovat a najít optimální řešení,“ dodává.

Já na bráchu



Juraj Podkonický má však na triku i řadu dalších sporných případů. Například v exekuční dražbě, kterou vykonával jeho kolega, koupil vilu za 16 milionů korun. Bývalý majitel jej následně obvinil, že objekt koupil pod cenou - jeho tržní hodnota je prý 26 až 32 milionů.



Podkonický se brání. „Nemyslím si, že bych porušil jakékoli právní či etické normy. Stejnou příležitost jako já, tedy zúčastnit se dražby, měl i kdokoliv jiný - příslušná dražební vyhláška byla řádně zveřejněna. Přesto se našli pouze dva zájemci,“ vysvětluje. Šéf komory následně podal na bývalého majitele vily trestní oznámení za pomluvu, protože jej mimo jiné označil za hyenu. Politici ale mají na věc jiný názor. Případem se zabýval i ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. „Kauzu jsem si nechal prověřit od svých expertů. Podle nich to není na kárnou žalobu,“ říká. To prý ale neznamená, že mu popisované jednání nevadí. „Osobně s tím mám určitý etický problém,“ uznává ministr.



V zásadní novele exekučního řádu, kterou připravuje právě Pospíšilovo ministerstvo, by tak mělo být výslovně zakázáno, aby jeden exekutor koupil v dražbě majetek, který draží jiný exekutor. Návrh podporuje i opozice. „To určitě schvaluji,“ kývá na Pospíšilův návrh stínová ministryně spravedlnosti za ČSSD Marie Benešová. „Je pro mne nepochopitelné, že prezident Exekutorské komory nedokáže rozpoznat, co je a co není etické,“ dodává.

Až do přijetí novely však zůstává v platnosti stávající možnost: Při nucené dražbě zákon umožňuje jít s celkovou slevou až na zlomek původní tržní hodnoty nemovitosti. A tak je možné, že objekt, jehož tržní cena je třeba deset milionů korun, může být prodán ani ne za polovinu. Cena přitom jde dolů okamžitě po vydání exekučního titulu, protože znalecký posudek při nucené dražbě se už nepohybuje na úrovni tržní ceny. Podle zákona je soudní exekutor při dražbě nemovitostí povinen stanovit vyvolávací cenu na dvě třetiny znaleckého posudku. Ve druhém kole dražby musí vyvolávací cena klesnout na polovinu znaleckého posudku.



To vše vytváří vhodný prostor, aby si spřízněné osoby - a vlastně zcela legálně - přišly na slušné peníze. Stačí mít známého exekutora, a zájemce (včetně věřitele) se klidně může dostat k majetku, který i několikanásobně překročí výnos původní pohledávky.

Je toho o pár milionů víc, můžu to tak nechat?



Benevolentní určování ceny exekuovaného majetku vede i k dalšímu nešvaru: Zabavování majetku v daleko větší hodnotě, než je samotný dluh. To se stalo například podnikateli Josefu Novákovi z Prahy (redakce jméno na jeho přání změnila).

„Chtěl jsem si vzít podnikatelský úvěr. Do zástavy jsem zamýšlel dát svůj rodinný dům. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem na katastru nemovitostí zjistil, že mám na něm blokaci!“ popisuje začátek svého martyria. Začal se pídit po podrobnostech. „Zjistil jsem, že dům mi zablokovali v exekuci kvůli jakési pochybné pohledávce ve výši deset tisíc korun, která se i s příslušenstvím - úroky a podobně - vyšplhala na dvě stě tisíc. Šel jsem tedy za exekutorem s tím, že mu prodám auto. Pokud by to na uhrazení dluhu nestačilo, doplatím mu zbytek hotově. Jenže exekutor se mi vysmál - prý mu stačí dům. Až jej prodá, vyplatí mi zbytek převyšující náklady dražby a exekuce,“ vzpomíná Novák.



Výrazný nepoměr mezi výší pohledávky a výší zabaveného majetku by již neměl být v současnosti možný. „Zabránit mu měla novela exekučního řádu, kterou přijal parlament na jaře,“ objasňuje ministr spravedlnosti Pospíšil.



