Kuří oko ČSSD

Zbyněk Klíč

Ta kauza dobře charakterizuje současné dilema ČSSD. Včerejší článek MF Dnes o tom, jak si socialističtí papaláši užívají v pětihvězdičkových hotelích, rozlítil předsedu Paroubka do nepříčetna. Prý je to útok srovnatelný s atakem na těhotnou ženu. Ale houby, předsedo, to jen ti někdo šlápl na kuří oko.

Politika ČSSD a levice obecně se dlouhodobě zmítá v paradoxu bohatství. Přestože by měli straničtí vůdci prosazovat zájmy chudých, z logiky věci tak dělat nemohou. Dostávají totiž plat i s náhradami okolo sta tisíc, na které devadesát procent jejích voličů nedosáhne. Řešení by spočívalo v dobrovolném vzdání se peněz ve prospěch strany/charity/chudých,…, tomu ale brání ono známé přísloví o kaprech a vypouštěných rybnících.

Před socialisty je tak obtížný úkol – překonat všechnu tu chuť k bohatství a přepychu a ztotožnit se s méně majetnými. To ale nejde tak lehce – člověk je odnepaměti omylná, pudová bytost, která se snadno nechá zlákat bohatstvím. Socialisté jsou taky omylní.

Tuto starou pravdu potvrzují naši i zahraniční levičáci. Vedle Jiřího Paroubka, který kromě Kempinskiho navštívil i Esplanade nebo Monarch, je tím pověstný třeba David Rath, který vlastní několik nemovitostí, soukromou ordinaci a ještě drží zároveň poslanecký i hejtmanský post, které mu přinášejí tučné výdělky. Dokáže pak takový člověk pochopit zájmy chudých?

Nemusíme však zůstávat v Čechách a na Moravě, také pod Tatrami tzv. obránci chudých žijí životem boháčů. Premiér Robert Fico podle přiznání majetku z roku 2008 vlastní dva byty, chalupu, vinici a v jeho garáží stojí Octavia Combi a Volvo. Přesto se bije za zájmy chudých. Stejně, možná i lépe, si vede i jeho maďarský kolega Ferenc Gyurcsány.

Řešení? Populismus
Řešení na uvedený rozpor je populismus – hlásání jednoduchých hesel, které pokud možno mají co nejvíce přihrávat chudým a slabým. Zkratkovitost takového jednání však logicky vede k rozporům, utopickému jednání a nedostatku pozornosti k individuálním zájmům.

Centrum pozornosti na jednotlivce dávala vždy více pravice. Jistě nikoliv způsobem, že by každému dávala podle jeho potřeb, ale prostě mu dávala více svobody. Svobody rozhodnout se, jak zbohatnout, najít práci, postarat se o rodinu.

Individuální přístup využívá pravice i v sociální oblasti - dávky zaměřuje jednotlivě, podle skutečných potřeb a peníze přihrává nikoliv zvyšováním dávek, ale zvyšováním daňových slev. Tak každý může sledovat svůj zájem podle vlastního, nikoliv státního rozhodnutí.
Pravičáci taky, jak se mnozí levicoví politici snaží vyvrátit, mnohem více přispívají na charitu, protože více vydělávají a sociálně koherentní společnost je bezpečnější pro jeho podnikání, než společnost radikalismu a násilí. Charita je tedy v jeho bytostném zájmu.

Politika jako vrstva bohatších
Smiřme se s tím, že politika je prostě svět bohatých, nehledě na to, zda patří k modrým, oranžovým nebo snad rudým. V tomto smyslu působí pravicová politika zvyšování blahobytu důvěryhodněji než levicové volání po rovnostářství, zdaňování bohatých a dotování chudých. Samozřejmě, že Jiřího Paroubka zpráva o večírku v hotelu Kempinski musela nazdvihnout ze židle. Ukázala totiž na to, s čím se socialisté po celém světě desetiletí vyrovnávají a nikdy nevyrovnají. Že totiž pomáhat chudým lze jen skrze bohaté. A že tudíž jejich politika je střelbou mimo zamýšlený terč.