Víza do Ameriky a můj sen o svobodě
Mirek Topolánek
27.02.2008, MF DNES
Zápisník Mirka Topolánka
Sedím v letadle kdesi nad Islandem a do USA zbývá ještě šest hodin letu. Přemýšlím nad svojí první cestou do Ameriky. Půjčil jsem si v Las Vegas auto a vyrazil směrem ke Grand Canyonu. Na levé straně cesty byl malý indiánský obchod, kde jsem zastavil, koupil si kožený klobouk a od prodavače jeho vlastní desku s country písněmi Středozápadu. Zapnul jsem tempomat, dal si na hlavu klobouk a pustil muziku Jel jsem pouští, pozoroval zrcadlení vzduchu nad dálnicí a připadal si jako člověk, kterému se plnil chlapecký sen: byl jsem v Americe.
Pamatuji si na dobu, kdy se dalo cestovat jedině do Polska, Bulharska, NDR nebo Rumunska (do Ruska jsem jezdit odmítal). Pamatuji si stříhání drátů po listopadu 1989. Úžasným zážitkem byl odchod posledního sovětského okupanta 30. června 1991. Na ten den nikdy nezapomenu, mám ho vrytý hluboko pod kůží. Pamatuji si na vstup do NATO a do Evropské unie. Ale pamatuji si také na cestování po Evropě bez pasů od konce loňského roku.
Teď letíme rušit víza. To je po stříhání drátů a vstupu do Schengenu třetí obruč Kostěje Nesmrtelného, která praskne. Od své první cesty jsem byl v USA mnohokrát. Za tu dobu jsem ztratil iluze, vím, že ta obrovská země není černobílá, že to nejsou jen beatnici, John Lennon, Vinnetou, že v sobě má řadu negativ, ale i pozitiv. Ale tuto cestu absolvuji s vědomím, že jsem se podílel na něčem, co naplňuje moje sny. Co svým dílem pomáhá naplňovat sny generací o svobodě.