Jenže v praxi k podobným situacím stále dochází. Důvody vysvětluje exekutor Ivanko: „Exekutor je povinen co nejvíce uspokojit nároky věřitele. A nikdy není dopředu jisté, za jakou cenu se mu zabavené věci podaří vydražit. Navíc zde hraje roli i rychlost prodeje a výše nákladů s tím spojená,“ říká.



Stanovit přesnou hranici pro to, co lze považovat za „přiměřenou míru“, není jednoduché. Zákon tak pouze obecně stanoví, že exekutor je „povinen zvolit takový způsob, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků dosaženo“.



„Přiměřenost postupu exekutora je nutné posuzovat vždy pro konkrétní případ. V době, kdy exekutor rozhoduje o provedení exekuce určitým způsobem, totiž nezná přesně hodnotu blokovaného majetku a není schopen s určitostí rozhodnout, zda bude tento způsob úspěšný,“ vysvětluje mluvčí ministerstva spravedlnosti Zuzana Kuncová.



Jestliže má tedy dlužník pocit, že to exekutor vzhledem k výši pohledávky přehnal, měl by se soudit hned na začátku. „Mimo jiné může podat návrh na částečné zastavení exekuce podle občanského soudního řádu. Další z možností je podání žádosti o odklad výkonu rozhodnutí, tedy při podání dovolání na Nejvyšší soud,“ upozorňuje pražská advokátka Světlana Zvolánková. Uznává však, že řízení před Nejvyšším soudem trvá dlouho, navíc odklady jsou povolovány velmi zřídka.

Prokažte, že majetek není váš, jinak máte smůlu!



Často kritizovaným problémem je zabavování majetku, který nepatří dlužníkovi. Exekucí jsou pak postiženi třeba nevinní lidé, kteří s dlužníkem bydlí ve společné domácnosti nebo od nichž si nějakou věc jen dočasně půjčil.



Podobné případy považují za nešťastné i sami exekutoři. Odkazují však na jasná pravidla: To, že majetek nepatří dlužníkovi, je nutné dokázat hned na místě, tedy při jeho zabavování. Jenže v praxi je uvedené dokazování prakticky nemožné - i kdyby měl majitel u sebe účtenky od zakoupeného zboží, většinou na nich nebývá uvedeno jeho jméno.



„Těch přehmatů je tolik, že každý člověk by si měl pro jistotu ponechávat co nejvíce dokladů či dalších důkazů o vlastnickém vztahu ke svému majetku, aby mohl svá práva uplatnit hned při návštěvě exekutora,“ radí pražská advokátka Světlana Zvolánková. „Každý, kdo se s někým začíná dělit o bytové či nebytové prostory, by měl v prvé řadě jasně stanovit majetkový vztah k movitým věcem, které jsou součástí společně užívaných prostor,“ varuje.



I uvedený postup však má své trhliny. Při samotné exekuci totiž nemusí být skutečný vlastník zrovna přítomen, a dlužník zpravidla příslušné doklady nemá, nebo nemá zájem na jejich předložení. Od exekutora přitom nelze čekat přílišnou obezřetnost nebo shovívavost. „Při zabavování majetku nemůžeme dát na nějaké ústní prohlášení zúčastněných osob, že se třeba nejedná o jejich majetek. Takový postup je dokonce protizákonný,“ upozorňuje exekutor Ivanko. Jestliže tedy třetí osoby nejsou schopny na místě hodnověrně prokázat, že majetek patří jim a ne dlužníkovi, mají smůlu.



Postižení lidé, kteří tímto způsobem přišli o majetek, se pak mohou obrátit nikoliv na samotného exekutora, ale pouze na soud, a to s takzvanou vylučovací žalobou. Její projednání ale může trvat několik let, takže omylem zabavené věci už mohou být dávno prodány v dražbě. Řešením by podle Ivanka mohlo být zavedení určitého moratoria, například ve formě předběžného opatření či odkladu výkonu rozhodnutí. Exekutor by sice sporný majetek zabavil, ale nesměl by jej zpeněžit do doby, než soud rozhodne, komu skutečně patří.

