Bratry Mašíny nechť soudí historie

Dušan Šrámek

Předání čestné plakety premiérem Mirkem Topolánkem bratrům Mašínům a Milanovi Paumerovi opět poněkud pootevřelo onu obrovskou skříň až do stropu nacpanou kostlivci z dob komunistické vlády. Znovu tak ten to akt rozvířil nepříjemné a všetečné otázky o míře ztotožnění se českého národa či přinejmenším jeho valné části s nastolením a praktikami této vlády, o tom, jaká část národa ji pouze trpně a s pocity strachu a zhnusení zároveň, snášela – a kolik Čechů a Slováků mělo skutečně vůli se zločinnému režimu postavit. Na tom, že únor 1948 byl komunistickým pučem, byť přímo v jeho průběhu ještě tehdy krev netekla, se s výjimkou komunistů shodnou všichni. Stejně tak jako na tom, že na bezpráví bylo nutno nějak reagovat. .

Ušlechtilost protikomunistického odboje ostatně připomíná i zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Ten má však pouze deklaratorní charakter, a vůbec neřeší formy, konkrétní situace či specifická období, v nichž jednotlivé pokusy o narušení komunistické moci probíhaly. Z toho plynou i jednotlivá ale, která se týkají skupiny bratří Mašínů. Měli vůbec právo použít zbraně, v jakém případě, koho moli zastřelit, a koho už ne? Kde byla nějaká autorita, která by jim k tomu dala svolení, jako v případě atentátu na Heydricha parašutistům exilová vláda v Londýně? Většina těchto otázek pomíjí právě historický kontext a dobu, v nichž boj celé skupiny probíhal. stejně tak ale i metodiku, jakou na základě zkušeností otce a dosavadních výsledků domácího protikomunistického odboje oba bratři nakonec zvolili. Navíc museli počítat s tím, že ze stejných tradic a zkušeností čerpá i jejich nepřítel. Na jedné straně tedy jasná cílevědomost – získat zbraně a peníze – nejlépe obojí najednou, na straně druhé zapalování stohů. Dohromady to působí jaksi amatérsky, možná až chuligánsky. Ale právě o to jim šlo. Aby vzbudili dojem že akce připravuje někdo s úplně jinými úmysly, případně více skupin. A skutečně se jim tak podařilo svést estébáckou smečku ze své stopy, K tomu ale rovněž museli eliminovat rizika – včetně toho, že případní svědci mohou promluvit. Partyzánům, kteří se schovávali za druhé světové války v lese také nikdo nevyčítá, že zastřelili stařenku s klestím, která náhodou objevila jejich úkryt. Hodnotit a soudit za tyto činy mají právo maximálně ti, kterých se oběti dotkly osobně. Mluví- li o Mašínech jako o vrazích předseda nástupnické zločinecké organizace, proti níž svůj boj vedli, nezbývá než vzpomenout Karla Kryla - na rohu ulice vrah o morálce káže...

Tak nějak jsme si již zvykli na to, že náš posvěcený a uznání hodný odboj musí mít vždy nějakou organizaci a strukturu. - výbor, předsedu pokladníka, nejlépe s klubovní místností. Přitom Mašínové si ani nenechali zaregistrovat svou skupinu na ministerstvu vnitra, o žádosti o vstup do tehdejší Národní fronty nemluvě. I proto se nám zdá na jejich činnosti cosi podezřelého. Ale jenom díky tomu, že se vyhnuli omylům jiných odbojových skupin, které složitost a překombinovanost nakonec dojeli, se jim dařilo unikat infiltraci i náhodnému vyzrazení.

Z nepochopení časoprostoru, v němž Mašínové působili, vznikají i otázky, týkající se způsobu, jakým svůj vzdor vedli. Příliš na boj proti komunismu pohlížíme prismatem událostí, které nakonec k pádu komunismu přispěly, a a tehdejší filosofie, jak lze monstrum porazit. Chartistický mýtus o pravdě a lásce, o sametově hebkých holých rukou studentských, je ovšem jenom nepochopením toho, že v roce 1989 už tehdejší mocní nevěděli, co s mocí dál a z bývalých janičářů už byli pouhými eunuchy. Srovnávat konec osmdesátých let ze začátkem let padesátých, kdy ještě plni síly, tančili zběsile komunisté v tratolištích krve, je naivní.

Před listopadem 1989 působil celý příběh především na mladší generace, naprosto neuvěřitelně. Ať v podání komunistické propagandy, či na vysílačích svobodného světa. Asi jako zbojnické legendy, či ruské byliny o čackých bohatýrech. Od té doby jsme si již mohli tehdejší hrdiny osahat, nesčísleněkrát vyslechnout, a příběh zůstal stále stejný. Stejné však zůstaly i některé otázky. Nechť se jim nadále věnují historici, politici nechť se snaží i díky vznikajícímu zákonu o odboji a odporu proti komunistickému režimu jejich tehdejší činy zasadit do tehdejšího kontextu. Nad všemi těmito otázkami však existuje ještě jedna poloha, kterou měl na mysli premiér, a která je zcela zásadní. Běda národu, který potřebuje hrdiny, třikrát běda však tomu, jenž se tváří, že je nepotřebuje.