Příběh Lisabonské smlouvy

Michal Petřík

Ve čtvrtek 13. prosince se v průběhu několika málo let již podruhé -tentokrát v Lisabonu- sešli šéfové států a vlád zemí EU k tomu, aby podepsali smlouvu (opět) zásadně měnící stávající smluvní půdorys Unie. Před více než třemi lety, v Římě 29. října 2004, podepisoval za Českou republiku takzvanou Smlouvu o ústavě pro Evropu tehdejší premiér Stanislav Gross. I tentokrát jsme byli při tomto podpisu zastupováni nikoliv prezidentem republiky, ale předsedou vlády.

Příběh Lisabonské smlouvy začíná dnes již téměř zapomenutým mandátem z Laekenské deklarace z prosince roku 2001 pro Konvent, který měl vypracovat jednoduchý, přehledný a stručný text, který by 27členné Unii usnadnil život. Text ústavního charakteru ale vzniknout neměl, ten mohl eventuálně vzniknout až v dlouhém časovém horizontu („in the long run.“) Již za dva roky byl však předložen návrh evropské ústavy. Postupný vývoj, který by probíhal v rámci dlouhého časového horizontu, byl tedy nahrazen spěchem politiků a úředníků v Konventu zastoupených.

Následující takzvané období reflexe bylo ukončeno v prvním pololetí roku 2007 za německého předsednictví EU. Spěch a nemístné ambice úředníků, kteří výsledky shrnovali ale opět vedl k tomu, že i přes rozpor s existujícím mandátem z minulých (a rovněž „reflexních“) předsednictví bylo jeho jednoznačným cílem zachování či znovuoživení podstaty odmítnuté ústavní smlouvy.

To se bohužel podařilo, a na letošním červnovém summitu byl přijat mandát pro mezivládní konferenci obsahující přesné instrukce, jak vtělit téměř všechna ustanovení odmítnuté euroústavy do primárního evropského práva tak, aby šlo formálně jen o novelizaci stávajících smluv.

Přitom bylo formálně upuštěno jen od těch nejviditelnějších symbolů všech státních celků: hymna, vlajka, prezident a ministr zahraničních věcí EU zůstávají, jen nebudou mít identickou zákonnou působnost či název, jako mají tyto symboly u členských států.

Lisabonská smlouva zachovává již odmítnutou ústavní podstatu své předchůdkyně. Poprvé v naší novodobé demokratické státnosti tak například může být naše země součástí takových smluvních mechanismů, jejichž změna (i jakákoliv extenze) nebude potřebovat změnu těchto dohod smluvními stranami samotnými, ale bude k tomu postačovat konsensus právě úřadujících reprezentantů této nadnárodní instituce. Poprvé tedy vzniká v plném slova smyslu „self-amending treaty“, čili smlouva, která bude moci „sama vytvářet“ své dodatky a doplnění prostřednictvím dohody těch, jejichž instituce zakládá (Komise, Rada, Parlament.)

Po šesti desetiletích pokojného, svobodného a demokratického vývoje, kdy byla garantována lidská a občanská práva národními státy, má díky Lisabonské smlouvě bez jakéhokoliv důvodu náhle vzniknout přímá právní závaznost unijní Listiny práv a svobod pro orgány a občany Unie, vzniká tedy celokontinentální občanskoprávní jurisdikce. Vymáhání práv svých občanů je ale tím nejzákladnějším atributem všech státních celků. Tak jako u odmítnuté euroústavy, zůstává diskuse o Lisabonské smlouvě debatou o změně naší suverenity a státnosti.