Kárných řízení ubývá



Přes uvedené kauzy je špatná pověst exekutorů možná trochu nezasloužená. Alespoň podle statistiky kárných žalob, kterou eviduje ministerstvo spravedlnosti. Nejvíce, 28, jich bylo podáno v roce 2005. O rok později klesl jejich počet na 22, za letošní první pololetí je jich zatím deset. „Jeden soudní exekutor byl rozhodnutím ministra spravedlnosti odvolán z úřadu. Podrobnosti k případu však nejsme oprávněni sdělit,“ říká šéf komory Podkonický. Prakticky tak nelze zjistit, který z exekutorů byl už v kárném řízení potrestán.



Kárným řízením končí jen zlomek stížností nebo podnětů, které na postup exekutorů přijdou. „V roce 2005 si lidé stěžovali na 658 exekucí, o rok později už jen na 517,“ poukazuje Podkonický na pozitivní trend. To je pouze kolem 0,2 procenta z celkového počtu exekucí.



Důvody stížností či následných kárných řízení víceméně kopírují nejčastější stesky veřejnosti. „Třeba že exekutor zajistil věci třetí osoby nebo provedl soupis věcí bez přítomnosti dlužníka,“ vypočítává mluvčí ministerstva spravedlnosti Zuzana Kuncová. „Dále přicházejí stížnosti například na výši nákladů exekučního řízení nebo chování exekutorů. Nejčastějším důvodem pro podání podnětu k zahájení státního dohledu je však nečinnost,“ říká.



Zpřísnění státního dohledu nad exekutory je obsahem takzvané malé novely exekučního řádu, kterou nyní projednává sněmovna. Novela výslovně uvádí, že ministerstvo spravedlnosti provádí dohled i na základě písemných podnětů fyzických nebo právnických osob. Při takovém vyšetřování je navíc exekutor zbaven mlčenlivosti a musí bezprostředně poskytnout spisy, které si ministerstvo vyžádá. Novela zavádí také výtku exekutorům jako méně závažnou formu kárného provinění.

Advokátka Zvolánková vidí jako problém dosavadní stav, kdy stížnosti na exekutory sice eviduje ministerstvo, řeší je však pouze kárný senát Exekutorské komory - tedy kolegové napadeného exekutora.

Osm stovek za čtyři listiny



Vedle již zmíněného stanoviska se exekutorům nelíbí ani jiné nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle něj se pohledávka exekutora na náklady řízení při prodeji nemovitosti uspokojí až ve třetí skupině věřitelů.



„V praxi by to znamenalo, že například z dvoumilionové pohledávky bych prodejem nemovitosti vymohl milion. Ten by celý padl na uspokojení nároků zástavního věřitele. A jelikož exekutor by měl být uspokojen až nakonec, nedostal bych nic. To ale není všechno - navíc bych musel odvést z předpokládané odměny ve výši sto padesát tisíc téměř třicet tisíc na DPH,“ vysvětluje Podkonický. „Takže žádný soudní exekutor by pak neměl zájem realizovat pohledávku prodejem nemovitosti v dražbě,“ dodává.



Exekutorská komora argumentuje tím, že jestliže stát svěřil výkon určitých práv (ohledně výkonu rozhodnutí) soukromým subjektům, vybavil je stejnými právy, jako má sám. Proto by měly být odměny exekutorů uspokojovány už v první skupině věřitelů, podobně jako je tomu s nároky soudů.



Komora v této záležitosti napsala otevřený dopis předsedům všech českých soudů. Pozastavuje se v něm rovněž nad rozhodnutím Ústavního soudu, podle nějž by odměny neměly být vymáhány tak jako dnes procentuálně podle výše vymožené částky, ale v závislosti na náročnosti či počtu úkonů. „To je v rozporu se zkušenostmi ze zemí, kde již exekutoři fungují řadu let. Procentuální výše je navíc spravedlivější, protože třeba odměňování na základě počtu úkonů by mohlo vést k tomu, že by si exekutoři navyšovali odměnu o fiktivní či nepotřebné výkony,“ kritizuje nález Ústavního soudu Ivanko. „Tento způsob odměňování je koneckonců akceptován i v dalších právních profesích, jako jsou notáři či advokáti,“

připomíná.



Také zmíněné stanovisko Ústavního soudu je spojeno se šéfem Exekutorské komory. Jednalo se o reakci na případ pražského stavebního bytového družstva Hutmanka. To zaplatilo dluh ihned po zahájení exekuce, přesto se odměna pro exekutora vyšplhala na rovný milion korun. Podobný je i případ společnosti Elektrosystém: I když dluh zaplatila dobrovolně, exekutor si přišel na více než 300 tisíc korun.



Ústavní soud letos v březnu zrušil část vyhlášky o odměnách a náhradách exekutorů. Zvýhodňovala prý exekutory, kteří odvedli minimum práce před těmi, kteří museli skutečně provést exekuci. „Racionálně je takové zvýhodnění neodůvodnitelné,“ vysvětlila soudkyně Ivana Janů. Podle ní by se neměla výše odměny spojovat jen s výší vymáhaného plnění, ale měla by zohledňovat způsob exekuce a fakt, zda k jejímu výkonu skutečně došlo.



Podkonický však nepřiměřenost milionové odměny odmítá: „Samotná příprava exekuce trvala půl roku. Musel jsem nejdříve vyhledat majetek, obstavit jej, ocenit znaleckými posudky a podobně.“



Právníci však upozorňují, že náklady exekutorů někdy skutečně bývají diskutabilní. „Vyhláška jim například dává možnost účtovat si za přímé doručení dvě stě korun. Doručení jedné obálky se čtyřmi listinami tak přinese exekutorovi osm stovek. Přitom by stačilo poslat je obyčejně poštou,“ uvádí advokátka Zvolánková jeden z příkladů, jak lze odměnu navýšit prakticky bez námahy.



Upozorňuje i na další fígl s náklady: „Odvolat se proti vyčíslení nákladů řízení je možné pouze do tří dnů. Zažila jsem, že mi exekutor zaslal toto vyčíslení těsně před dvěma státními svátky - 5. a 6. července,“ vysvětluje.

Exekutoři versus Nejvyšší soud



Někteří podnikatelé, jimž hrozí exekuce celé firmy, ji na základě fiktivních pohledávek pošlou do konkurzu, čímž se snaží exekuci zmařit. Exekutoři přitom upozorňují, že v konkurzu bývá uspokojen pouze zlomek skutečných věřitelů.



Konkurzní správci ale vidí celou záležitost opačně. „Exekutoři často nejsou ochotni akceptovat skutečnost, že pokud je vyhlášen konkurz, nesmí probíhat exekuční řízení. To jasně vyplývá z insolvenčního zákona,“ protestuje advokátka Světlana Zvolánková, vystupující také jako správkyně konkurzní podstaty. „Bohužel neexistuje součinnost mezi správcem konkurzní podstaty a exekutorem. Druzí jmenovaní totiž často odmítají poskytnout potřebné listiny, případně se i po vyhlášení konkurzu snaží docílit výkonu rozhodnutí formou exekuce. Navíc exekutor nemá oprávnění rozhodnout o tom, která pohledávka je oprávněná, a která nikoli,“ dodává.

Když exekutorka Kateřina Maisnerová kvůli nejasnostem ve výkladu zákona rozdělila částku vymoženou v exekuci, byla obviněna z poškozování věřitele. Výkladové nejasnosti má přitom řešit Nejvyšší soud, jenž má zároveň plnit i sjednocovací roli. Podle Exekutorské komory však tuto úlohu neplní. Letos v dubnu proto komora vyzvala předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou k rezignaci. „Nejvyšší soud je v současnosti největším ohrožením vymahatelnosti práva v České republice,“ konstatuje Juraj Podkonický. Ne všichni exekutoři však souhlasí se způsobem protestu, který komora zvolila. Obávají se, že na sebe poštvou všechny soudce, a navrhují spíše prosadit změnu formou novely zákona.

Velká novela přijde na podzim



Ministerstvo spravedlnosti nyní pracuje na velké novele exekučního řádu. Cílem je nejen další posílení a zpřísnění státního dohledu, ale také zjednodušení a zrychlení exekucí. Návrh, který by ministr Pospíšil mohl podrobněji představit už letos na podzim, mimo jiné zakazuje už zmíněnou účast exekutora na dražbě prováděné jeho kolegou.